Recenze na lásku

12. kapitola - Joon je můj!

   Konečně mám svůj kufr. Dala jsem se do jeho vybalování. Úhledně složené, suché oblečení mě lákalo. Přejela jsem po něm a sledovala jak prsty kloužou po výstupcích a spadají do dolíčků. Nádherný pocit.

   Můžu se převléct do svého oblečení. ,,Na druhou stanu, proč to dělat?" přejela jsem po pohodlných černých boxerkách, které mi pan Lee pro tuto noc zapůjčil. ,,Je to vážně pohodlné." nechávala jsem dlaň klouzat po linii svého pozadí, kterou boxerky vytvarovali.

   Ani jsem nezaregistrovala tiché zaťukání na dveře. ,,Slečno Townová. Dovolil jsem si objednat snídani. Za chvíli tu ..." při otevření dveří jsem zaskočeně přejela pohledem od zdi pod oknem, k hlavě ve dveřích, která na mě vyjeveně zírala. ,, ... bude."

   Pohledem jsem sklouzla do míst, kam se koukal i pan Lee. Skončila jsem na své ruce, která jako smyslů zbavená přejížděla po tenké látce boxerek.

   ,,Já se omlouvám." strhl pohled jinam. ,,Zírání je neslušné."

   ,,V pořádku." musela jsem se usmát. Pan Lee se chová jako gentleman. ,,Taky bych na vás zírala, kdyby jste se vyžíval v nošení mé podprsenky."

   Super. Teď jsem vyzněla jako nějaký nadržený chlap ve striptbaru.

   Mezi námi se rozhostilo trapné ticho. Ani jednomu z nás se nechtělo do řeči. Naštěstí to ticho mezi námi přerušilo silné zaklepání na dveře.

   ,,To bude ta snídaně." pronesla jsem bez sebemenšího náznaku mozkové aktivity a prosmýkla se kolem pana Lee.

   Doběhla jsem ke dveřím na které stále někdo klepal. Asi byla obsluha nedočkavá. Jsem ráda, že jsem se mohla dostat z té trapné situace s rukou na zadku. Asi to pro pana Leeho muselo vypadat sexisticky.

   ,,Moment, už jsem tady." odpověděla jsem na, čím dál hlasitější klepání. Upravila jsem si vlasy, aby to nevypadalo jako havraní hnízdo. Nadechla jsem se a otevřela dveře. ,,Už jsem tady. Můžete to někam postavit a ... jít."

   Zasekla jsem se u posledního slova, protože přede mnou stála žena. Vypadala ohromeně.

   Měla na sobě perleťové lodičky, sukni těsně nad kolena ve stejné barvě. Bílou, řasenou košilku a krémově béžové sáčko. Ruce měla oběšené zlatými náramky. Prsty obtěžkané prsteny různých velikostí a tvarů.

   ,,Přejete si?" vzpamatovala jsem se jako první.

   ,,Lee Joon? Lee Joon!" začala žena vykřikovat. Trapas a problém v jednom okamžiku, na začátku dne. Dnes jsem asi ve formě.

   Žena kolem mě prošla. Vůbec na mě nebrala ohled. Rozčíleně se rozhlížela po bytě a pokřikovala cosi v korejštině. Když nakonec nenašla toho, koho hledala, což je divné, protože jsem pana Leeho neviděla odejít, vrátila se ke mě.

   ,,Tak kde je?" postavila se těsně přede mě. Ruce si založila v bok a shlížela na mě z vrchu. ,,Kde je Joon?"

   ,,Vůbec netuším, o kom je řeč." zalhala jsem a zavřela dveře.

   ,,Nelžete mi." naklonila se nade mnou a zlostně přivřela oči. ,,Tenhle pokoj je na něj napsaný."

   ,,Vy hledáte toho milého pána, co mi přenechal svůj pokoj, když slyšel, že ten můj je vytopený a já nemám kam jít?" dělala jsem tupou. ,,Asi se ubytoval v jiném hotelu," podala jsem nepravděpodobný návrh a vydala se do obýváku.

   ,,Teď mě dobře poslouchej." následovala mě žena se zdviženým ukazováčkem, který mířil přímo do mého obličeje. ,,Joon je můj. Nikoho jiného. Takže se sbal a odjeď někam do té své žumpy. Buď tak laskavá."

