Věř mi to, prosím

10 - Udusil se málem smíchy

Od té doby, co jsem viděla Hirota s jeho přítelkyní uběhly asi dva týdny. Takže dva celé týdny se mu vyhýbám a když už se potkáme tak se na něho letmo podívám a pokračuju v cestě. On ani neví, co se děje. Měl mě čekat ten den před školou, ale nečekal. Jen mi hodil vzkaz k botám. Žádné vysvětlení. Nic.

Povzdechla jsem si a pomalými kroky jsem se šoupala ke sborovně učitelů. Haruko – sensei mě požádala o pomoc s dnem na ruby, což znamenalo, že pár vybraných žáků si mělo připravovat něco, co naučí jiné. A učitelé se taky budou učit.

Tentokrát to dělám i já. Ale se mnou bude menší problém, protože já jsem nervózní i z toho, jak mám číst a teď najednou mám učit skoro celou školu. Bude to podívána to musím uznat. Spravila jsem si tmavomodré vlasy a zaklepala na dveře sborovny, kde jsem poté hned vešla.

Moje oči vyhledávaly Haruko-sensei, ale mezi všemi učiteli se mi ji nepodařilo najít. Přejela jsem očima ještě jednou přes celou místnost, ale opravdu tam nebyla.

„Ay-chan jestli hledáš Haruko-san tak ta je v tvoji klubovně. Říkala, že tam máš zajít," pověděl mi Arata-sensei. Usmála jsem se na něho a poté jsem poděkovala. Vyšla jsem ze sborovny a běžela jsem do moji klubovny. Vlastně ta klubovna je moje, Rin, Yuki a dalších. Byl to celkem zvláštní klub, protože neměl žádnou specifickou aktivitu, takže jsme jeden den plavali, druhý četli mangy. Bylo to zábavné.

Když jsem doběhla ke klubovně, tak jsem si upravila školní uniformu a otevřela bílé dveře. Zrak mi oslepilo sluneční světlo, které v tuhle hodinu do klubovny svítí opravdu intenzivně. Dala jsem si ruku před oči a zamžourala jsem jimi. Když jsem si zvykla trošku na světlo tak jsem dala ruku pryč a přivřela oči.

Podívala jsem se do místnosti velké jak klasická třída a uviděla jsem u našich pěti spojených stolů dvě postavy. Jedna postava byla Haruka-sensei to jsem poznala podle jejich vlasů a druhá postava patřila Hirotovi. Tohle nedopadne nejlíp, pomyslela jsem si a vešla jsem se zavřením dveří. Oba páry očí, které mi před chvíli ještě nevěnovaly pozornost se ke mně otočily a já jsem nahodila svůj úsměv. Letmo jsem se podívala na Hiroto, který se na mě se zájmem díval, ale odvrátil zrak a dál se věnoval své práci.

Já jsem tentokrát upřela svůj zrak na sensei a ta se na mě zeširoka usmála. Dostala jsem strach. Takhle se málokdy směje a když už jo tak z toho většinou moje psychika nevyvázne nejlíp. „Ay-chan posaď se k Hirotovi, aby vám práce šla hladce," pověděla mi a rukou mávla na volnou židli vedle něj. Povzdechla jsem si a nejistým krokem jsem se vydala k židli. Odsunula jsem ji pomalým trhnutím a posadila jsem se.

Hiroto se na mě jemně usmál. Chtěl něco říct, ale předběhla ho Haruko-sensei. „No takže se dejte do práce. Ay-chan vysvětlí ti ve zkratce o co tady jde. Ty a Hiroto-kun budete jedna ze dvojic, která bude učit na dni na ruby. Dám vám na výběr z pěti témat a vy si společně, zdůrazňuju společně vyberete o čem budete diskutovat. Jasné?" zeptala se.

Já jsem lehce přikývla hlavou a ona se na mě na oplátku usmála. Krátce na to odešla a v místnosti jsem zůstala sama s klukem, který se na svět směje pomněnkovýma očima. „Tak jaké chceš téma? Máme na výběr z: japonských legend, krásy přírody japonské, druhá světová válka, krásy Evropy nebo cesta kolem světa. Já bych osobně tu cestu kolem světa. A co ty?" zeptal se mě a upřel na mě svůj zrak.

Já jsem se poškrábala na hlavě na náznak, že přemýšlím. Hodnotila jsem všechna pro a proti. Nakonec cesta kolem světa bylo asi to nejlepší z těch témat. „Tak jo. Vypadá to nejlíp. A když teda máme vybráno tak já bych šla domů," pověděla jsem a zvedla jsem se k odchodu. Dala jsem tašku přes rameno a vykročila jsem směrem ke dveřím. Ale v tom mě chytil za zápěstí takovou silou, že jsem se musela posadit zpátky.

Naštvaně jsem se na něho podívala. V mých očích létaly blesky. Díval se na mě podobně. Akorát se mu oči blýskaly odhodláním. Nechápala jsem proč, ale s ním jsem nechtěla být v místnosti sama ani o minutu déle než to bylo nutné. Chtěla jsem domů a co chtěl on to je mi fuk. Ať si jde za svou přítelkyní. Hlavně ať mě nechá na pokoji.

„Proč se mi vyhýbáš?! Co jsem ti udělal?!" Dívala jsem se do jeho očí a hledala náznak něčeho, proč po mně teď křičí. Nenašla jsem nic, co by mi mohlo pomoct. Povzdechla jsem si. Musím s pravdou ven. „No víš, tehdy jak jsi měl čekat před školou a pak jsi mi nakonec vhodil k botám vzkaz, že nemůžeš tak jsem tě na cestě domů viděla s tvou přítelkyni a dítětem."

Párkarát zamrkal. Vypadal překvapeně. A poté se začal smát. Smál se nahlas a hrozně moc. Teď jsem zamrkala zmateně já. Vykulila jsem oči a dívala jsem se na něho, jak mu z očí tečou slzy od smíchu. „V-Víš to nebyla m-moje přítelkyně. Ale moje sestřenka se synem, která přijela z Evropy. Blbečku," řekl mi mezi návaly smíchu.

Já jsem začala rudnou. To jsem nevěděla a málem jsem ho od sebe odehnala. To jsem takzvaně spískala na plné čáře. Přišel ke mně Hiroto a silně obejmul. Ještě se sice dusil smíchy, ale byla jsem nesmírně ráda, že tu je. Ale začala jsem se červenat ještě víc. Pak se ode mě odtáhl a políbil mě několikrát na tváře. A pak jsem jen tak omdlela.

Já vím po dlouhé době kapitola a je taková mizerná. Omlouvám se. A jistě jste si mohli všimnout, že jsem smazala skoro všechny příběhy z účtu. A důvod? Chci je přes léto přepracovat a chci se také věnovat tomuhle příběhu a dalším dvou, a jejich pokračováním, coby nové 'knížky'. A taky bych vás chtěl nalákat na 'knihu' 3,2,1 akce! ve které se dozvíte všelico o svých oblíbených postavách. Jestli byste měli jakékoli otázky obraťte se na můj ask: http://ask.fm/AlexaYumichiki