Recenze na lásku

26. kapitola - Zasnoubení?! ... Ne!

   Samozřejmě že jsem teď neměla na jídlo ani pomyšlení a tak jsem se zasekla na barové stoličce, vedle sebe mám skleničku čisté sodovky, kterou mi Kim nabídl jako alternativu oproti tvrdému alkoholu na lačný žaludek a momentálně projíždím dokumenty a hledám ten, který jsme pečlivě skryla před očima všem. Jsem tu už dvě hodiny, tak by mě zajímalo co tam nahoře probírají tak důležitého.

   ''Jeden prostý život'' tak jsem svoje dílo nazvala a chci, aby se pod tímhle názvem vydala až ji vydají. Trávím nad ní každou volnou chvílí. Píšu nové odstavce, znovu procházím jednotlivé kapitoly a upravuji kontext. Kolikrát se mi do toho dokonce i nechce, ale vím, že tohle bude jednou moje největší dílo a takové se přece nikdy neodfláknou.

   ,,Jak se dneska vede?'' zeptal se Kim nevtíravým tónem a mezitím se dal do utírání barového dřeva, které se už tak lesklo citronovou leštěnkou.

   ,,Snad nejlépe od té doby co jsem tu byla naposledy.'' odpověděla jsem a připadla si jako kdybych se vrátila do let, kdy jsem byla ve škole a sledovala mladé slečinky, jak vzrušeně lapají po dechu, kdykoliv se kolem nich proplete jejich idol. Jenže pak jsem se zaměřila na Kimův obličej a bylo mi jasné, že stejně o všem ví. ,,Jenže to ty stejně víš co?''

   Souhlasně přikývl a naplnil moji prázdnou skleničku dalším přísunem dobře vychlazené sodovky. ,,Joon se včera o něčem zmínil.''

   ,,Ano, ano. Teď je nahoře se svými přáteli. Vyklidila jsem pole. Nemusím být u všeho.'' Kim se na mě chápavě usmál. ,,Stačí mi, že vím, že v našem přátelství nastal jistý zvrat a Bůh mě chraň jestli se mezi námi něco pokazí. To bych asi nepřežila.'' 

   ,,Tak to tě asi zklamu.'' ozvalo se z barové stoličky z druhého konce baru. Když jsme se oba s Kimem najednou ohlédly za ženským hlasem, který se nám vetřel do rozhovoru, vzpomněla jsem si na ženu, která mi jasně řekla, že Joon je její. Jak že se to jmenuje? Min Ho? Říkám to správně?

   ,,Promiňte, ale je neslušné poslouchat cizí rozhovory.'' kromě toho, že mi vadilo všeobecně skákání do cizích rozhovorů jsem nesnášela i tón kterým mi to tato žena podala. Nejde mi vůbec do hlavy, jak mohl Joon někoho takového vystát.

   ,,Ale tenhle rozhovor se týká mého snoubence.'' pronesla Min Ho. Elegantně vstala od baru a beze spěchu došla až ke mě. Zvedla dlaň pravé ruky před svůj obličej, na který jsem mimochodem nedokázala v ohromení přestat zírat a zamávala mi tak před obličejem nádherným prstýnkem od Tiffaniho. ,,Není to sice můj vkus, ale lepší něco než nic.'' věnovala mi úsměv a pak zase pohledem sklouzla na prsten na svém prsteníčku.

   ,,Ne!'' a k tomu dodané zavrtění hlavy bylo jediné na co jsem se zmohla, protože před očima jsem viděla jen ji a Joona a už z toho se mi zvedal prázdný žaludek. Srdce jsem v tu chvíli cítila doslova až v krku.

   ,,Ale ano. Ty malá mrško. Říkala jsem ti, že Joon je můj. Měla jsi mě poslechnout a dát od něj ty svoje mastný americký pracky dál.'' zavrčela a s každým slovem se skláněla blíže ke mě. ,,Ale snad nám tady nebudeš plakat?'' zaševelila a natáhla se pro ubrousek, který jsem měla vedle skleničky. Osušila mi slzy, které už se chystali na cestu po mé tváři, jako kdyby byla starostlivá matka.

   Zmateně jsem pohledem sjela ke Kimovi, který se tvářil ještě víc ohromeně než já a pak zase k ní. ,,Omluvte mě.'' pronesla jsem, rázně zaklapla notebook a spolu s ním se vydala z baru. Jestli je tohle pravda, musím to slyšet od něho.

   ,,Jestli jdeš za ním, měla by jsi chvíli počkat, nejspíš tak bude ještě nepořádek, z toho, jak jsme tam řádili.'' sakra! Málem jsem se zarazila, ale nechtěla dát najevo slabost, naopak jsem přidalo do kroku a vydala se na recepci. Jak jsem mohla být tak blbá? A nechápu že jsem si toho nevšimla dřív. Vždyť měl ráno ten prstýnek. To si asi zapomněl dát pozor se skrýváním lží. 

   ,,Madam Townová, máte nějaké přání?'' pronesla rozpačitě dáma na recepci, když si všimla v jakém stavu kolem ní procházím.

   ,,Ne.'' pronesla jsem a pokračovala dál v chůzi  k východu. Musím odtud pryč. ,,A nebo víte co, nemáte papír a tužku?'' recepční chvíli hledala a pak mi oboje podala. Rychle jsem tam napsala vzkaz, poté papír přeložila a podala jí ho. ,,Kdyby mě sháněl ten z 511 dejte mu tohle a řekněte mu ať mě nehledá.'' recepční kývla na znamení toho, že mi porozuměla. ,,A řediteli vyřiďte, že recenze bude do večera na stránkách.'' Tímhle končím s touhle zemí. Doufám, že už ji do konce života nebudu muset spatřit.