Věř mi to, prosím

02 - Začínáme (1/2)

Hodina uběhla celkem rychle. Písemku jsem napsala myslím, že dobře. Zeměpis mi šel, protože mě bavilo poznávat svět ze všech stran.

Zazvonilo na přestávku a Rin se na mě podívala a v očích i na rtech ji hrál úsměv. Jak se na mě tak dívala tak se mě zmocnil strach. Strach z toho, že vymyslela šílený nápad.

Bohužel vždycky se její šílené nápady týkali pouze jedné osoby. A ta osoba byla Hiroto - kluk, který se mi tolik líbil. Ale vždycky jsem se z toho nějak vykroutila. Takže jsem doufala, že se mi to povede znovu.

Hluboce jsem se nadechla a vstala. Chvíli jsem jenom stála, ale pak jsem kývla na Rin. Kývla nazpátek a taky vstala. Vydala se ke dveřím, které byli bránou mezi poměrně klidnou třídou a velice rušnou chodbou.

Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem se rozhodla jít svému osudu, který se z čista jasna jmenoval Rin.

Když jsem vyšla ze třídy tak stála zády ke mě a opírala se o okenní parapet, hned naproti třídy.

„Tak pojď Ayame-chan! Nemáme na to celý den!" křikla najednou Rin a otočila se ke mně.

Já jsem si jenom povzdechla a cupitala k ní. I když je okno hned naproti třídy, tak jsem k němu šla neobvykle dlouho. Možná tím, že z Rin vyzařovala triumfální aura - možná tím, že jsem se začala celkem děsit.

Jak jsem přišla k ní, tak jsem se hned opřela o parapet a zadívala jsem se na náš celkem velký školní dvůr. Nebylo na něm ani živáčka. Prostě naprostý klid. A to se mi nelíbilo.

„Abysme neztrácely čas, tak přejdu přímo k věci. Včera měl Hiroto narozeniny. A já po tobě chci, abys mu napsala dopis, kde bude stát, že mu gratuluješ k narozeninám a jestli chceš tak mu tam můžeš napsat, že k němu něco cítíš," dořekla Rin a zašklebila se na mě.

Koukala jsem se dál z okna jakoby nic. Mě ty slova furt nedocházely. Cítila jsem se skvěle, ale pak tu skvělou náladu začal sžírat černočerný strach.

Škubla jsem sebou, když mi ty slova konečně došla. Podívala jsem se zděšeně na svou dobrou kamarádku. Ta se na mě pořád šklebila, ale nic neříkala.

Přišla jsem k ní. Chvíli jsme se na sebe mlčky dívaly. Ale po chvilce jsem ji popadla za ramena a začala jsem s ni třást. Nic jsem neříkala, jenom jsem s ni třásla. Kolemjdoucí se na nás dívali jako na párek komediantů.

Ještě chvíli jsem s ni třásla jako pominutá, ale pak jsem přestala. Ruce jsem nechala na jejich ramenech a hlavu jsem sklopila dolů, aby mi Rin neviděla do obličeje.

Snažila jsem se rozdýchat to, co mi před chvílí řekla Rin.

Stiskla jsem její ramena a pak jsem na ni zakřičela: „Ty ses zbláznila nebo co? Já nic psát nebudu! A už vůbec ne Hirotovi!"

Pustila jsem její ramena, otočila jsem se na podpatku a šla zpátky do třídy. Rin neprotestovala, jenom na mě houkla: „Já vím, že to uděláš! A ty to taky dobře víš!"

Nad jejími slovy jsem se na chvíli zastavila. Měla pravdu. Udělám to. Nebo spíš to mám v plánu udělat. Zhostila se mě naděje. Naděje, že aspoň budeme menšími kamarády.

Zatřepala jsem hlavou, abych tyhle myšlenky odehnala. Rozešla jsem se ke svojí lavici.

Škola utekla celkem rychle. Žádné další písemky jsme nepsali a nic zajímavého se nestalo.

Byla jsem u skříněk, jak za mnou Rin přišla.

„Tak co? Napíšeš mu?" zeptala se mě. Odpovědí ji bylo moje dlouhé mlčení.

„Ale vypadá to, že o tom hodně přemýšlíš, protože jsi celý den duchem nepřítomná.

