Věř mi to, prosím

03 - Pochybnosti

Jak jsem ujela pár metrů od Hirotova domu tak jsem zastavila. Začala jsem propadat panice. Začala jsem na sebe nadávat, do jaké blbosti jsem se zase navezla. Ale to tak bylo pokaždé. A za to jsem se nesnášela. Vždycky jsem musela na nápad Rin kývnout bez toho, abych si to pořádně promyslela.

Ale teď už s tím nic neudělám. Radši jsem se rozjela domů, aby mě někdo nespojoval s tímhle činem, který jsem spáchala.

Další den jsem vstala normálně do školy a ospale jsem se dobelhala do koupelny, kde jsem se zavřela a začala jsem se na sebe dívat do zrcadla. Vypadala jsem strašně. Kruhy pod očima, vlasy jsem měla všude možně. Rukou jsem si je ještě prohrábla. Vzala jsem si svůj kartáček a začala jsem si drhnout zuby, ale po pár sekundách mi došlo, že jsem si na kartáček nedala pastu. Tak jsem si ji tam dala a pokračovala ve své činnosti. Pak jsem se oblékla do svého oblečení a učesala jsem se.

Najednou se ozvalo bušení na dveře a křik. Po chvíli jsem rozeznala, že to křičí Aika, ať vypadnu z koupelny, a že když chci v ní trávit tolik času, tak si můžu postavit novou a vzít si ji.

Na to jsem protočila oči. Podívala jsem se ještě naposled na sebe do zrcadla a pak jsem šla ke dveřím. Otevřela jsem je a do koupelny vpadla Aika. „Konečně!" křikla na mě. Já jsem jenom zakývala. Šla jsem k sobě do pokoje. Podívala jsem se na hodiny a rozhodla jsem se, že je nejvyšší část vyjít, abych tam dorazila trochu na čas. Takže jsem si vzala svoje věci a vydala jsem se po schodech dolů. Cesta mi přišla totálně dlouho.

Když jsem se konečně dostala dolů tak jsem se obula a zavolala na mamku, že už jdu. Odpovědi se mi dostalo za chvíli a já jsem vyšla ze dveří ven. Do obličeje mě praštil teplý vítr a omráčilo mě slunce, které už tak brzo ráno bylo na obloze.

Po chvíli jsem se rozhodla, že do školy pojedu dneska na kole. Tak jsem se rozešla pro kolo. Kolo jsem měla v garáží.

Když už jsem konečně vyšla s kolem před garáž tak jsem si do košíku hodila tašku a vyjela jsem. Cesta mi připadala hrozně krátká. Někdy jsem litovala, že mám školu tak blízko. Když jezdím na kole, tak se mi dobře o všem přemýšlí a pak přijdou známé hlasy mých spolužáků.

Začala jsem zpomalovat, zahla jsem k místu, kde jsou stojany pro kola. Slezla jsem z kola a dala ho, tam kde patří. Vytáhla jsem svoji tašku a dala jsem si ji přes rameno.

„Ay-chan!" zakřičel na mě někdo za mnou. Otočila jsem se a tam stála Rin v celé své kráse. Zase ten její úsměv. „Tak jak? Dala jsi mu to?" zeptala se okamžitě. Já jsem nepatrně přikývla a vydala jsem se s ní do školy.

U šaten jsem potkala jeho. Byl tam s Shinem a o něčem nebytovali. A asi to bylo dost vážné, protože se tomu nesmáli. Jak jsem procházela kolem nich tak jsem uslyšela: „By mě zajímalo kdo to napsal. Docela rád bych ji potkal."