Flower [EreRi CZ] ☑

Petal 8.

Seděli jsme s Erenem na gauči a dívali se jeden druhému do uslzených očí. Nebyl pochyb, že jsme to právě viděli oba dva – naše minulé životy. To, jak to skutečně bylo. Cítil jsem jeho dlaň stále na té mé. Viděl jsem slzy stékající po jeho tvářích, jak dopadají na černou pohovku. A nebyly to jen ty jeho. I moje oči už vzdaly pokusy zadržovat to v sobě, a tak jsem brečel úplně stejně.

„H-Heichou..." ozval se po chvilce, co jsme si jen tak hleděli už duchapřítomně do očí. Jen to zašeptal, ale z jeho rtů to znělo tak sladce – plné naděje, plné dojetí. Nebyl jsem pořádně schopen mu nějak odpovědět. Nevím jak, ale ve svém krku jsem vylovil alespoň něco.

„H-Hm?" zakňučel jsem úplně potichu. Plačtivost v mém hlase byla zcela slyšitelná, ale mě to teď nevadilo. Když už mě vidí, jak tu brečím, proč by to nemohl i slyšet.

„P-Proč jste to... p-proč jste to udělal?" zašeptal úplně zlomeně a z jeho očí stekly další kapičky.

 Jeho hlas mne tak bolel. Pohled na něj mne bolel, svíral mi srdce čím dál tím víc, jako by to teď už nestačilo. Nevěděl jsem ani, jak mu mám odpovědět. Copak nebylo jasné, proč jsem to udělal? Protože jsem ho miloval, dobrý bože. Je to vážně tak těžký pochopit, Erene?

„...J-Já..." pokusil jsem se ze sebe něco dostat, ale vzlykání a popotahování můj hlas absolutně zastíraly a já nevěděl, jak mu to říct. Miloval jsem ho, miluju ho i teď. Miloval jsem ho a vždycky milovat budu, proč mi to prostě nejde říct?

„Vy...?" čekal, až ho nějak doplním, ale kdyby to bylo tak lehké, už bych to dávno udělal. Nemohl jsem ho doplnit, ačkoliv jsem ta dvě slova měl kompletně před sebou, ale dostat je přes rty se zdálo jako nadlidský úkol. Možná vysloveně nemožné. Byla to ta pravda, kterou jsem si odmítal připustit, ale teď jsem si ní byl jistý.

Jenom jsem zostuzený a zaskočený sklopil pohled. Viděl jsem tak, jak moje slzy dopadají na sedačku gauče, což mě deptalo ještě víc. Nemohl jsem s tím nic udělat. Nezmohl jsem se ani na to, abych si oči otřel nebo to v sobě nějak držel. Všechno se mi to najednou zdálo tak neuvěřitelně zbytečné.

Pocítil jsem, jak Eren pevněji stiskl mou dlaň. Opět jsem se maličko zatřásl, ale hlavu jsem k němu nezvedal, než si k tomu dopomohl sám. Jeho druhá dlaň se přesunula na jednu z mým tváří. Byla hřejivá, jemná, měkká – neodporoval jsem. Neodporoval jsem ani, když mi pomocí dlaně hlavu pomaličku nadzvedával. Neuhýbal jsem pohledem, když se mi zase zadíval do očí.

Přiblížil se svým obličejem k tomu mému, tak že se nám prakticky dotýkaly nosy. Cítil jsem, jak se mi žene krev do tváří. Styděl jsem se, ale pořád jsem sledoval ty jeho hypnotické oči. Pohled, kterým si mě omotával kolem prstu, když se rty jemně otřel o ty moje.

„Nh," zakňoural jsem zdrženlivě a bojácně a zároveň hned stiskl víčka k sobě. Nebyl jsem na tohle zvyklý. Možná jsme něco podobného společně dělali v minulém životě, ale v tomhle jsem si nic takového nepamatoval.

„Nebojte se...." zašeptal tím svým sladkým, uklidňujícím hláskem. V ten moment všechno napětí v mém těle polevilo. Nechal jsem vyklouznout svůj stále trošku plný hrníček z dlaní – nerozbil se, jen dopadl na podlahu a čaj se z něj pravděpodobně rozlil, ale já to teď nemohl řešit. Své ruce jsem okamžitě zaměstnal jinak, plynule jsem je přesunul k Erenovi a semkl je za jeho krkem, načež on svou dlaň přesunul na můj bok, a posunul si mé tělo tak více k sobě.

