SPOUTANÁ

2.Kapitola

NYNÍ

,,Ahoj En. Mé jméno je Samantha Robson. Jsem ředitelkou této školy, jak už asi víš. Nebude jednoduché se zapojit do kolektivu, výuka začala už před měsícem. Ale chci abys věděla En, ráda ti se vším pomůžu. Máme tu i školního psychologa, kdybys náhodou potřebovala." Usmála se na mě medovým úsměvem a zamrkala těma svýma smetákama. Snažila se být příjemná, ale upřímně ? Pokud někdy navštívím toho jejich "léčitele problémů", tak jen kvůli tomu , že se z ní zblázním. S těží se soustředím na to co říká. Hlas má o oktávu výš než naše upištěná kadeřnice z Prahy, a to je teda už sakra co říct. Pro představu bude stačit, když si vybavíte všechno hvízdání, bzinkání a pištění a teď do toho cinkněte sklenicemi o sebe. Běhá mi z ní doslova mráz po zádech. Rudá rtěnka v koutcích mě irituje a ta broskvová tvářenka k tomu absolutně nesedí. A k její snědě pleti bych celkově opravdu nevolila styl Marilyn Monroe. No když už jsme u toho.. ten výstřih bych taky volila spíše do Vé...

Odkašlu si, abych samu sebe probudila z mé vnitřní módní kritiky a pkusila jsem se o stejně milý tón. ,,Děkuji. A do jaké učebny mám tedy jít?" Zeptám se jí sladkým hláskem. Sakra, možná jsem zněla ironicky. Nu což, tenhle typ ženušky, co dělá ředitelku jen díky.. bůh ví čemu, ano pravděpodobně postel bude to jediné místo jejích životních úspěchů, stejně ironický přízvuk ani nezaznamená.

,,Máš na mysli psych.." nedořekne to . Trošku mi už začaly pracovat nervy, když jsem jí skočila do řeči. 

,,Ne. Mám na mysli učebnu, do které se mám dostavit na první vyučovací hodinu." Řeknu překvapivě klidným hlasem a vstanu z nadýchaného křesla pro "hosty".

,,Učebna fyziky....číslo 212, první patro po pravé straně." Usměje se a popřeje mi hodně štěstí. Chvilku tak ještě stojím a snažím se pochopit její tok myšlenek.. jakoby ani nevěděla co říká. Snad ani neví, že se usmívá a jde jen o výraz po dlouhodobém navštěvování botoxů. Po té chvilce, která pro ní musela být tedy lehce otravná, jsem se se staženými rty pokusila o BYE úsměv a vydala jsem se do třídy.... Skvělé, tam budu za podobného exota tentokrát já. KARMA.

Samozřejmě, učebna byla po levé straně chodby. To jen pro informaci jak bezmezně dutá byla.. První hodina začala před pěti minutami. Jak jinak. Jako malá jsem nebyla bezdůvodně vystresované dítě ,samozřejmě kromě večerů. Nikdy jsem si nedělala hlavu, co se stane a co by bylo, kdyby tohle nebylo... Ale časem se stres začal dostavovat. Když nás otec nadobro opustil, moje tělo jakoby na určitý stres mělo deficit a já ho měla tendenci hledat všude kolem mě... a ne jen ten stres... ale i jeho

 Zaklepu, vejdu do třídy, představím se, omluvím se, sednu na volné místo a budu zbytek hodiny vzduch.. Naplánovala jsem si to jako nevratnou akci. (Byla to nevratná akce.)

Plán vyšel. Tedy skoro.

Při otevření dveří a malý okamžik poté mě polil studený pot. Nedokázala jsem si tento pocit vysvětlit. Byla to jistá vlna emocí z minulosti. Nic podstatného pokud jde o mě, to je mi jasné. Pravděpodobně jeden z mých neúplných flashbacků.

,,AAA .. zdravím Enn.." 

,,Říkejte mi prosím jen En."Skočila jsem mu do řeči. A zajisté to k prvnímu dojmu nějak pozitivně nepřispělo. Vnímám jak si třída pošuškává i to, jak na mě všichni tupě zírají.   

Třída působí až překvapivě honosně. Nebo prostě jen předčila mé očekávání. Irituje mě pohled na ty malé lavice pro jednotlivce. Rychle mi hlavou proběhne, z kolika předmětů bych doteď rupla, nemít vedle sebe souseda. Po mé analýze třídy jsem s tupým výrazem vrátila pohled na profesora.   Zadívá se mi do očí a jemně se pousměje. Zatímco mi hledí do očí, mám  zvláštní pocit. Asi přestal dýchat, řekla bych. Po chvilce ucukl pohledem a prohrábl si vlasy. Cuknu sebou. Má je černé. Ne, to ne. Hrozně mě muži s tmavými vlasy rozptylují. A mít učitele, který vás rozptyluje, není nic dobrého. Z fyziky tento ročník nejspíš nic nepochytím.