Recenze na lásku

23. kapitola - Měl, neměl

   Zatracený podpatky. To kvůli nim se mi tak hrozně třesou nohy. Rychlý kopnutím obou nohou jsem se z nich dostala a hned na to se sesunula na podlahu hned vedle dveří.

   Mám pocit, že na hrudi mi leží kilový závaží. Ne, tohle je přinejmenším sto kilo. Nemůžu se nadechnout. Ani pohnout. Nebo křičet o pomoc.

   Chtělo se mi nadávat, že zrovna teď se mi nedostává natolik jemné motoriky, abych vytáhla z jedné z těch titěrných kapsiček jeansových kraťásků platíčko, které jsem si tam před odchodem schovala. Zápasila jsem s záhybem, ve kterém se zachytil roh plastového vězení.

   Rychle jsem prozkoumala záchody. Bílé dlaždičky a podlaha z bílého mramoru byl až moc světlé, než aby patřili k tomu tmavému baru. Jediné co tuto skutečnost podtrhovalo, byla tlumená světla, která pomáhala vytvářet temná zákoutí, která působila jako uspávající prostředek.

   Matné žluté světlo se změnilo v šedý závěs a vše se rozostřilo. ,,Sakra." snažila jsem se vykřiknout, abych přivolala něčí pomoc, ale vyšel z toho jen tichý sten.

***

Joon's POV

   Zdá se mi to nebo je Elizabeth pryč nějak dlouho? Není to tím, že jsem od ní pryč? Třeba z toho už šílím. Nervózně jsem poklepával prsty na desce dřevěného stolu a pohledem propaloval dveře dámských záchodků.

   Před třemi minutami tam vešli dvě dívky. Vím to. Neustá sleduji ručičku hodin nad barem. Nechápu proč zrovna na takovémhle místě jsou hodiny.Dívky byly veselé, smáli se na okolí, byli v náladě. Na záchodky vešli zaklesnuté jako kdyby byly dávné přítelkyně.

   Má Elizabeth taky někoho takového? Přítele z dětství, který o ní ví všechno? Jestli ano, tak z toho zešílím.

   Dveře se pomalu otevřeli. To bude určitě El. Konečně! Zase se na ní budu moct dívat. Povídal si s ní. Dotýkat se jí a-

   Moje radostné myšlenky rozdrtil fakt, že to nebyla Elizabeth, ale ty dvě dívky, jenž tam předtím zamířili. Co když Elizabeth utekla, když jsem se nedíval? Ale já ze dveří nespustil oči. Neměla možnost, leda by utekla oknem. Bylo tam vůbec nějaké? To jsem ji tak vyděsil polibkem, že mě už nechce vidět? Hnusím se jí. Teď se hnusím i sám sobě.

   Měl jsem chuť do něčeho praštit. Jak jsem mohl být tak naivní. Že mě většina holek pronásleduje, neznamená to, že jsem pro každou neodolatelný. Proč jsem ji nenechal být, když jsem ji pozoroval zpoza stránek noviny? Tehdy v té jídelně? Proč jsem se nestal jedním z cizinců, které by letmo zahlédla? Proč?

   ,,Promiňte pane Lee." vytrhl ho z myšlenek hlas jedné z dívek, které vyšli z toalet. Určitě chtěli podpis a fotku s ním. Neměl na to teď náladu. Chtěl je odbít. ,,Ale na toaletách leží žena," - Elizabeth! - ,,a asi se jí něco stalo. Neustále šeptá vaše jméno." přisadila si ta druhá.

   Vymrštil jsem se tak rychle, že kdyby stůl nebyl připevněný šrouby, už by byl vyvrácený. Prolétl jsem kolem žen, ani jsem jim nepoděkoval. Bez rozmyslu jsem běžel k toaletám a rozrazil dveře. Bylo mi jedno, jestli mě bude chtít některá z nich vyhnat. Jestli se něco stalo Elizabeth a ony ji tam nechají jen tak ležet, pak si nezaslouží, abych jejich osobní prostor uctíval.

   Prozkoumal jsem celou místnost, dokud jsem ji neviděl, jak sedí na mramoru a opírá se trupem o stěnu. Celá se třpytila potem, který z ní v malých krůpějích stékal na podlahu.

   Pravá ruka se bezmocně svezla z jejího klína na podlahu. Trhavě se nadechla a když mě zpozorovala rty naznačila moje jméno.

