Flower [EreRi CZ] ☑

Petal 7.

Nemohl jsem pořádně ani panikařit. Uvědomoval jsem si, co se stalo až moc dobře. Vcelku rychle jsem otočil hlavu, abych se hned podíval do Erenovy tváře, ve které se odrážely obavy. Jeho jemně pootevřené rty v tichém šoku, a jeho oči, jeho oči.

Hleděli jsme si z očí do očí. On do těch mých, já do těch jeho. Držel mou ruku. Seděli jsme tu sami, sami na gauč. S dalším mým zalapáním po dechu jsem opatrně mrkl, abych mohl znovu pohlédnout na jeho překrásnou tvář, co mě tolik uklidňovala.

Když jsem oči znovu otevřel, už jsem tu neviděl toho studentíka, co neumí francouzštinu. Erenův obličej byl od krve, celý ho pokrýval krev, spoustu krve, od spodních víček mu vedly jakési rudé čáry, které vypadaly trochu jako vystouplé žíly, táhle po celých tvářích až dolu prakticky k bradě.

Když jsem pozvedl hlavu, abych se podíval, co se děje kolem, už jsme dávno nebyli na černé pohovce v obýváku. Byl to les. Les, u kterého nešlo vidět, kde končí a kde začíná. Řady obrovských stromů se vlekly dál a dál, až kam mé oči dohlédly. Tráva pod námi už neměla svou původní barvu, byla zakrvácená. Jednotlivá stébla červená a mě se zmocnil pocit, že už jsme snad oba po smrti. Jenomže tep srdce, mi připomněl, že rozhodně nejsme.

Rychle jsem se podíval na Erenovu tvář. Neopětoval mi pohled. Klečel jsem na jednom v koleni v té rudé trávě, jednou rukou držel uzdu od koně, který mi ještě neutekl, a Eren ležel vedle mne. Běžný člověk by si nebyl asi jistý tím, jestli žije, jenomže já jsem dobře věděl, že žije. Netušil jsem, jak to vím, ale věděl jsem, že ještě dýchá, že mne ještě neopustil.

Lesem se najednou rozlehly hlasité rány. Kroky. Obři. Šli sem. Okamžitě jsem pochopil, že musím jednat. 

Nebral jsem pořádně ohled na ty mrtvoly kolem sebe, už se nedalo nic dělat. Ty lidé už tu prostě nebyli a mě teď nešlo o nic jiného, než zachránit Erena, který se neprobíral. Vedle nás se ještě válelo obří tělo, z jehož zátylku jsem ho před chvílí vysekal.

Vzal jsem zakrváceného Erena do ruky a prakticky si ho ihned hodil přes rameno, měl jsem dost síly, abych ho na rameni udržel, zároveň dost postřehu na to, aby mi nespadl. Neváhal jsem a ihned vyskočil na koně tak, abychom mohli co nejrychleji vypadnout někam daleko. Nevěděl jsem pořádně kam, ale kamkoliv, abych si byl jistý, že se tomu spratkovi nic nestane.

Popohnal jsem koně okamžitě k běhu. Kůň s hlasitým odfrknutím a otřením kopyt o rudou zem pod námi skutečně vystartoval a hned se zprudka rozběhl někam daleko odtud. Už jsem sám neměl moc sil. Cítil jsem, že jsem oslabenější, než jsem byl obvykle. Přece jenom jsem ten titul nejsilnějšího vojáka lidstva neměl jen tak zbůhdarma, jenomže i mne pomalu ale jistě zrazovalo vlastní tělo.

Celý jsem se ještě ke všemu podlamoval pod tíhou Erena, kterého jsem měl na rameni. Nemohl jsem riskovat, přehodit ho jen tak přes hřbet koně, mohl by z toho jeho rychlého uhánění přepadnout, a nakonec bych jeho tělo rozdupal sám vlastní koněm, což bych asi nepřežil a nechal se hned potom rozdupat taky.

Jenomže situace byla vysloveně v hajzlu. Kamkoliv se mi povedlo s koněm dojet, nebylo cesty ven. Vždycky se mi podařilo narazit na hordy titánů, a tak jsem vždycky skončil u toho, že jsem koně opět bez většího rozmýšlení popohnal, co nejvíc kupředu a uzdou tahal tak, aby jel směrem, jakým jsem potřeboval. I když jsem nevěděl vlastně, kam jet. Vyjet odtud se zdálo jako nemožné. Nevěděl jsem, jak hluboko v lese jsme a kroky obrů jsem slyšel vážně ze všech stran. Už jsem nevnímal ani křik lidí, který se ještě ozýval kolem.

Nemohl jsem. Nemohl jsem si všímat toho, že jsem teď hnal vlastního koně, aby utíkal přes těla mrtvých vojáků, kteří kdysi snad i byli mí přátelé. Mezi těmi všemi na zarudlé zemi, mohla být Hange, Petra, Erwin, Mikasa mohli tam být všichni, ale já to nemohl řešit. Když už nežili, nemůžu to přece řešit, teď jde o to zařídit, aby přežil alespoň jeden člověk, na kterém mi sešlo od prvního momentu, co jsem ho viděl.