Až teď mi došlo, že jsem byla celý den mimo. A vážně jsem nad tím přemýšlela. Rozhodla jsem se, že mu to napíšu. A pak mi bude jedno, co se stane, aspoň budu mít jasno.

Rin i já jsme si obuly boty a vyšly ze školy. Venku bylo moc krásné počasí. Slunce příjemně hřálo, jen nám svítí přímo do očí.

Najednou mě Rin objala kolem ramen. „Já ti věřím Ayame-chan. Já pevně věřím, že to dobře dopadne a nakonec skončíte spolu," zahihňala se. Já jsem se ironicky a řekla: „Ale prosím tě! Já a takové štěstí? Já takové štěstí mít v životě mít nebudu. To mi věř."

Rin chtěla něco namítnout, ale v ten moment za námi vyšel ze školy Hiroto se svým nejlepším kamarádem Shinem.

Hiroto měl krásné rozcuchané havraní vlasy, oči má jako pomněnky. Zato Shin měl rezavé, dokonale učesané vlasy, oči se mu barvily do černozelena. Oba dva měli na sobě naši šedomodrou školní uniformu.

Koukla jsme se na svou drahou přítelkyni a ta se rozplývala nad Shinem. Shin se ji líbil už od nižší střední, ale nechce to přiznat. Ale já mám svoje oči a vidím úplně něco jiného, jenže před Rin nesmím mluvit, o tom že se ji líbí. Vyhrožuje, že se se mnou přestane bavit.

Po chvilce se vzpamatovala a otočila hlavou směrem ke mně. Prohlížela si mě. Vždycky, jak to dělala, tak z toho vzešel trapas. Oči ji vzplály a její ústa řekla: „Ayame-chan víš, jak moc tě mám ráda. Udělala jsem pro tebe cokoliv a budu to dělat i na dále. Tak doufám, že mě zato nezabiješ."

Než jsem ji stihla cokoliv říct, tak už křičela na Hirota a přitom ukazovala na mě: „Hiroto! Tady ta holka s tebou chce mluvit!"

Hiroto už otevíral pusu, aby něco řekl, ale přišla tam Umeko. Umeko je z jeho třídy. Vlasy měla do šeda a její oči se ji fialově smály. „Hiroto-kun pomohl bys mi prosím s projektem do chemie? Ty chemii umíš skvěle a já v ni propadám. Pěkně tě prosím," pověděla Umeko a nasadila psí očí.

Zdálo se, že Hiroto dostal tik do oka. Chtěl něco říct ale Shin ho předběhl: „Um-chan je mi líto, ale Hiroto už pomáhá mě. A to by nezvládl pomáhat dvou propadlíkům. Tak snad jindy," pověděl a zamával Umeko před obličejem na náznak, že má už jít. Ta jenom zlostně dupla nohou a odešla.

„Díky brácho," pověděl Hiroto a poplácal Shina po zádech. Ten jenom přikývl a oba se otočili a šli pryč. A já jsem si ztěžka oddechla. Tohle bylo zase něco.

Zlostně jsem se podívala na osobu vedle sebe a Rin jen dala ruce nahoru na náznak, že vzdává. „Ještě jednou to uděláš tak se ti něco stane. A ještě k tomu štěstí, které nemám a mít ani nebudu. Chodit spolu nebudeme, protože má Umeko," pověděla jsem.

Rin se začala smát. Smála se tak až se popadla za břicho. Já jsem na ni nechápavě koukala. „To je dobré! Tak dlouho jsem se dlouho nezasmála! Hahaha.... Prosím tě před chvíli z Umeko dostal tik do oka. A taky, co je slyším se spolu bavit tak ji odsekává. A navíc ona vypadá, jakoby ji kůň šlápl do obličeje. Hahaha... Takže ty den dopis stejně napíšeš," pověděla a snažila se moc nesmát. Ale to ji vůbec nešlo.

Po asi tak šesti minutách se konečně uklidnila. „Ayame-chan slib mi, že ten dopis napíšeš."

Dlouho jsem přemýšlela, ale nakonec jsem opatrně kývla. Rininy rty se roztáhly do obrovského úsměvu a objala mě. Objetí jsem ji opětovala. „Tak já už půjdu Ayame-chan. Mám ještě brigádu. Držím ti palce. Ahoj zítra," řekla a zamávala mi na rozloučenou. Zamávala jsem ji nazpátek a vydala jsem se domů.