Ness
Vyšvihnula jsem se do sedu, když se místností rozezněla dutá rána. Přimhouřila jsem oči a otočila se za vzlyky a křikem. „Harry?" Zašeptala jsem potichu a musela si odkašlat, jelikož mě můj hlas zklamal, jak nejvíce mohl, tudíž se ani nedivím, že mě Harry neslyšel. Pomalu jsem shodila své nohy na studenou plovoucí podlahu, načež jsem si kleknula, abych mohla být blíže k němu. Rukou jsem pohladila jeho paži a mírně jí zmáčknula, abych dala najevo, že tady jsem.
„Nech mě být!" Zakřičel na mě a chtěl se zvednout, bohužel mu to podklouzlo a on se sklouzl zpátky na zadek. Moje špatné svědomí se chtělo mírně zasmát, ale nakonec jsem držela jazyk za zuby a vydržela to.
„Co se děje?" Znovu jsem se k němu přiblížila o trochu víc, ale tentokrát jsem ho chytnula za ruku pevněji, aby se nemohl vyškubnout. I když si myslím, že by stačilo jedno škubnutí a jeho ruku bych už nedržela.
„To není tvoje věc." Zklidnil svůj dech a ubral hlasitost hlasu. Volnou rukou si setřel mokré tváře a na chvíli zaklonil hlavu. „Promiň." Vzlyknul a znovu se mu začaly kutálet po tvářích velké slzy, které dopadaly na jeho bílé tričko.
„Nemusíš se omlouvat." Povzbudivě jsem se usmála a opřela se o zeď vedle něho, ale jeho ruku nepouštěla. Studení na svém zadku jsem ignorovala a zkoušela přijít na to, co bych v téhle situaci mohla udělat. „Tohle se stává často?" Zašeptala jsem potichu, abych ho znovu nějak nepodráždila. Odpovědí mi bylo pouhé záporné kroucení hlavou, z čehož jsem byla mírně zklamaná, protože jsem se chtěla dozvědět trochu víc. Ať už o tomhle incidentu, kdy bouchal do země a řval, nebo o něm samotném.
„Asi bys měla jít spát a já taky." Zvednul se, tentokrát bez podklouznutí, a otevřel dveře, ve kterých po chvíli zmizel. Zamračila jsem se a rychle se vymrštila zpátky na nohy, načež jsem ho doběhla.
„J-já, ale neusnu." Řekla jsem mírně naštvaným hlasem a pozorovala ho, jak si sedá na gauč a přikrývá se dekou, kterou jsem se před tím zakrývala já.
„Před chvíli si taky usnula, takž usneš i teď. Pokud ne, tak se chovej, jak doma a můžeš si klidně něco udělat k snídani, pokud tu bude z čeho. Já se jdu trochu prospat." Odplivnul hnusným tónem a já se v něm začala ztrácet. Byl složitý. Byl jak hlavolam a já chtěla být ta, která ho vyřeší.
Harry
Lehnul jsem si a poslouchal, jestli odejde. Přece jenom jsem se jí teď mohl citově dotknout, ale já nechtěl, aby semnou řešila MOJE problémy. A ještě k tomu ONA. Neznám jí. Možná se mi zdá, jako slušná holka, ale co když je jako Violet? Natož vůbec nejsem typ člověka, který je otevřený. Ani Liam všechno neví a to ho považuju za dobrého kámoše. Dokonce i nejlepšího. Ale zastávám názoru, že si některé věci má nechat člověk pro sebe, a nevyprávět je kolemjdoucím.
„Dobře." Zašeptala jsem a uslyšel jsem v jejím tónu hlasu úsměv. Nebo jsem to alespoň přepokládal, jelikož jsem jí neznal ještě tak dobře, abych věděl, jak se tváří. „Doma většinou trpím samomluvou, takže doufám, že ti nebude vadit, když si tady budu povídat." Slyšel jsem její kroky a nakonec i pohyb u mých nohou, který značil jen to, že si tam sedla.
„Hm." Zamumlal jsem rádoby unaveně a zkoušel nevnímat její hlas. No po chvíli byla otravnější než Liam, a to je co říct. „J-já..." Odmlčel jsem se a zvednul se na loktu, abych na ní viděl. „Tohle je... psychické týrání." Ukážu na ní prstem. Uculí se a já si povzdechnu. „Hele. Tohle, co se stalo, prostě vypusť z hlavy. Jakoby se nic nestalo. Budu velmi rád, když si to necháš pro sebe." Zamumlám s pohledem přilepeným na ní.
