Flower [EreRi CZ] ☑

Petal 6.

Následující dny jsem z postele skoro nevylezl, a když už ano, muselo to být za doprovodu Hange, která, jakoby snad měla někde v mém pokoji kameru, okamžitě věděla, že neležím, přiběhla ke mně a začala mne doprovázet, ať jsem šel jenom na záchod nebo do koupelny nebo do kuchyně. Jídlo mi většinou nosila ona.

Takže, abych se vyjádřil jasně, měl jsem ji prakticky ustavičně za prdelí. Nemoh' jsem se snad ani otočit v posteli na druhou stranu, aniž by se mě neptala, co se děje, jestli něco nepotřebuju a tak podobně. Oceňoval jsem, že o mne má starost, bylo to od ní docela milé, ale když člověk je pořád jenom na jednom místě, v jedné pozici, nemůže se pomalu ani pohnout, aniž by si nepřišel jak u výslechu, po čase je to vážně na nervy jdoucí.

Co se týče těch vidin, už to nebylo tak hrozné. Musel jsem asi uznat, že na tom, jak mne Hange drží v posteli jako nebezpečné zvíře v kleci, vážně něco bylo. Sice jsem občas sem tam něco zase zahlédl, ale v podstatě mi to nedávalo najevo nic až tak podstatného a nebylo to ani nic až tak příšerného. Málokdy to byly halucinace o krvi nebo o mrtvolách. Ve spoustě z nich jsem vlastně ani nepoznával, o co se jedná, jen jsem si byl zcela jistý tím, že je to něco mimo tenhle svět.

Hange mi dala tak nějak vědět o mé minulosti, co nejvíc to šlo. Tím myslím vážně o mé minulosti. Ne o té, kterou jsem vídal před sebou, která, jak jsem pochopil, už prakticky jednoznačně patřila Erenovi. 

Jak mi tak Hange vyprávěla, jaký jsem byl, kým jsem byl... prvně se mi zdálo, že mluví v neuvěřitelných superlativech, že ze mne dělala něco jako nejsilnějšího vojáka lidstva, jenomže tyhle termíny, včetně toho slavného Heichou, mi jaksi otevíraly oči a já si začal pomalu ale jistě vybavovat, jaký jsem skutečně byl. A upřímně, vynecháme-li to, že mne označovali nejsilnějšího vojáka, jsem se asi ani moc nezměnil, a z toho, co mi řekla, jak si pamatuje Erena, se nijak závratně nezměnil ani on. Byl jsem pořád podle Hange takový člověk, co skrývá svoje city, tváří se pořád stejně, a přitom je někde v sobě citlivý. Tuhle definici sebe samého, už jsem znal pomalu nazpaměť. Hange mi ji vecpala do hlavy, pamatoval jsem si ji, ale nikdy jsem ji nepřijal za pravdivou.

Nikdy jsem v hlavě neviděl nějaký semknutý, kompletní příběh, ze kterého bych mohl něco určit. Všechno mi to v podstatě řekla Hange sama. Z těch útržků jsem chápal jenom takové základní informace. Jediné táhlé vzpomínky jsem vídal ve snech, a oproti tomu, jak moc živý byl ten první, se mi pak nic až tak závratného nezdálo, minimálně jsem to za závažné sám nepovažoval, a když jsem se vzbudil, beztak jsem si nic nepamatoval.

Teď to bylo poprvé od 20. prosince, kdy jsem se konečně mohl zvednout z postele a chodit normálně po bytě. Potom, co jsem si vzal z ledničky něco k jídlu a do porcelánového hrnečku si připravil svůj oblíbený černý čaj, jsem se přesunul na gauč v obýváku, kde jsem po proklikání snad všech kanálů na televizi vzdal jakékoliv pokusy, že by v ní mohli dávat něco, na co by se dalo koukat.

Bylo 25. prosince. Hange nebyla doma. 25. prosince je v Japonsku Den Vánoc, takže jsem chápal, že ho chce strávit se svojí přítelkyní a hlavně jsem vážně vítal tu představu, že alespoň jeden den od ní nebudu muset poslouchat, co mám dělat a jak se mám zvedat. I když mi teda ještě před tím než odešla, oznámila, že dnes se zvedat můžu, ale nemám svoje tělo nějak extrémně přemáhat. Co je to extrémní přehánění mi samozřejmě nijak nedefinovala, takže by se dalo říct, že pokud nechci riskovat, aby se ty hrůzné vidiny vrátily, mám zakázané v podstatě všechno.

Nelhal bych, kdybych řekl, že celých těch 5 dní se moje myšlenky upíraly vlastně jenom k Erenovi. Jeho vidiny o mne mě opustily, sny se rozplynuly hned po probuzení, ani jsem pořádně nevěděl, jaký ke mně měl v tom minulém životě vztah. Hange mi detaily odmítala vypovědět. Řekla mi s jejím tradičním úsměvem, ať si na ně přijdu sám, ale jak, to už mi neřekla. Nevím, jestli čekala, že se zakázaným pohybováním tu teď budu někde Erena nahánět po městě, když ani nevím, kde bydlí? Takže jeho zelené oči končily jen v mých mlžných představách.