   ,,A Vy si uvědomte, že moje svobodná vůle je silnější, než vaše přání." taky jsem si založila ruce na hrudi a propichovala ji stejně nenávistným pohledem.

   ,,Dobře." pronesla a dala si záležet na každém písmenku. ,,Ale vyřiďte mu, že si ho najdu." pronesla panovačně a vydala se ke dveřím.

   Až když za sebou práskla dveřmi, jsem si úlevně oddechla. Bože můj, to je nesympatická ženština. Na ostrově Locco by jsme ji s vesničany zavraždili a týden oslavovali její smrt radostnými tanci.

   ,,Můžete vylézt." zakřičela jsem ke svému pokoji. ,,Ta osoba je už pryč."

   Ze dveří vykoukla nejdřív jeho kšiltovka - nechápu proč ji nosí, je to nevychované - a pak i zbytek jeho osoby.

   ,,Kdo to byl?" sesunula jsem se do křesla, ve kterém jsem včera usnula.

   ,,Ehm. To byla moje bývalá přítelkyně." sedl si na pohovku naproti mě.

   Pusa mi nekontrolovaně spadla až někam na dno hotelu. ,,A-aha. Nevypadalo to, jako kdyby byla vaše ex."

   ,,Nejspíš jí to ještě nedošlo." úlevně se na mě usmál. ,,Snad Vám ani nemusím děkovat, za tu velkorysou lež, co jste vymyslela."

   ,,Maličkost." mávla jsem rukou. ,,Víte co by bylo lepší?" zeptala jsem se. Nechápavě zavrtěl hlavou. ,,Bylo by fajn, kdyby jsme si po tomhle sbližujícím zážitku tykali, nemyslíte?"

   ,,No víc sbližující mi přišla včerejší noc." prohodil a podrbal se na zátylku.

   Jaká včerejší noc? Nechápavě jsem natočila hlavu. Ou, asi myslí ten rozhovor v jídelně.
,,Ale proč ne? Jsem Joon." podal mi ruku. To mě vytrhlo z přemýšlení.

   ,,Elizabeth." podala jsem mu tu svou a potřásla si s ním. Zdá se mi to, nebo má od včerejší večeře, pevnější stisk? ,,Ale většina přátel mi říká El, Eli, Eliz, Liz, Lizbeth, Beth, nebo - a opravdu ho nesnáším - Bethy."

   ,,Páni, tolik přezdívek." podivil se a stáhl svou ruku zpět.

   ,,A to jsem vynechala, ta která jsou z jiného jazyka." musela jsem se nad tím zasmát. Kdybych měla vyjmenovat i ty ostatní, jsme tu asi do konce týdne. Jak se znám, určitě bych si neodpustila historky, které k nim vedly.

   ,,Vážně?" podivil se. ,,Budeš mi je jednou muset všechny říct."

   ,,No, jak myslíš." pokrčila jsem rameny. ,,Ale ty týdny ti už nevrátím."

   ,,To je jich tolik?" podivil se. Opět.

   ,,Procestovala jsem skoro celou zeměkouli. Navštívila jsem civilizace, o kterých nemáte ani tušení. Všude jsem si nějakou vysloužila." krátce jsem na pár zemí zavzpomínala.

   ,,Nevím jak ty, ale já mám hrozný hlad." hladil si Joon břicho a na mě vrhal hladový pohled.

   Souhlasně mi také zakručelo v břiše. Určitě to bylo slyšet až k Joonovi. ,,Nemůžu jinak, než nesouhlasit. Ale netrvá to moc dlouho." zadívaly jsme se oba ke dveřím. ,,Co jít ven?"

   ,,Klidně." přikývl souhlasně.

   ,,Fajn. Za deset minut tady. Musím se převléct." začala jsem plánovat nahlas. ,,Půjdeme do nějaké obyčejné restaurace, nebo to bude něco nóbl?"

   ,,Ty máš oblečení do společnosti?" touhle otázkou mě teda odzbrojil.

   ,,Takže jdeme do nějaké tvé oblíbené." otočila jsem se na podpatku a vydala se do, mnou osídleného, pokoje.