11.Kapitola

550 22 0
                                    

NYNÍ

Jakmile zazvoní na přestávku všichni obklopí Chadovu lavici a vyptávají se ho. Snažím se poslouchat odpovědi na dané otázky, ale nic víc než "nehoda" jsem nezaslechla. Nikdo s ním celou dobu ani nepromluví a teď tohle?

Pět minut ho tam obletovali. Pět minut jsem viděla jen záda  spolužáků. Pět minut jsem si chystala řeč. Těch pět minut uběhlo docela rychle. Zase v té lavici seděl sám.Zase se o něj nikdo nezajímal.
Otočila jsem se a podívala se mu do očí. Nechtěla jsem se ptát na ty samé otázky jako ostatní. Nechtěla jsem se ptát na nic. Ale...
,,Co?-Co? Co se ti to..?" Šeptám a ucítím slzy v očích. Rychle ucuknu pohledem k oknu a snažím se zadržet ty slzy jako nezvané hosty. Slzy? On mě dovedl k slzám? Upřímně vypadá víc než špatně. Nebo alespoň přitažlivého na něm kromě očí  momentálně nebylo  nic. Oči má jedinečné.
,,Prý málem přišel o nohu." Slyším říkat jednu holku se zrzavým copem. ,,Já vím." Souhlasně odpoví ta druhá a obě hodí pohledem na Chada.
Co se Chadovi asi honí hlavou?
,,Nehoda." Odsekne Chad a poupraví si límec.
,,Vidím, ale co přesně?" Vím, že jsem zvědavá, ale opravdu to chci vědět. Asi mi na něm záleží. Ne nezáleží. Nebo...
,,Myslím, že tě víc nemusí zajímat, nemáš mě přeci příliš v lásce. Je dost praštěný se na tohle ptát v naší situaci, nemyslíš?" Ztuhnu a sebevědomí mi vyprchá do dna. ,,Mrzí mě co se stalo." Dostanu ze sebe nejistě.
,,Jo." Kývne a opře si sádru o lavici. Už mi došla slova, nevím co říct. Asi budu zbytek svého beznadějného života radši mlčet úplně.
Podívám se z okna, tentokrát mám výhled na školní pozemek. Je tu toho celkem dost na to, že nejsme sportovní škola. Fotbalové a basketbalové hřiště, běžecký ovál, venkovní hrazda a neudržovaný školní bazén. Bazén ve mě vyvolá ten známý pocit. Známý záblesk minulosti.

TENKRÁT

-Konečně jsem se naučila plavat. Bojuji se svými prvními tempy a jsem z toho nadšená. ,,Vidíš jak ti to jde zlato!" Křičí na mě táta ze břehu a v jedné ruce drží cigaretu. Tady se ho nemusím bát. Jsme u babičky na chalupě a tady by mi určitě nic neudělal. No pro jistotu z té vody nebudu ani vylézat.
,,Asi si půjdu taky zaplavat." Hned jak to uslyším dostanu něco jako křeč. Rychle se chytím břehu a uklidňuji se tím, že je tu babička. Babička, která se opět kouká na nějaký cestopis nebo černobílý seriál.
,,Kde je babička?" Zeptám se nenápadně a co nejvíce potichu.
,,Spí zlatíčko." Když to dořekne na tváři se mu objeví šibalský úsměv. Skočí šipku do bazénu a plave mým směrem. Není úniku. Ach jo. V očích mu blýskají jiskry všech barev.
,,Děje se něco?" Řekne když se mě dotýká nad boky. ,,Ne" Špitnu a zatím co si pohrává se svými vlasy a rozhlíží se zda jsme nepozorováni, pokusím se vyškrábat vší silou z toho bazénu. Trupem jsem se vyšvihla, už jen nohy ! Najednou mě stáhne zpět do vody. Ruce mi podjedou a bradou se praštím o okraj bazénu. Vykloubenou rukou se přidržuji okraje a pozoruji jak se čistá průhledná voda zbarvuje do ruda. Mám dost pravděpodobně překousnutý jazyk. Nemůžu nic říct. ,,Já tě chci! Copak to nechápeš? Chci šukat." Křikne a stáhne si plavky po kolena. Přitiskne si mě na hruď a začne mi olizovat ušní lalůček. Škubá mi za spodní díl plavek tak dlouho,dokud nerozpářou.
,,Utopím se." Vzlyknu a zadržuji slzy, které mi otec způsobil.
,,Nepustím tě zlato, neboj jsem tvůj táta." Usměje se a pohled soustředí na to, co se děje pod vodou. Jeho pevné a křečovité objetí mi svírá mé namožené rameno. Au. Cítím ho v sobě . Na konci mě pustí a já si začnu lokat vody. Rukou nemůžu pohnout a ústa vůbec necítím. Hladina nade mnou se zavírá a můj dech mě pomalu ale jistě opouští. Kopu nohama, ale opravdu nejsem tak dobrý plavec, abych si v této situaci poradila. Něco, nebo spíše někdo chytne mé vlasy a začne mě vytahovat ven. Zachránil mě. Vytáhl mě na břeh a políbil mě abych se vzpamatovala. A bohužel se z toho opravdu vzpamatuji. Jsem nahá , ale hlavně že už nejsem v té vodě. Prohlíží si mě. Křečovitě zavřu oči a mysl soustředím na bolest v mé puse, ne v mém srdci.
Ucítím jak mi jazykem dělá maličké kroužky na krku a jeho penis mi tlačí na břiše. Slzy mi stékají po tváři. Co mám dělat? ...nic...
Levou rukou mi sáhl mezi nohy a roztáhl je. Pak už asi víte. Získal to co chtěl. Jako vždy a bez zábran. Jo ta malá holka trpí, ale vy tu jen čtěte její příběh. Je to smutné.
No, ale čtěte dál...-

NYNÍ

Tato vzpomínka pokračuje, ale přeruší jí šoupání židle. Chad jednou rukou a s mírným poskakováním přisouvá svou židli k mé. Chci mu pomoct, jenže to už si sedal. Dívá se mi do očí a snaží se v nich něco najít . Odpověď? Otázku? Lež?
,,Byl jsem hlupák. To co jsem na tebe vysypal bylo přehnaný." Nevím co si myslet.
,,Mír?" Špitne a podá mi tu nesádrovanou ruku. Je relativně v pořádku, až na pár odřenin a palec obvázaný obinadlem se zdá být ok. Pak si všimnu toho, že má na předloktí ohromnou modřinu a loket stejně tak jako tvář do masa. Příjmu jeho ruku s "mírem", samozřejmě bez stisku a nejistě se zeptám na to, co mě nutká celou vyučovací hodinu.
,,Fajn. Ne nechoval jsi se jako hlupák, pouze si použil šestý smysl a mě to rozhodilo. A teď otázka ke tvému vzhledu. Co se ti to stalo?" S úsměvem mě obejme. ,,Promiň." Zašeptám.
,,Promiň." Odpoví a sevřel objetí.

Seděli jsme v kavárně u parku kam chodím běhat. Až tady byl ochotný říct co se mu stalo. Objednali jsme si jen sklenku vody a Medovník.
,,No?" Pobídla jsem ho a pobaveně ho pozorovala jak se snaží nabrat na lžičku kousek dortu.
,,Dej to sem." Seberu mu lžičku z ruky a ukrojím s ní kousek z dortu. Vidím jak zrudl, když jsem mu řekla ať otevře pusu. Krmila jsem tam toho invalidu s krásnýma očima a poslouchala to story.:
.
.
.
.


SPOUTANÁKde žijí příběhy. Začni objevovat