Nezvládl jsem mu odolávat, a tak jsem jen přivřel oči a pootevřel rty. Nechal jsem ho, ať si se mnou dělá ve své podstatě, co chce. A on toho hned využil. Jazykem se mi dostal přes rty až do pusy, ačkoliv jsem svůj jazyk pořád držel vzadu v ústech, po čase jsem se mu podvolil a přijal tu jeho jazykovou hru. Nebyl nijak agresivní, líbal mne jemně a opatrně, skoro jakoby se bál, že by mi mohl ublížit.

Ani jsem nepostřehl, že svou ruku přesunul z mého boku někam k mému krku a prsty začal rozepínat knoflíčky od košile, která halila mé bledé tělo. Postupně jeden po druhém. Slyšel jsem, jak proklouzávají s nepatrným vrznutím o látku, a odhalují tak další část mé holé kůže. Byl jsem natolik zaměstnaný a unesený polibkem a Erenem samotným, že jsem ani nepostřehl, když už byla má košile rozepnutá celá, a on se mohl tak dívat na celé mé obnažené tělo.

Rozpojil náš hluboký polibek a zadíval se do mých očí. Ode rtů mu ještě stékaly sliny, cítil jsem to tak i na své bradě. Pořád jsem ho objímal za krkem, spojení mých dlaní za jeho šíjí a jeho oči bylo to jediné, na co jsem se soustředil mezitím, co jsem se snažil popadnout dech, tak nějak do normálu.

„Heich—"

„Levi, Erene. Prosím, jenom Levi." opravil jsem ho. Chtěl jsem konečně slyšet své jméno z jeho rtů. Už mne nebavilo to neustálé Heichou nebo pane profesore. Posledních pět dní jsem snil jen o tom, jak mi řekne mým jménem, tak ať to, proboha prosím, konečně udělá.

„Levi...." zachvěla se mi kolena, vlastně celé mé tělo se zatřáslo a srdce vynechalo jeden úder. Konečně to, po čem jsem tak toužil, v tuhle chvíli jsem se mu poddal už zcela. Cítil jsem, jak Eren pomalu pokládá mé tělo zády na sedačku pohovky, a nechal jsem se.

Nepatrně jsem se znovu zatřásl, když se má holá citlivá kůže dotkla studené látky gauče, ale Eren mě hned dalším útěšným šeptáním uklidnil, a tak jsem ruce za jeho krkem sepjal ještě pevněji a přitiskl si ho k sobě. Bylo mi jedno, že má tělo pořád zahalené pod mikinou a tričkem, stačila mi jenom jeho přítomnost a doslova jsem šílel.

Jeho rty se přitiskly k mému krku a já jednu dlaň přesunul do jeho kaštanových vlasů, abych si ho ke své šíji více natiskl. Chtěl jsem ho tak moc cítit, tak neskutečně moc, že by to snad mělo být nelegální. I kdyby to nelegální bylo, tak bych si našel způsob, jak s ním být. Našel bych si ho kdykoliv, v každém dalším životě.

Zaryl mi zlehka zuby do krku. Prohnul jsem se v zádech a z úst mi unikl jeden tichý sten. Mezitím, co se jeho rty staraly o můj krk, moje uši, a občas se přitiskly k těm mým, jeho ruce putovaly po mém těle. Jednu propletl prsty s tou mou a nadzvedl ji až za moji hlavu. Stále ji nepouštěl, pevně ji tiskl tak jako v tom snu, a já neměl skoro žádnou sílu, abych ji stiskl nazpět, jen jsem nepatrně krčil prsty, abych mu dal alespoň nějak najevo, že bych se rád dotkl hřbetu jeho snědé dlaně.

Druhou rukou si mezitím našel cestu až k opasku u mých kalhot, který vcelku jednoduše rozepnul v momentě, kdy jsme se opět líbali. Byl jsem v tomhle ještě hodně nezkušený. Nechával jsem to celé na něm, i když jsem se trochu styděl a vlastně i bál, měl jsem tak nějak pocit, že když to bude s Erenem, nic se mi nemůže stát.