Recenze na lásku

8. kapitola - Pomocná ruka

Joon's POV

   Zhruba po hodině hledání, bloudění po Seoulu a ustavičného přemýšlení se mi podařilo najít uspokojivý dárek. Popravdě jsem to po půl hodině vzal a zašel k Butanimu a koupil ten nejdražší šperk co tam byl.

   Zbytek času jsem strávil touláním po okolí a vymýšlel, jak zapůsobit, aby mi slečna Townová odpustila, mé opět nepatřičné chování. Musím vypadat jako nevychovanec.

   Konečně se přede mnou objevila silueta hotelu. ,,To chce odvahu Joone." povzbuzoval jsem se a nakonec se rozhodl vyjít vstříc ženě, kterou jsem stihl za krátkou dobu dvakrát naštvat. Na ni nemá ani Min Hoo.

   Podíval jsem se na hodinky. Za pár minut bude devět. Co když bude spát? Nerad bych ji naštval ještě tím, že ji vzbudím. Vešel jsem na recepci a zamířil k recepční. Bohužel tam stála ta samá co posledně.

   ,,Dobrý večer.'' pozdravil jsem. ,,Mohl bych se zeptat, zda-li máte volný pokoj?''

   ,,Moment.'' recepční datlovala do klávesnice jako zběsilá. Nakonec se na mě mile usmála. ,,Máme volný již jeden pokoj na pátém patře.''

   ,,To je ideální.'' usmál jsem se. Tím mi odpadlo vymýšlení výmluvy na poslední chvíli. ,,Beru ho." vylovil jsem z peněženky jednu ze svých kreditních karet.

   ,,Pokoj 511.'' usmála se na mě a podala mi čipovou kartu. ,,Příjemný pobyt." vrátila mi kreditní kartu a já se mohl vydat pryč.

   Ani nevím, zda-li mám to, že pár pokojů ode mě bydlí naštvaná bývalka a hned naproti mě je rozzlobená slečna Townová, považovat za ironii nebo výsměch, kterým mě obdaroval někdo nahoře.

   Nu což, nedá se nic jiného dělat. Snad to všechno dopadne dobře. Víc nudnou dovolenou bych si nemohl přát. Neodpustil jsem si úšlebek, ke kterému by se hodilo jako přísudek, slovo sarkastický.

   Nastoupil jsem do výtahu a zmáčkl tlačítko s číslem pět. Obsluha tu již dávno nebyla. Mohu strávit pár chvil a popřemýšlet o ... O čem? O tom, jak mě mrzí, že jsem se dotkl citlivého místa? Neomlouvám se rodině, kamarádům, lidem s kterými pracuji. Natož cizí ženský.

   ,,Do háje dubovýho." zanadával jsem si a krabičku se šperkem jsem schoval do kapsy saka, v které se perfektně skryl.

   Výtahem zaznělo cinknutí a pak se dveře otevřely. Místo ticha, které jsem očekával, ke mě doléhaly zvýšené hlasy.

   ,,Madam, mohla by jste se zakrýt?" mužský hlas zněl tlumeně a docela nebetyčně.

   ,,Ráda bych." vykřikl ženský hlas a nebral ohledy na to, že ostatní lidé by chtěli spát ,,Ale všechny moje věci jsou promočené a nebudu si je na sebe brát, jen kvůli tomu, že jste nikdy neviděl polonahý tělo."

   Začínalo to znít zajímavě. Málem jsen kvůli tomu zapomněl vylézt z výtahu. Rychle jsem se vzpamatoval a vydal se ke svému pokoji. Snažil jsem se na polonahou hysterku nekoukat. Kdo by stál o to sledovat tukové polštáře, hamburgery-požírající Američanku.

   ,,Ještě kvůli Vám dostanu zápal plic. Pane bože to je den." povzdechla si žena. ,,Můj pokoj je vytopený, ztratila jsem mobil, můj notebook je na padrť a momentálně i promočený skrz na skrz. To už ani nepůjde opravit." v poslední větě byl slyšet náznak vzlyků.

   Tady se někdo začíná hroutit. Neubránil jsem se posměšnému úšklebku a zaplul do svého pokoje.

   ,,Slečno já se omlouvám. Chtěl jsem Vám nabídnout náš poslední pokoj, ale před malou chvílí byl obsazen." muž zněl zkroušeně.

   ,,To je mi jedno." i přes dveře byl ženin křik slyšet jasně. Zato mužský hlas byl tlumený dveřmi. Navíc byl muž rozpačitý, nervózní a zněl dost vynervovaně. Celý manažér hotelu. Hned mi vytanul na mysli. No jestli je to on, jako že musí, protože to on má na starosti tohle řešit, tak ho lituji.

