Flower [EreRi CZ] ☑

Petal 1.

Bylo to už čtvrtým rokem, co jsem se začal živit jako učitel francouzštiny na střední škole. Současně i čtvrtý rok, kdy jsem tuhle profesi opětovně proklínal. Nevím pořádně, co jsem si myslel, když jsem do toho šel. Že to bude méně stereotypní jak moje předešlá práce? Že se snad něco změní? Že už nebudu muset po nocích ležet v papírech a usínat okolo tří ráno s tím, že potom, co do sebe naliji tolik kávy, se mi beztak povede usnout nejdříve ve čtyři, a nakonec se ještě minimálně pětkrát probudím? Jestli jsem si myslel tohle, tak jsem byl vážně idiot a vidět teď svoje mladší já, jak sedí před dveřmi nervozně na židli a doufá, že ho na tuhle pozici vezmou, došel bych za ním a vytáhl ho ven za rukáv od saka dřív, než by mi stačil cokoliv říct.

Změnilo se tak maximálně to, že místo vypisování žádanek a dělání všemožného papírování, jsem opravoval písemné práce puberťákům, kteří na můj předmět mysleli zhruba stejně, jako na chráněnej sex. Největší důvod k oslavě za celý rok jsem měl, když se mi pro jednou podařilo narazit na test, kde byla dobře alespoň čtvrtina odpovědí. Což se stalo přesně řečeno dvakrát. Na druhou stranu jsem se asi ani nemohl divit, že jejich písemky by se hodily tak maximálně na podpal. Celá moje skupina na francouzštinu byli puberťáci. Spratci ve věku 15-17. Pár se jich možná snažilo, ale snaha, s tou se můžou tak maximálně vzít za ručičku a vypadnout z mojí třídy. Když nejsou výsledky, je snaha k ničemu.

Moje dnešní noc nevypadal jinak jak ty, které už jsem naznačil. Seděl jsem na židli u kuchyňského stolu, kde jsem měl dva štosy papírů o výšce pomalu půl metru spolehlivě. Jedna hromádka už byla díky bohu prací opravených, teď tu ještě byl tenhle zbytek. Vedle srovnaných písemek stál můj bílý, porcelánový hrneček s černým čajem. Přede mnou ležela propiska s červenou náplní, kterou jsem všechny testy opravoval. Otráveně jsem sjel pohledem celou tu kopu papírů, co ještě byla k opravení. Nemá cenu to odkládat, beztak je do pondělí musím mít hotové. 

S povzdechem jsem se natáhl po písemce, co byla na samém vrchu toho štosu, a papír pomalu položil před sebe.

Nemusel jsem se ani dívat na jméno a podle těch otisků od inkoustu, zaškrtaných a přepsaných, a aby toho nebylo málo, znovu zaškrtaných odpovědí, jsem hned poznal, s čím testem mám tu čest. 

Pravým loktem jsem se opřel o plochu stolu, sklonil hlavu a palcem s ukazovákem promnul spánky. Teď bych mohl prostě jen vzít červenou propisku do ruky a přeškrtnout jednou čarou celý papír, aniž bych se vůbec díval na to, co se tam ten kluk pokusil vymyslet tentokrát.

Testy Erena Jaegera byly jedním slovem katastrofa. Občas jsem se sám sebe ptal, jestli si ze mě to děcko dělá srandu, dělá ze mě debila nebo co, protože aby to někdo kazil až takhle... tomu se mi vážně nechtělo věřit. Ačkoliv při pohledu na jeho test jsem měl hned jasno, kdo z nás dvou je tu debil. Každá jeho odpověď byla špatně. Jediné, zač bych ho mohl pochválit, je, že se alespoň zvládl podepsat s tím se třeba Leonhardtová obvykle neobtěžovala, ačkoliv její výsledky nebyly nejhorší. Striktně podpisy vyžaduji, a tak její písemné práce vždycky končily s červenou pětkou v spodním rohu papíru a poznámkou Chybí podpis! U Jaegera můžu bezpochyby zachovat stejnou známku, ale onen nápis bych nahradil něčím jako Chybí mozek!

Pletl si pády, pletl si časy, rody, čísla, pletl si snad všechno, co se splést dalo. Kdyby byl ale problém jen s jeho absolutní neznalostí francouzštiny, on se i v hodinách projevoval jako idiot.
S Kirsteinem, který seděl přes uličku, se o hodinách neustále pošťuchovali, většinou končili u toho, že se div nezbili během vyučování, takže oba z mých hodin prakticky pokaždé odcházeli s poznámkou v žákovské.