„Umm, potřebovala jsi něco?" Promluvil jsem s mírným úsměvem, když jsem za sebou zavřel dveře od své kanceláře, aby se náhodou Liam nedozvěděl něco, co by neměl. Očima jsem prolítnul celou chodbu, abych tak zjistil, jestli tu jsme sami anebo si mám raději dávat pozor na to, co povídám. Všichni přeci nepotřebují vědět, co jsme spolu rozebírali.
„Uděláme menší kompromis." Lišácky se usmála a nadzvedla své obočí, u čehož mě pobaveně sledovala.
„A to?" Nechal jsem vyplynout zbytek do povětří, abych jí tak dal najevo, že může pokračovat.
„Říkal si, že nechceš, abych řešila to, co se stalo-,"
„Ano, to přesně nechci, tak to neřeš." Chtěl jsem odejít, ale zastavil mě její stisk na mém zápěstí.
„Počkej, nech mě to dopovědět." Povzdychnul jsem si a kývnul hlavou, aby pokračovala. „Nebudu to řešit, pokud mi s něčím pomůžeš." Usmála se a já se začínal dost bát. „Se Sophii jsme se dali do hledání nějakého bytu. Zatím jsem našla dva, do kterých se půjdu podívat."
„A já budu hrát jakou roli?" Pozvednul jsem obočí a propojil jsem si ruce za zády.
„Tak za prvé budeš můj osobní taxík, samozřejmě placenej. No a nakonec pomocná ruka, protože nevím, jestli vymaluju a nastěhuju všechno sama." Založila si ruce na hrudi a já se zasmál.
„Jsi si jistá, že za tím není nic jiného?" Moje koutky rtů mírně cukaly, protože mi celá tahle situace, kdy mě žádala o pomoc, přišla vtipná, protože mě už dlouho nikdo nežádal o pomoc, z jednoho prostého důvodu. Vždycky, ale VŽDYCKY jsem něco pokazil. A hlavně jsem položil tuto otázku z jednoho prostého důvodu. Liam. Je mi totiž jasné, že za tímhle nestojí Ness, ale právě on.
„Jo, možná si prostě fajn." Odmlčela se s úsměvem. „Takže platí?" Řekla, než jsem stačil cokoliv říct. Chvíli mi trvalo, než sem si v hlavě uspořádal všechny plusy a mínusy, ale nakonec jsem se rozhodl tak, jak mi radil Liam. A jak on nejspíš chce, abych odpověděl.
„Myslím, že pro introverta, jako jsem já, bude dobrá chvilka života ve společnosti. A myslím, že Liam bude přímo skákat radostí, že jdu někam a ještě k tomu s krásnou ženskou." Vypustil jsem z pusy a až pak si uvědomil, co jsem řekl.
„Oh, děkuju." Mírně se zašklebila a hned na to se zasmála. „Liam mi na tebe dal číslo, takže ti po práci napíšu. Pokud ti to nevadí, tak bych ráda jela hned po práci. Podívat se na oba dva byty."
„Jo, jasně." Zašeptal jsem a ještě chvilku pozoroval její záda, které nakonec zmizely za rohem chodby, kam zabočila. „Liam." Zavrčel jsem naštvaně a rychle otevřel dveře. „Liame." Promluvil jsem naštvaným tónem hlasu a zavřel za sebou dveře.
„Ano, Harry?" Usmál se na mě a přesně věděl, o co tu jde, ale pro jistotu jsem mu to ještě řekl.
„Jen tak za mnou určitě nepřišla!" Zavrčel jsem a naštvaně se sebou seknul do svého křesla.
„Hele, ptala se mě a Sophie, ale já jí poprosil, aby řekla tobě. Né, že bych neměl zájem o to, jí pomáhat." Zašklebil se. „Ale bohužel přišla trochu pozdě, protože už zadaný jsem." Protočil jsem oči. „A ty jsi volný. Potřebuješ trochu společnosti a né jen v práci." Probodnul mě vážným pohledem. „A navíc, jí to nevadilo. Byla naopak ráda. Myslím, že se jí líbíš." Mrknul na mě a já protočil oči.
***-
„Páni." Zamumlala si pro sebe a rozhlídnula se po velké místnosti, která by nejspíš sloužila jako obývací pokoj. To samé udělala i s kuchyní, koupelnou, ložnicí a menším pokojem, co tu byl. „Tak tohle je pohádka." Zadívala se z okna, kde měla kouzelný výhled na část Londýna, ve kterém jsme se zrovna nacházeli. Abych pravdu řekl, tak bych tenhle byt bral hned, kdybych neměl ten svůj.
„Myslím, že tohle už nic nepřekoná." Zašeptal jsem a tak i nenápadně řekl svůj názor, na který by se mě stejně později zeptala. Otočila se na mě s velikým úsměvem a přikývla.
„Je to perfektní." Zamumlala a znovu se rozhlídla po celé místnosti, ve které nebylo vůbec nic, kromě světel. „Mamka by mi řekla, že si mám nejdřív dát dohromady všechny plusy a mínusy, ale já zrovna vidím samé plusy." Uchechtl jsem se. „Možná je až moc velký pro mě, ale to snad přežiju."
„Myslím, že velikost je to předposlední, co bys měla řešit." Divně se na mě podívala a já protočil oči. „Toho bytu. Velikost toho bytu." Utáhnul jsem si svůj culíček na hlavě a hodil po ní káravý pohled.
„Cena je přijatelná. A navíc, kupuju si ho, tudíž finance budou pak minimální. Mám něco našetřený. Místo je perfektní, žádný hodinový chození do práce, nebo půl hodinová jízda do krámu. Mimo to, tu prý nejsou žádné problémy. Žádný krádeže a tak. Sousedi vypadají slušně. Mimochodem, perfektní výhled, což je asi obrovské plus. Aspoň pro mě." Povídala si pro sebe a já jí s nadzvednutými koutky rtů pozoroval. Všechno si prohlížela a přitom si pročítala papíry, kde měla už připravenou smlouvu a různé informační blbosti. „Co na to říkáš ty?" Upravila si své vlasy za ucho a váhavě se na mě podívala.
„Myslím, že úroveň bytu je za tu cenu fakt dobrá. Jediný mínus je, že kromě topení a světel budeš muset kupovat všechno. A vlastně tu je ještě podlaha." Ukázal jsem na parkety, které vůbec nevypadaly špatně.
„Neboj, nad tím jsem taky přemýšlela. Zatím si koupím ten byt, a základní vybavení, abych tu mohla žít. Pak to budu postupně dokupovat." Podrbala se na zátylku, u čehož ztrápeně zavrčela. „Chci zase bydlet u rodičů. Žádný problémy." Zaklonila svou hlavu, aby tak mohla nejspíše lépe přemýšlet a nakonec se znovu podívala na mě. „Já nevím." Řekla dosti dětským hláskem a já se rozesmál.
„Já tady bydlet nebudu, na mě se nekoukej. Ty se musíš rozhodnout."
„A ty bys ho bral?" Přikývnul jsem a na její tváři se rozlinul široký úsměv.
„Beru ho."
♥♥♥♥
Tak jo, je tu nový díl. Po dost dlouhé době a vím, že už to nejspíše nikdo nečte, kromě pár dobrých dušiček, který mě minule podpořily votem a krásným komentářem, za což moc děkuji. Chci jen říct, že pokud byste měli nápad, co bych mohla do dalšího dílu napsat, určitě se nebudu zlobit, když ho napíšete. Zase poprosím o komentáře :)
♥VOTE♥COMMENTS♥