   Opřel jsem se o dveře a jen relaxoval. Docela se divím sám sobě, že se o to pokouším. Nakonec jsem se odlepil ode dveří a šel si prohlédnout apartmán.

   Jsou tu dvě ložnice, naproti sobě a mezi nimi velmi útulně zařízený obývák.

   ,,Okamžitě se sbalím a odlítám. Můžete zapomebout na skvělý článek." pokračovala žena v křiku.

   ,,Oh. Ne." manažer se zřejmě zalekl. ,,Madam Townová. Dovolte mi postarat se o Vaše oblečení. Zítra ráno bude suché. Slibuji. A ... A Váš počítač dáme do opravy. Pevně věřím, že jej budeme moct zachránit."

   ,,Vážně? A kde na to oblečení mám počkat?" žena se vůbec neuklidnila. ,,Mám si ustlat tady na zemi?"

   ,,Vážně bych Vám rád nabídl nejlepší apartmá, ale v sobotu zde má být sraz hudebních skupin naší scény a ..."

   ,,A co já s tím?" hlas ženy nezněl ani klidně ani mile. Úplně jako kdyby na něj řvala ...

   ,,Ale to ne." zhrozil jsem se. ,,Jsem to ale idiot." popadl jsem deku z jedné z ložnic a vydal se ke dveřím.

   Teď to dávalo smysl. Ty výlevy o rozbitém notebooku, zmizelému mobilu - já jsem jí ho úplně zapomněl vrátit - ostrý jazyk.

   Rychle jsem otevřel dveře a vydal se k nim. ,,O svělý. A teď mě tady budou ještě očumovat." pronesla a zkřížila ruce na prsou.

   Ani se na mě nekoukla. Nemůžu říct, že se mě nedotklo to, že si myslí, že jí jdu očumovat. Nebo snad to, že jí nestojím ani za to, aby se na mě podívala. Kdo by jí to měl za zlé? Byla rozčílená a to bych se taky na nikoho nepodíval.

   ,,Jděte si lehnout!" poslala mě mávnutím ruky pryč. Zarazil jsem se. Na tenhle typ chování nejsem vůbec zvyklý. ,,No tak. Rozejděte se. Tady není nic k vidění."

   Kromě polonahý a mokrý Američanky. Kombinace, které by odolal horko těžko jakýkoliv muž.

   ,,Promiňte." pronesl jsem potichu. Snad abych upoutal jejich pozornost. ,,Ale nešlo přeslechnout, v jaké se nacházíte situaci."

   ,,Skvělé. To jste zase Vy." povzdychla si a objala se kolem ramen. Když se nerozčilovala a zůstala stát v relativním klidu, bylo vidět, jak se třese. Těžko říct jestli zimou nebo vzteky, ale vzhledem k tomu, že má na celé pokožce husí kůži, sázel bych na první možnost.

   ,,Jo. Ano.'' z prázdna v hlavě se najednou stala vyprahlá pouť, lačnící po doušku myšlení. ,,Já jsem Vám chtěl nabídnout, dočasné přespání u mě na pokoji. Mám dvě ložnice takže ...''

   ,,Takže bych nemusela ležet vedle Vás?'' vypadá to, že se začala uklidňovat. ,,A všichni jsme si oddechly.'' zase zvýšila hlas. Asi jsem se spletl.

   ,,Prosím. Uklidněte se.'' promlouval jsem k ní tiše a klidně. ,,Tady.'' obalil jsem ji teplou dekou a táhl ji k sobě do pokoje. ,,Všechno bude v pořádku.''

   Nadechla se a chtěla něco říct. Nakonec však pusu zavřela a poslušně vlezla dovnitř pokoje. Že bych vyhrál bitvu? Zavřel jsem za ní dveře a zůstal na chodbě.

   ,,Ó, pane Lee. Jsem rád, že jste se slečny Townové ujal. Váš pobyt bude plně hrazen. Všechny služby jsou Vám od teď poskytnuty zcela zdarma.'' začal se manažér lísat a uplácet mě.

   ,,Ššš.'' začal jsem ho tišit. Jestli uslyší slova jako ujmout se nebo zachránit, můžu celé to uklidňování spustit nanovo. ,,Chci tady mít ráno před šestou její oblečení. Suché, čisté a vyžehlené. A její notebook dejte nejlepšímu technikovi v Seoulu. A až bude opravený, neříkejte to jí, ale mě. Rozumíte?''

   ,,Ano, pane.'' manažer sklopil zrak a dal se na ústup.

   S hlubokým povzdechem jsem se porozhlédl po chodbě a vydal se do pokoje číslo 511. Mýlil jsem se. Zábava teprve začíná.