Věř mi to, prosím

08 - To nemůže být pravda

Musela jsem z hluboka dýchat, abych tam sebou nesekla. Hiroto se díval přímo do mých očí! A já zase do těch jeho. Měl je opravdu nádherné. Krásně pomněnkové. Takové jsem u nikoho v životě neviděla. A taky to byl jeden z důvodu, který značil, že je něčím výjimečný.

Jo já jsem taky v něčem výjimečná. Ale to jenom to, že jsem totální šílenec a nemehlo. Nejsem nikterak výjimečná, ve třídě mě sice berou, ale jenom kvůli toho, že jsem celkem chytrá, takže na mě skoro všichni sází.

Ale tohle všechno bych vyměnila za to, aby jsme se s Hirotem bavili jako nejlepší přátelé nebo kdyby mi aspoň říkal Ayame a ne Ayumi. A teď když se spolu navzájem opíráme čely o sebe si připadám jako krásně zbarvený motýl, který lítá v krásně teplém slunečním dnu. Ale teď zpátky do reality. Zpátky na Zem.

"Vážně nemáš horečku?" zeptá se mě Hiroto, který se na mě pořád kouká. Párkrát zamrkám, protože nevím, která právě bije. Co se tu děje? Proč se o mě opírá? Proč se na mě dívá takovým pohledem? Nechci, aby se na mě tak díval. Chce se mi kvůli toho brečet. A ani nevím proč.

Zamrkám znovu a teď už mi dochází, co se děje. Moje tvář už nabírá barvu podobnou rajčeti. Nadechnu se a hlavu zakloním do zadu. Tím se moje těžiště přemístilo a já padala ze židle dolů. Snažila jsem se o něco zachytit. Naneštěstí jsem se stihla zachytit o ruku Hiroto, ale místo toho, aby mi zabránil pádu tak padal se mnou.

Za chvíli se ozval tupý náraz, který značil, že moje hlava dopadla na zem. A Hiroto? Jo ten se nade mnou skláněl. Jeho ruce byly blízko u mé hlavy a jeho obličej byl taky nebezpečně blízko toho mého. Do teď měl zavřené oči, ale teď je už začínal otevírat.

Párkrát zamrkal a když už svoje oči udržel dlouho otevřené tak se na mě široce usmál. Ale nebyl to nucený smích. Byl opravdový, skutečný. V jeho smíchu šla poznat radost. To se mého srdce dotklo nejvíce. Zasmál se a ten smích patřil jenom a jenom mě.

"Jak se máš Ayame-chan?" zeptal se mě a já jsem se musela začít smát. Jednu ruku si dal pod hlavu. Šlo vidět, že se mu z téhle polohy nechce. A mě upřímně taky ne. "Hmm.... Na jisté okolnosti se mám fajn. A ty?" zeptala jsem se rovnou.

Hiroto párkrát pohnul hlavou na náznak, že přemýšlí a pak pověděl: "Hmm... Já bych ti to řekl, ale moje myšlení kazí tvoje hezká vůně skořice."

Já jsem začala rudnou ještě víc. A moje barva začala nabírat nový odstín červené na světě. Usmála jsem se na něho. Nechtěla jsem, aby věděl, jak moc mě to potěšilo, ale vím, že ten můj rudý obličej opravdu zakrýt nešel.

"Já vás vyrušovat nechci, ale takové praktiky si dělejte doma. Teď jste, jestli nevíte, ve škole," řekla nám rázně Haruko-sensei. My jsme poslechli a začali jsem se zvedat. Nechtělo se mi, ale musela jsem.

Jak jsem se postavila, tak jsem viděla obličej všech, kteří se na mě dívali. Buďto měli pobavené výrazy nebo zase podezřívavé a někteří zase měli obličej plný radosti (Rin a Haruka-sensei).

Posadili jsem se na svoje místa a začala jsem se věnovat svoji práci.

"Budu tě pak čekat před školou," zašeptal mi Hiroto do ucha a já jsem se zase začala červenat. Mou odpovědí bylo jen lehké přikývnutí hlavy. Usmál se a začal se věnovat své práci.

--------------------------------------------------------------------------------------

Tak další část za námi lidi! Promiňte, že nepíšu rychleji, ale mám toho opravdu moc. Počkejte až bude 15.4. a budu hotový stroj na nové kapitoly! Každopádně můžete sledovat, co se se mnou děje apod. na moji fan stránce alexayumichi-fanpage.blog.cz