   ,,Elizabeth, co se stalo? Ublížila ti některá z nich?" rychle jsem k ní poklekl a vzal ji do náruče. Jen nesouhlasně zavrtěla hlavou. Rychle jsem s ní vyšel z toho místa. Ruce jí bezvládně visely podél těla a když jsme se pohledem střetly bylo vidět, že by jednu z dlaní ráda zvedla a dotkla se mé tváře, ale asi nemá sílu, jelikož ruce se ani nehnuly a její hlava se sesunula ke straně.

   ,,Elizabeth, poslouchej mě." uchopil jsem její levou ručku do té své a každý prst zvlášť v rychlosti políbil. Jako posedlý jsem jí chtěl splnit její přání a její prstíky si otřel o tvář. Chtě nechtě jsem přivřel víčka a představil si ten letmý dotek jejích ledových prstíku na zcela jiných částech mého těla. A ano, vím že je to hodně nepatřičné. ,,Teď dojdu zavolat sanitku, ano? Za chvíli bude vše v pořádku.''

   ,,Ne.'' zachraptěla zesláble a sotva znatelně zavrtěla hlavou. ,,Neodcházej.'' obtočila své prsty kolem těch mých a jemně je stiskla. ,,Když jsi tady, je mi najednou lépe. Už se mi lépe dýchá.'' chabě se usmála a snažila se vstát. 

   ,,Nevstávej. Já tě odnesu.'' rychle jsem jí pod kolena vsunul levou ruku a pravou ji pevně podepřel pod zády.

   ,,A co moje boty?' zaskřehotala.

   ,,Nemůžeš chodit a přesto chceš boty?'' vyjekl jsem nechápavě. ,,Holka ty nejsi normální.' zavrtěl jsem hlavou a opět ji položil. Rychle jsem sebral podpatky, které ležely až skoro u záchodků. Když jsem sbíral botu, která byla dál spatřil jsem u ní malý stříbrný prstýnek. Obyčejný kroužek. Bez zdobení, nějakého zvláštního vyznačení. Třeba byl El, i když si nepamatuji, že bych ho zahlédl. Pro jistotu jsem ho rychle strčil do kapsy a sebral botu. Pak jsem se vydal k Elizabeth a vzal jí do náručí.

   ,,Děkuji.'' špitla, když mě pažemi objala kolem krku, aby měla větší pohodlí. Jenom jsem se na ní usmál a vyšel ze záchodků do baru. 

   ,,Potřebuji rychle taxi.'' zařval jsem přes celý parket. Chlápek u baru se poplašeně rozhlédl po telefonu a nemotorně vyťukával číslo. Za chvíli už strojově vydával adresu baru a než jsem k němu došel s El, která sotva vnímala okolí, jenž na nás udiveně zíralo, už mobil pokládal. ,,Účet pošlete na hotel JW Marriot na pokoj 511.'' dal jsem mu instrukce.

   Barman přikývl a vyděšeným pohledem pokukoval po ženě, která se ke mě choulila, jako kdybych byl jediný důvod k bytí. ,,Taxi tu bude do minuty.'' řekl a na sucho polkl tak nahlas, že jsem to slyšel i přes dunivé basy, které DJ vysílal k oněmělým tanečníkům z velkých reproduktorů.

   Vyšel jsem ven před bar. Všude vládlo ticho a povlával lehký větříček, který voněl příslibem jara, které je ještě daleko. Elizabeth se i pod tak slabým náporem otřásla jako osika a přitiskla se ke mě blíže. Naštěstí před námi okamžitě zastavilo taxi a řidič až přeochotně vyskočil a otevřel nám zadní dveře. ,,Neboj. To bude v pořádku.'' ujistil jsem Elizabeth, která mě už také možná nemusela slyšet, protože mohla odplout do říše spánku. 

   Opatrně jsem ji položil na sedadlo a sedl si vedle ní. Okamžitě se ke mě přitiskla, vydala pár bolestných nesouhlasů a poté opět upadla do spánku. Řidiči jsem nadiktoval adresu hotelu a pak už jen přemýšlel nad událostmi dnešního večera.

   Byla chyba brát ji do baru. Ale stalo by se mezi námi to co dnes, před pár minutami, kdybych ji tam nevzal? Políbili by jsme se? Ale na druhou stranu, kdybych ji tam nevzal, tak by teď tak netrpěla. Nenašel bych ji ležet na zemi na těch nechutných záchodcích. Ale také bych neměl možnost cítit se jako její ochránce a někdo kdo se o ní musí postarat, když není ve své kůži. Tak jako tak, neměl jsem ji tam brát.