Hate to love - *DOKONČENO*

Kapitola 46.

Ráno bylo nepříjemné probuzení. Měla jsem úděsnou kocovinu a snažila se nepozvracet. Charles se snažil všemi možnými způsoby do mě dostat nějaké jídlo.
,,Ne, nechci nic, opravdu." odmítala jsem.
,,Musíš se najíst." hladil mě po vlasech.
,,Ne, musím se obléct a odjet na okruh. Budu dobrá." Oklepala jsem se. Charles jenom zakroutil hlavou, ale pomohl mi se obléct.
,,Chceš o tom mluvit?" zeptal se mě, když jsme vyráželi na okruh.
,,Nebudeme o ničem mluvit. Jenom o tom, že dneska vyhraješ." usmála jsem se na něj. On mi položil ruku na mé stehno.
,,Jsem rád, že jsi moje největší podpora." usmál se na mě.
,,Vždycky jsem jí byla, a vždycky budu, protože tak zněl můj slib." stiskla jsem mu ruku.
,,Tak mi slib, že se najíš a vezmeš si prášek na bolest hlavy."
,,Dobře." souhlasila jsem. Chtěla jsem tuhle bouři zažehnat dokud byl ještě čas. Vnitřně mě to ale hlodalo, i když jsem stála v boxu a sledovala předzávodní nervozitu. Nervózně jsem si poklepávala nohou. U toho jsem si naprosto klasicky kousala ret. Charles s Carlosem se snažili vzájemně podporovat.
,,Tak jdeme na to." líbnul mě na tvář zatímco mechanici vezli monopost na startovní rošt.
,,Hodně štěstí." věnovala jsem mu úsměv. Charles se usmál a poté se vydal za ostatními. Nasadila jsem si sluneční brýle a vylezla před garáž.
,,Dokáže to, uvidíš." snažila se mou nervozitu zmírnit, za mnou stojící, Beka.
,,Musí to dokázat." bušilo mi srdce. Když zazněla hymna, sevřelo se mi srdce, došlo mi, že je tohle poslední závod téhle sezony a v podstatě boj o všechno.
,,Stihla jsem to." přepadla mě Bella, když jsme se společně s Rebekou vraceli do garáže.
,,Nevěděla jsem, že přijedeš." objala jsem ji, byla to čerstvá krev do mých žil.
,,Ani já to nevěděla, rozhodla jsem se na poslední chvíli." zasmála se. Sedli jsme si všechny tři vedle sebe do zadního prostoru garáže. Začalo formační kolo. Zatímco jezdci zahřívali gumy, automechanici se vrátili do boxu. Nervozita každého z nich by se dala krájet a byla víc než očividná celým prostorem boxu.
Když dojížděli na startovní rošt, nasadila jsem si sluchátka. První vteřiny po startu byli rozhodující. Věděli jsme všichni moc dobře, že Max se jen tak nevzdá, stejně tak jsme věděli, že Red Bull má lepší pit stop než máme my. Postupně se rozsvěcela všechna červená světla. Jakmile zhasla, monoposty vyrazili kupředu. Charles si před první zatáčkou udržel nepatrný náskok, i přesto že na něj Max útočil ze všech možných stran. Přistihla jsem sama sebe, jak dýchám zrychleně a mírně se klepu. Zhluboka jsem se tedy nadechla a vydechla. Všechny špatné věci jsem zamkla v části mozku a zahodila klíč. Potřebovala jsem čistou hlavu.

Na dlouhé rovince mezi 7 a 8 zatáčkou Max předjel Charlese. Ten ale mlčel. Neřekl vůbec nic. Z vedlejší garáže byl slyšet jásot i přes sluchátka. Periferně jsem viděla nalevo od sebe Pascale s Arthurem. Oba měli nepřítomné výrazy.
Všichni jsme věděli, že nastává 58 kol hrůzy. Cha se Maxe držel jako klíště a nedovolil mu jakoukoliv chybu. My v ní doufali. Pokud by Max chyboval měl by můj manžel 100% úspěšnost v jeho předjetí.
,,To dokážeš, tak pojeď." šeptala jsem si do sevřených dlaní. Pozorně jsem sledovala každou zatáčku, každé zpomalení.
V polovině závodu přišel Safety Car. Logan Sargeant neudržel monopost na dráze a skončil ve svodidlech. To pro něj bylo typické. Většinou to byl on kdo boural.
Maxe s Charlesem mezitím dojeli i ostatní jezdci. Teď reálně hrozilo, že ho někdo může předjet. Po pěti kolech zajel Safety Car zpátky do boxů a závod mohl pokračovat. Znovu jsem se nadechla. Beka přede mně postavila láhev s vodou. Dobrou polovinu jsem do sebe vyklopila a s vděčným úsměvem ji poděkovala. Trvalo poměrně nějakou dobu než se podařilo těm dvoum poodjet od zbytku jezdců.
Posledních 5 kol už bylo doslova utrpení. Naskytlo se několik příležitostí kdy ho Cha mohl předjet, ale pořád jsme čekali na tu zásadní chybu.
,,Tak jo Charlesi, máme tu poslední kolo." oznámil mu Fred.
,,Rozumím." odsekl. Nervozita ho musela užírat. Zvedla jsem se a přesunula se za Pascale s Arthurem. Oba vypadali o hodně víc nervózněji než na začátku.
,,Dokáže to." chlácholila jsem je oba.
,,Dokáže to." přikývl Arthur. Držel svou matku za ruku. Ona natáhla ruku i ke mně. Stiskla jsem ji pevně. Oba právě vjeli do poslední rovinky u mariny. V tu chvíli přišla chyba, na kterou jsme celou dobu čekali. Max intuitivně zabrzdil do zatáčky dřív než Charles. Od jeho rozpálených pneumatik se začalo kouřit. Cha ho tak při levotočivé zatáčce předjel. Takový výbuch v garáží radostí jsem snad ještě nezažila. Všichni tři jsme si vzájemně drtili ruce a doufali v konec po kterém jsme všichni toužili. Poslední dvě zatáčky. Max na něj dorážel neskutečným způsobem. Teď nesměl Charles chybovat, jinak by ho to stálo titul. Zbývalo posledních několik set metrů do cíle. Když se vyřítili z pravotočivé zatáčky k cíli, všichni jsme se rozběhli k oplocení. Když protnul cílovou čáru, vystřelil ohňostroj. Srdce se mi rozbušilo jako o závod.