Flower [EreRi CZ] ☑

Petal 3.

Bylo mi zle. Vážně mi bylo hrozně zle a musel jsem s tím začít něco dělat. Ani nevím, jestli se mi chtělo zvracet, brečet, křičet. Možná všechno najednou. I tak jsem nezvládl ani jedno. Už jen nadlidský výkon pro mne byl, když jsem se asi po dalších sedmi minutách konečně posadil na kraj postele, tak abych mohl vstát. 

Spustil jsem nohy přes okraj a vlastně jen seděl. Pohledem zcela mimo svůj pokoj, mimo celou realitu. Ani jsem si nemnul oči. Jednu ruku jsem pořád držel v těch vlhkých vlasech, jakoby ani nešla dát pomalu někam jinam. Hange určitě už dávno byla na tom pohovoru. Byl jsem tu sám a mozek mi napovídal, že takhle to vážně dneska nezvládnu.

Musel jsem to v sobě absolutně potlačit. Ale tohle nebylo jako se slzami nebo červenáním, to jsem uměl maskovat vždy, šlo jen o to si to nepřipustit a nemyslet na to. Jenomže jak nemám myslet na něco takového, když to před sebou vidím pořád, kamkoliv jdu? Kdykoliv, sakra, jenom mrknu, tak to mám před sebou. I vlastně s otevřenýma očima.

Jako chodící mrtvola jsem se doplazil z postele až do sprchy. Obyčejně jsem se sprchoval studenou vodou, minimálně po ránu na probrání, jenomže pochyboval jsem, že by mě jakkoliv probrala z něčeho takového. Ani jsem se o to nepokusil a bez snažení rovnou nastavil vařící vodu. Měli jsme sprchový kout, kde voda proudila rovnou ze shora, takže jsem se ani nemusel namáhat používáním samotné sprchové hlavice, ačkoliv tu zajisté byla. Jen jsem se nějak necítil na to brát ji do ruky. Celou dobu, co jsem strávil ve sprchovém koutě, jsem jen stál a nechal vroucí kapky vody zprudka dopadat na hlavu a celé tělo.

Ani jsem se nehnul, i když voda pálila víc, než by asi měla. Neměl jsem chuť k tomu nastavit si ji na studenější. Pohled jsem sklápěl někam k zemi, i když jsem se spíše díval skrze ni. Viděl jsem zase to stejné – roztrhaná těla, lidské obličeje, které už vlastně nešly skoro rozpoznat. Zvláštní, ani mě to neděsilo. Netřásl jsem se hrůzou, nic takového. Skoro, jako bych na to byl zvyklý, ačkoliv jsem svědkem něčí smrti nebyl. Nikdy jsem neviděl zohavená lidská těla. Normální člověk by se asi bál, ale já jen stál a bez výrazu hleděl skrze zem na ty urvané končetiny od těl, samotná těla, hlavy.

Nebylo mi z toho ani nijak nevolno. Asi jsem pomalu začínal chápat, co se to se mnou vlastně děje. Prostě jsem psychopat. Člověk, co nemá city, co necítí bolest, když vidí něčí smrt, něčí zdechlinu, jen prostě stojící s kamennou tváří. Jediné, co jsem postřehl, bylo, že se mi trošku ztěžka dýchá, ale to nebylo nic oproti tomu, že jsem tu stál, hledě na smrti lidí, které jsem nikdy předtím snad ani neviděl, a ještě přitom nepozvracel podlahu nebo neomdlel.

Napadlo mě, že bych to mohl svést na nedostatek spánku. Vzápětí mi došlo, že jsem vlastně spal přes sedm hodin spolehlivě. Možná jsem se jen špatně vyspal, ale to by pořád nevysvětlovalo, proč vidím zrovna tohle. Už jsem několikrát za život zažil, že jsem byl zkrátka nevyspalý a unavený a rozhodně se to neprojevovalo viděním mrtvol a obřích očí.

Někde v hloubi duše jsem byl teď vděčný sám sobě, že jsem ty testy opravil v noci. Teď bych toho vážně nebyl schopný. 

Dostal jsem se ze sprchy, ani nevím jak. Vypnul jsem vodu, osušil se ručníkem, zavázal jsem si ho kolem pasu a rozešel se zpět k sobě do pokoje. 

Otevřel jsem skříň a jednu ruku natáhl po zeleném plášti, který visel úplně vlevo na ramínku, ale nebyl tam. Moje ruka zase proklouzla na prázdno a noha klopýtla vstříc otevřené skříni. 

Já jsem se zbláznil. Zešílel jsem. Stařecká demence už na mě prostě dolehla, nebo nevím. Nevím, proč se to děje. Proč sakra vidím věci ve skříni, co jsem tam nikdy neměl? Proč mám takové šílené představy, které se ještě ke všemu úplně liší od toho snu, kde byl Eren včera v noci?! Mohl bych to nějak spojit a udělat si trošku jasno, jenomže to prostě nešlo. Atmosféra předtím a atmosféra teď byla tak rozdílná. Ve snu s ním jsem se cítil bezpečně, jako by se mi nemohlo nic stát v momentě, kdy budu mít jeho rty na svém krku, jeho dlaň v té svojí.