Věř mi to, prosím

11 - Nová

„Tak co? Bolí tě pořád hlava?" zeptala se mě Rin hnedka, co mě uviděla ve dveřích, které vedly do třídy. Nad její otázkou jsem protočila oči a vykročila směrem k mé lavici. Jedním očkem jsem se podívala na Rin, která se na mě dívala šťastně, rozjařeně. Musela jsem se nad tím pousmát. Ale bylo mi i trapně po tom včerejším fiasku. Omdlela jsem.

Rodiče mi vylíčili, že jsem sebou sekla při tom, jak jsem vymýšlela plán na Den na ruby a domů mě přinesl v náruči černovlasý kluk, Hiroto, domů spolu s Rin, kterou potkal, jak vyšel ze školy. Rodiče si myslí, že jsem omdlela přečerpáním, ale já omdlela kvůli Hirota. Ale pravdu na štěstí zná jenom Rin. Hiroto si taky myslel, že jsem omdlela přečerpáním. To on řekl rodičům, proč jsem se skácela k zemi jako pytel brambor.

„A proč jsi vůbec omdlela, Ay-chan?" zeptala se mě provokativně Rin. Všimla jsem si pár zvědavých pohledů, které chtěli vědět, proč jsem vlastně omdlela. Povzdychla jsem si. „Jen jsem byla přepracovaná. Málo jsem spala," vysvětlila jsem se a sedla jsem si na židli u mé lavice a začala jsem vytahovat učebnice a sešity pro hodinu matematiky.

„Hele, řekni pravdu. Vím, že to přečerpáním nebylo," pověděla s úšklebkem Rin, která byla ke mně nakloněná. Rozhodla jsem se ji ignorovat, a proto jsem si učebnice a sešity srovnala. Prsty jsem poťukávala do lavice a dívala se ven z okna. Dneska bylo krásně. Tak jako posledních pár dnů. Když jsem hlavou otočila směrem ke dveřím, tak Rin byla pořád ve stejné poloze. Byla ke mně pořád nakloněná.

Nadzvedla jsem jedno obočí a zahleděla se na ni. „Já čekám," pověděla. Dostala jsem tik do jednoho oka. Vítězoslavně se na mě usmála a tím odhalila své bílé zuby. Povzdechla jsem si. Vyhrála a to zase. Musela jsem ji to říct, jinak by mě začala provokovat a provokovat a provokovat. „Jen mě Hiroto obejmul a párkrát mě políbil na tvář," zašeptala jsem.

Rin se začala na celé kolo smát. Dívala jsem se na ni nechápavě. Hodně lidí ji nechápe a já jsem jednou z nich, i přes to, že jsem její nejlepší kamarádka a známe se od malička. Prostě ji nikdo nepochopí, i když se snaží. Taková prostě byla, je a bude.

Chtěla jsem ji už něco říct ať se přestane tak psychopaticky smát, ale to mě předběhl zvonek, který označoval začátek přestávek a také začátek mučení v matematice. Posadila jsem se na židli a přisunula jsem se blíž k lavici.

Očima jsem se podívala z okna ven. Strom, který stal uprostřed dvora se pod silným větrem ohýbal. Jeho květy a listy poletovaly sem a tam. Musela jsem se pousmát, protože jsme měli dvůr teď růžovo zelený.

Z mé krásné myšlenky mě vytrhl zvuk posouvání dveří. Trhla jsem hlavou ke dveřím, abych se podívala, kdo vešel. Byla to Misaki-sensei, drobná černovláska s brýlemi a byla to naše učitelka na matematiku. Odvrátila jsem od ni zrak hnedka, co jsem spatřila, že nese štos prázdných papírů v ruce.

Když jsem odvrátila zrak tak jsem si všimla, že spolužáci sedící přede mnou se zadívali ke dveřím. V očích se jim nevyskytoval strach z písemky nebo něco podobného. Byl tam úžas. Tolik mě to zarazilo, že jsem se musela podívat taky.

Do třídy právě vcházela štíhlá dívka menšího vzrůstu, která šla před tabuli. Každý člověk ve třídě na ni upíral zrak, když ladným pohybem šla. Každý kluk ve třídě pootevřel pusu úžasem a já jsem na tom byla stejně. Vnitřně jsem tušila, že s ní budou nějaké menší problémy, ale tu myšlenku jsem hnedka zahnala, když na tabuli napsala své jméno a otočila se ke třídě čelem.

„Jmenuji se Asaka Hisa. Právě jsme se tady s rodiči přistěhovali. Dříve jsme sice tady bydleli, ale odstěhovali jsme se kvůli toho, že tatínka povýšil. Těším se na spolupráci!" řekla neuvěřitelně dívka, která stála ve slunečním světle před tabuli. Její nafialovělé vodopády dlouhých vlasů a pistáciově zelené usměvavé oči dělaly na nás všechny velký dojem.

Dojem tak velký, že místnosti se začaly ozývat nadšené ohlasy po nové spolužačce. „Klid třído! Hiso posaď se kdekoliv, kde je volno. A pro vás ostatní skvěla správa: dneska jsem chtěla, abyste napsali menší písemku, ale vzhledem k tomu, že jsem dneska ve skluzu se písemka odkládá," pověděla Misaki-sensei a postavila se tentokrát ona před tabuli.

Hisa kývla a šla dozadu a sedla si k oknu přesně za mě. Cítila jsem, jak mě propalují její oči. Otočila jsem se na ni. Usmála se na mě. „Hisa," pověděla znova. Lehce jsem přikývla hlavou. „Ayame," zašeptala jsem. Usmála se na mě znova. „Buďme dobré kamarádky," pověděla a otevřela si sešit do matematiky. Ze sebe jsem dostala pouhé tiché dobře a otočila jsem se zpátky k tabuli.