Flower [EreRi CZ] ☑

Petal 2.

Konečně jsem se přes ten šílený vítr, co mě div neodfoukl, dobelhal zpět do našeho bytu s igelitovou taškou v jedné ruce, kde jsem měl, mimo jiné, i ta vajíčka, o která se Hange prosila. Asi jsem tímhle způsobem právě poslal další vejce na smrt, ale kdyby Hange nemohla vařit, objednávala by si pizzu, nevyhazovala by krabice a já bych na to neměl nervy, a tak by ve výsledku letěli i krabice a ona spolu s nimi. Takhle stačilo prostě dýchat pusou, abych nemusel čichat ty odporné výpary, co se linuly z pánvičky, kdykoliv se pokoušela o omeletu... nebo vlastně o cokoliv.

Když už jsem si v předsíni zouval boty a ukládal je do botníku, všude po bytě byla tma. To jsem se vážně zdržel tak dlouho, že už Hange ulehla do postele? I když při vzpomínce na to, že dnes je 19. prosince, jsem si uvědomil, že mi říkala něco o nějakém důležitém pohovoru, který má 20. Usoudil jsem tedy, že se chce asi prostě jen prospat. Ačkoliv byla zítra sobota, Hange musela zase do práce, dělala pořád v té stejné společnosti, kde jsme se seznámili. Na pracovní pozici se požadovala znalost minimálně dvou jazyků, z nichž jeden musela být angličtina. Práce to byla vcelku slušně placená, nezdála se nijak náročná, a proto jsem ji i jako 20letý nezkušený mladík přijal.

Hange uměla plynně německy a já zase plynně francouzsky, a ji to nikdy nepřestalo udivovat. Pořád za mnou lezla, abych ji něco řekl svým rodným jazykem. Upřímně mě to otravovalo, a tak jsem končil u toho, že jsem ji tak maximálně japonsky poslal do věčných lovišť. Jednoho dne přišla s tím, že na místní střední hledají profesora francouzštiny, a protože mě už nebavila práce pro tuhle společnost, vydal jsem se na pohovor a překvapivě uspěl. Že to byla největší chyba mého života jsem, hádám, už zmínil.

Skupina, kterou jsem učil, zkrátka moc talentu a chuti do francouzštiny nepobrala. A časem jsem vztah k francouzštině ztratil sám. Nikdy jsem ho neměl nějaký silný, že bych ten jazyk považoval za střed světa, nebyl jsem ten typ učitele, co si myslel, že vykládá písmo svatý. Nějaké písmo svaté by pro ty fracky v mojí třídě byl „dialog" z porna. Občas se mi zdálo, že nemysleli vážně na nic jiného jak na to. Když jsem chodil po chodbách a viděl je tam všechny nalepené k sobě. Dobře, jsou to teenageři, asi se jim hormony plaší víc než dost, ale tohle si snad můžou nechat na doma. Počínaje Kirsteinem přes Leonhardtovou a Jaegrem s „Mikasou" konče.

Bože... proč nad tím zase přemýšlím? Nevadilo mi to, ne? Nebo snad ano? Nechápal jsem, proč nemůžu myslet pomalu na nic jak na něj, na ty karafiáty, co si v neohrabaném pugetu tiskl k hrudi, na to že je nesl jí. Po cestě do obchodu jsem to nemohl dostat z hlavy. Celý náš rozhovor jsem si zase přehrával a nerozuměl sám sobě, proč to vůbec dělám. V obchodě jsem si vybral něco k jídlu, po cestě to i snědl, jenomže moje myšlenky utíkaly pořád k tomu klukovi. Ačkoliv jsem se najedl, ten prázdný pocit ve mne zůstával.

Zatřásl jsem nad tím raději hlavou a na místo uvažování nad blbostmi jsem, už svlečený jen do svetru a kalhot, donesl tašku s nákupem do kuchyně. Už automaticky dýchaje pusou, protože nechci cítit to, co tu Hange po sobě a svojí chemii, které říkala vaření, zanechala. 

Uhnul jsem pohledem na neopravené testy na stole, znechuceně nakrčil nos, ale přesto jsem věděl, že se těm opravám nevyhnu. Mám na to díky bohu celý víkend. Ačkoliv jsem obyčejně plnil všechny povinnosti nejdříve, jak to šlo, teď jsem se na to necítil.

Po do-svléknutí a uklizení oblečení spolu s teplou sprchou jsem vyšel už jen v ručníku ovázaném kolem pasu z koupelny a zamířil k sobě do pokoje, kde jsem otevřel skříň. Natáhl jsem ruku, abych si vzal béžovou, koženkovou bundu, co visela na ramínku nejvíce vpravo– ruka proklouzla na prázdno do skříně a já jen neohrabaně, zaskočeně klopýtl své ruce naproti. Žádná taková bunda tam nevisela. Nikdy tam žádná nebyla. Proč jsem si vůbec na spaní chtěl brát bundu?