O několik dní později.
„Myslím, že to vypadá víc, než dobře." Utřel jsem si do ručníku svůj pot a podíval se na stěny, které byly natřené do obyčejné bílé barvy. S pobavením jsem se na ní otočil a založil si ruce na hrudi.
„Ještě aby ne, když jsme přetírali bílou barvu na... bílou." Protočila své oči a rozhlídla se po pokoji.
„Tady byla šmouha. Je tam? Není. Tudíž jsme odvedli dobrou práci." Odmlčela se. „A navíc stihneme i ložnici." Taky si založila své ruce na hrudi, tudíž zvětšila i svou velikost. Proto jsem se raději podíval z okna ven.
„A barvu máš?" Kouknul jsem se na ní po očku. Najednou rychle odběhla a za chvíli přiběhla s dvěma kýbly barvy. Jen přikývla a společně jsme přešli do ložnice. Štětce a válečky od bílé barvy šla mezitím opláchnout a já zatím rozdělal kýbl s barvou, u čehož jsem se zasmál.
„Co?" Přišla do ložnice s válečky v ruce a zamračeně se na mě podívala.
„Rudou?" Nadzvedl jsem jedno obočí. „Jako nějaká HOT-DARK-ROOM?" Protočila nade mnou oči a hodila po mě jeden z válečků, který jsem bez jakéhokoliv problému chytil.
„Pořád jsem ženská a-," Odmlčela se a podívala se na mě, jako by se ujistila, že to opravdu může říct. „A bude to sexy, ne?" Řekla mírně pobavená s úšklebkem na rtech. Zasmál jsem se a zakroutil nad ní hlavou, přičemž jsem váleček vymáchal v rudé barvě.
„Nebude ta místnost moc tmavá?" Udělal jsem první tah na, do teď, bílé stěně a kouknul se na ní, jestli si to náhodou nerozmyslela. Místo toho se jen ze široka usmála.
„Tak akorát." Namočila i svůj váleček a šla ke mně, u čehož si klekla a začala malovat spodek celé té stěny. „Co?" Koukla se na mě ze zdola a já se pobaveně ušklíbnul.
„Vůbec nic." Odpověděl jsem jí s mírným uchechtnutím a prstem jsem jí udělal šmouhu na tváři, načež jsem pokračoval v práci, jako předtím. Práce nám šla od ruky, jelikož jsme si určili systém, že já budu malovat polovinu od shora do prostředka a Ness tu spodní část. Možná proto taky klečela. První dvě stěny jsme měli hotové a já se podíval na Ness, která ještě domalovávala okraje a různé nedostatky.
„Objednám jídlo, co chceš?" Zeptal jsem se a v mobilu vyhledal číslo na pizzerii, z které jsem, jen tak mimochodem, objednával i minule.
„Dám si to, co ty." Řekla nezaujatě a dál pokračovala ve své práci. Usmál jsem se nad jejím soustředivým výrazem, u kterého si mírně kousala ret a krčila čelo. Zakroutil jsem nad ní hlavou a začal vytáčet číslo.
***-
Seděli jsme na parapetě, přičemž jsme v rukou drželi kousek pizzy a flašku s vodou. Koukal jsem se na rudou místnost, která vypadala nakonec vcelku dobře. Dokonce jí má do několika dní přijít i nábytek do ložnice a obýváku, tudíž si myslím, že za necelý měsíc, tu bude moct bydlet.
„Co uděláš s tím pokojem?" Nakousl jsem další téma, abychom tu jen tak neseděli v tichosti, které rušilo nějaké rádio z jejího mobilu.
„Nevím, nejspíš ho nechám tak. Možná časem najdu někoho, s kým to bude vážný, co já vím." Zasmála se. „Zatím to nechci nijak řešit a přidělávat si starosti." Ukousla si ze svého kousku pizzy, kterou následně zapila vodou. „Mimochodem. Moc ti děkuju, že mi pomáháš. Neboj, zaplatím ti." Usmála se na mě a já zakroutil hlavou.
„To nestojí za řeč. Rád ti pomůžu." Odmlčel jsem se, než jsem spolkl všechno, co jsem měl v puse. „A peníze nechci." Zakroutil jsem hlavou. Trochu vystrašeně se na mě koukla. „A sex taky ne!" Vyhrkl jsem ze sebe, když jsem uviděl její výraz.
„Tak?" Prohrábla si své vlasy, ve kterých měla zbytky barvy, tudíž jsem předpokládal, že vypadám úplně stejně.
„Nic." Vydechnul jsem. „Ber to jako službu od kamaráda a úplatek za to, abys neřešila tu věc, ty víš, jakou." Naznačil jsem jí.
