Flower [EreRi CZ] ☑

Petal 4.

Jo, to kdybych sám věděl.

„Proč se ptáte?" optal jsem se jí opatrně, ale stále tak nějakým svým typickým tónem, který pokaždé zněl rozkazovačně a hrubě. V tyhle chvíli mne to snad i mrzelo, ale když si to tak vezmu, ptá se mě na vcelku osobní otázku, tak proč bych nemohl znít trochu popuzeně.

„Protože kupujete kytici afrikánů," oznámila, jako bych hned měl vědět, co tím vlastně myslí, a potom ke mne zvedla svoje tmavé oči, ve kterých se poněkud zračilo, jako by mi něco vyčítala, ačkoliv jsme spolu mluvili snad poprvé, když nepočítám možných pár slov během přestávky, kterými jsem si ani nebyl jistý. 

„Pokud kupujete kytici afrikánů, dáváte někomu najevo, že Vaše srdce tluče jen pro něj." vysvětlila mi jednoduše a já se snad trochu pousmál při představě, že jsem celou dobu dával Hange květiny, které mají vyjadřovat, že jsem do ní zamilovaný.

Hned jsem si vybavil, co se stalo minulou noc s Erenovou kyticí. Vlastně se mi docela i zalíbila a rozpoznal jsem, že se jednalo o karafiáty. Takže bych Hange mohl koupit karafiáty. Ty snad nemusí znamenat to, že jsem do někoho zamilovaný, ne? I když... pokud je nesl svojí přítelkyni...

 „Co kytice karafiátů?" zeptal jsem se. Celkově jsem měl karafiáty docela rád. Nemusely být nutně úplně přebarvené, ale mohly být i velice výrazné. Něco takového by se Hange možná také líbilo.

Mikasa natáhla svou sněhobílou dlaň a převzala si ode mne kytici afrikánů zpět. Položila je opět na pult a začala rozvazovat stužku, kterou před chvílí tak pečlivě zadělala. 

„Pokud chcete kytici jenom pro kamaráda nebo kamarádku, doporučovala bych Vám karafiát vonící." 

Výborně, doteďka jsem neměl ani ponětí o tom, že karafiát má nějaké jiné druhy než ty podle barev, a ona na mě vybalí nějaký karafiát vonící. 

Ale Mikasa předběhla mé myšlenky a hned, jakmile uklidila zpět afrikány, vyložila přede mne asi čtyři květiny. Všechny se stejným tvarem květu, ale každý v jiné barvě. Ukázala na první vcelku sytě růžový, z čehož jsem si dal dohromady, že tohle je asi karafiát vonící. 

„Aktuálně tu máme jenom tři druhy karafiátů: vonící," ukázala na typický karafiát, který by poznal snad skutečně každý, „ten někomu dáte, když jste do něj zamilovaný, stejně jako karafiát růžový." odkázala se na další karafiát, co ležel přede mnou. Jak už název napovídal, byl zkrátka růžový, ale ne nějak výrazně, „poslední karafiát žíhaný," ukázala na stonek s bílým květem s růžovými okraji, „ten dáte někomu, pokud ho chcete odmítnout."

Moje srdce se na okamžik zastavilo a byl jsem si jistý, že to pro jednou bylo poznat i na mé tváři. Ztěžka jsem polkl a pokusil se nějak zalapat po dechu. Ani nevím proč, ale najednou jsem se cítil úplně jinak. Stále jsem sice Mikasu viděl v červené šále a se zakrváceným oblečením, ale moje srdce pocítilo zvláštní úlevu. Nebylo to sice jasné. Nemohl jsem si tím být jistý, nikdy si nemůže být člověk jistý, ale ten poslední karafiát vážně vypadal jako ten, co se mi včera v noci přikutálel pod nohy. Vypadal jako jeden z těch, které měl Eren v kytici.

Proč je mi najednou takhle, když už si jsem skoro jistý, že Mikasu odmítl? Já... neměl jsem o něj nikdy zájem. Ten včerejší sen se nemůže přeci počítat. Jinak jsem se o něj nikdy nestaral. Ten kluk mi byl vcelku jedno a já jemu zkrátka a jednoduše taky. Vždyť jsme byli učitel a student, ti spolu obvykle nemívají nijak dobrý vztah. Pochyboval jsem i o tom, že by byl stejně orientovaný jako já, když se kolem něj každou přestávku motalo tolik holek ze všech ročníků.