Flower [EreRi CZ] ☑

Petal 5.

Cítil jsem tlak u očí. Pozvolna jsem je od sebe rozlepil. Tentokrát jsem se cítil odpočatý, ale mé srdce bylo jako z olova, něco ho neskutečně tížilo. Rozhlížel jsem se ještě ospalýma očima po místnosti. Byl jsem ve svém pokoji, na svojí posteli. Zabloudil jsem pohledem k oknu. Venku už byla tma, a když jsem se dobelhal domů z květinářství, tak nebyly snad ještě ani dvě hodiny.

Teď věci kolem mne vypadaly překvapivě reálně – žádné mrtvoly, žádná křídla, pláště, ani obří oči, tlamy, věci, z kterých by šel strach. Vedle postele byl noční stolek, na něm jsem zahlédl maličký stříbrný výstupek, což byl můj telefon. Dál od postele pracovní stůl s urovnanými, opravenými písemkami, zkrátka můj normální pokoj, nic zvláštního, žádné vidiny, a já se necítil, až na ten tlak v hrudi, také nijak špatně.

Pokusil jsem se nadzvednout na posteli, abych vstal a došel se alespoň napít nebo si konečně opláchnout ten obličej, což mě obvykle po ránu probíralo nejvíce. Bylo jedno, že teď nebylo ráno. Kdoví, kolik hodin bylo, ale potřeboval jsem se trošku osvěžit, probrat. 

„Ještě lež." ozval se strohý, nesmlouvavý hlas ode dveří. 

Zamířil jsem pohledem k nim. Viděl jsem mně dobře známou siluetu, stála tam Hange. Opřená jednou nohou a zády o rám dveří, ruce zakládala na prsou, pohled směřovala, odhadl bych, někam na podlahu podle toho, jak měla nakloněnou hlavu. Vážně po celém pokoji bylo temno, takže jsem ji do obličeje dvakrát neviděl.

„Proč bych měl ležet?" ozval jsem se, zcela jistý svou otázkou. Nerozuměl jsem, proč bych se prostě nemohl zvednout a jít si omýt obličej, ale překvapivě jsem ji zatím poslouchal a vážně se nikam nevydával, ani si nesedal. Na jednom lokti jsem byl trochu nadzvednutý tělem z postele, ale to bylo tak všechno, co se změnilo, jinak bych stále normálně ležel.

„Ještě potřebuješ odpočívat." pokračovala. Ten její tón... děsil mě. Takhle obvykle nemluvila. Vždycky byla rozjařená, veselá, usměvavá, jenomže teď mi vážně běhal mráz po zádech, jen jsem ji slyšel promluvit. 

Rozešla se pomaloučku směrem ke mně, když ji konečně kousek před postelí, kde jsem ležel, zasvítilo měsíční světlo do tváře tak, aby odhalilo její výraz. Byla vážná. Hodně. Vypadala ustaraně, ale stále tu byla ta jistota v její tváři, jako by byla na 100% přesvědčená o tom, co říká a jak jedná.

Než jsem stačil vyslovit svoji otázku, kterou jsem měl celou dobu na jazyku, přečetla mi snad myšlenky a udělala to za mne 

„...Vzpomněl sis." odpověděla. Snad čekala, že budu vědět, o čem mluví, když nic dál nedoplňovala. Nechával jsem si její slova procházet hlavou, abych si vzpomněl, na co že jsem si vlastně vzpomněl podle ní.

Nic jsem neříkal a jen ji sledoval. Naše pohledy se na moment setkaly a Hange se nepatrně pousmála, přitom si sedla na okraj postele ke mne. Chvíli se dívala do slunečního světla, když opět otočila hlavu ke mne a vystavila mi ten svůj typický úsměv. 

„Nebo spíš, vzpomněl jste si, Heichou." 

Už zase tohle. Tenhle název. Dobře jsem věděl, že japonsky znamená Heichou desátník, ještě aby ne, jenomže jsem nechápal, proč mi tak říkal Eren v těch snech nebo Hange zrovna teď.

„...Na co jsem si vzpomněl?" odvážil jsem se jí zeptat. Snad jsem se i bál odpovědi. Nevěřil jsem tomu, že tohle je vůbec realita. Třeba se mi to jenom zase zdá, jako ostatně všechno to, co působilo tak živě. 

Při vyslovení téhle mé otázky se Hangin výraz ve tváři zase úplně změnil na smrtelně vážný. 

„Na minulost. Na to, jak to kdysi bylo. Na minulej život." odvětila bez problémů. Dělá ze mě idiota nebo co? To si myslí, že věřim v nějaký minulý životy, posmrtný životy?