„To ti radši dám ty peníze." Zasmála se a já se na ní zamračil. „Dobře, dobře. Bude mě to stát hodně úsilí, ale... Víš, že jsem tu a můžeš se mi kdykoliv svěřit. Nebudu tě do toho nutit, ale sám víš, že potřebuješ víc... Jak to mám říct.." Podívala se do místnosti. „Společnosti?" Koukla se na mě a já s úsměvem přikývl, přičemž jsem sklopil pohled.
„Vážím si toho." Řekl jsem. No, nevypadalo to tak, když Ness protočila oči. „Né, fakt si toho vážím. Sice mám Liama a rodiče, ke komu se můžu jít vypovídat, ale tebe si opravdu vážím. Vážím si toho, že to semnou myslíš dobře, i když vím, že tu sedím jen kvůli Liamovi a-,"
„Hele, Liam mi jen řekl, jestli nechci pomoc od tebe. Kdybych tě tu nechtěla, tak bych se tě neptala. Tudíž tu nesedíš kvůli Liamovi." Zavrčela. „A věř mi, že tu opravdu nejsi jen kvůli tomu, že mě o to Liam požádal. Jsi fajn, i když trochu tišší." Šťouchla mě do ramena a já se na ní s lehkým úsměvem kouknul. I když skoro nic neřekla, tak pro mě to znamenalo hodně. Ať už to, že mi nevědomky sbírala moje rozdrcené sebevědomí z dna oceánu anebo to, že mě to jednoduše hřálo u srdce. „Ale myslím, že tvoje tichá povaha za chvíli zmizí. Stačí se jen víc zapojovat do kolektivu, který se neskládá jen ze Sophie a Liama." Seskočila bosa na zem a oprášila si své ruce od pizzy, kterou už dojedla. „Třeba Claire. Má o tebe zájem. Co kdybys jí dal šanci?" Otočila se ke mně zády a z kyblíku vzala mokrý hadřík, kterým začal otírat podlahu, která byla u okrajů mírně zacákaná.
„Je to fakt krásná ženská." Přikývla na souhlas a dál drhla podlahu. „Ale já o ní fakt nemám zájem. Není to holka pro mě." Na chvíli se na mě koukla, ale pak svůj pohled znovu stočila k podlaze a hadříku, kterým se snažila odstranit rudé a bílé kapky barvy.
***-
„Vypadáš jinak." Promluvil na mě s šibalským úsměvem Liam a já jen nadzvedl obočí.
„A to jak?" Zamrmlal jsem, načež jsem se znovu věnoval své práci v počítači. Můj úsměv nešel přehlédnout a vlastně ani já sám nevěděl, proč se usmívám. Prostě jsem ráno vstal a v zrcadle se lekl, když jsem uviděl své rozzářené oči a mírný úsměv.
„Usmíváš se, Harolde. A je teprve devět hodin. Nikdy se neusmíváš v devět hodin." Změřil si mě prohledem. „Jedině-," Nedořekl to a vystřelil od stolu, načež se začal smát. Koukal jsem se na něj jak na blázna, ale začal se mu smát taky. „Ty ses s ní vyspal!" Okamžitě jsem se přestal smát a rychle zakroutil hlavou.
„Ne!" Zavrčel jsem. „Jen jsem nejspíš potřeboval nějakou společnost." Pokrčil jsem rameny. „Prospívá mi to." Řekl jsem jednoduše.
„Ach jo." Sedl si zpátky na svou židli. „A já v tebe tak věřil." Zamračil se na mě, jak dítě, co právě nedostalo bonbonek, a proto jsem se mu znovu zasmál. „Nepůjdeš dneska na pivko? Sophie jde něco zařizovat a nechci bejt sám." Udělal na mě psí oči a já jen zakroutil hlavou.
„Nemůžu. Dneska jí přivezou skříně a postel do ložnice." Vytvořil na tváři zase ten jeho úsměv a já protočil znovu své oči, načež jsem rukou zajel do svých vlasů.
„Už to chápu. Prostě jste čekali na novou postel." Zasmál se a já po něm hodil tužku, kterou jsem zrovna zapisoval něco do papírů. Liam je prostě Liam a nikdy se nezmění. Tudíž se nezmění ani jeho úchylné narážky.
♥♥♥♥
Další díl... :3 Zatím je to o ničem, ale fakt se snažím... :D Nebojte, za dva-tři díly by se to mohlo rozjet, pokud to vyjde tak, jak mám v plánu... :) díl je věnován mé kamarádce, která mě dokolečka nutila, abych díl přidala už včera. Bohužel jsem byla až moc líná a její prosení ustála. :D
Btw, moc děkuji za všechny komentáře a hvězdičky, které se u téhle povídky nashromáždily.. :) Miluju vás..
♥VOTE♥COMMENTS♥
