Věř mi to, prosím

09 - Zklamání

Vyučování skončilo rychle a spolužáci se hrnuli ze všech tříd do šaten a následně ven. Já jsem s Rin zůstala ve třídě poslední. Rin za mnou přišla a začala se křenit. Já jsem se na ni vyděšeně podívala a ona se zahihňala.

Taková Rin mi naháněla opravdu hrůzu. Běhal z ní mráz po zádech. A to neříkám jen tak do větru. „Co jste to dneska s Hirotem předváděli? Jste vypadali jako byste spolu už chodili pěkně dlouho," pověděla mi Rin.

Já jsem se na ni podívala a pronesla: „Kéž by, kéž by to tak bylo moje dobrá přítelkyně." Rin se na mě podívala a její oči zase začaly jiskřit. Zaúpěla jsem. Tohle bude špatné. Pouklidily jsme třídu, protože jsme tenhle týden byli služba a pak jsem šly do šaten.

Cestou do šaten mi vyprávěla, co všechno zažila se Shinem. Při tom, jak to říkala měla takový zvláštní výraz v obličeji, který jsem u ni nikdy neviděla. Překvapovala mě čím dál tím víc. Ale byla jsem za to vlastně ráda. Známe se od dob školky, ve které jsme se hnedka skamarádily.

Když jsem došly ke skřínkám tak jsme je otevřely a na mě vypadl dopis. Byla jsem překvapená. Nevěděla jsem, kdo mi to mohl poslat. Rin nadzvedla jedno obočí a dívala se na mě. Já jsem se na ni usmála a odešla jsem od ní dál.

Dívala se na mě pořád podezřívavě. Já jsem na ni zamávala a otevřela dopis. Když jsem ho otevřela tak mi bylo na nic. Psal mi ho Hiroto. Omlouval se, že to dneska nevyjde a že se zítra domluvíme na další schůzce.

Nevím proč, ale chtělo se mi brečet. Brala jsem to jako zradu. Podívala jsem se na Rin a usmála jsem na ni i přes tu všechnu bolest v mém srdci. Ona věděla, že se se mnou něco děje, ale za ty roky se naučila dělat jakoby nic, když jsem to zrovna potřebovala.

Přezuly jsem se do bot a vyšly přes školu, kde se nacházelo ještě pár studentů, kteří se bavili o dnešku. Musela jsem se nad tím pousmát. Taky jsem tady mohla stát s ním, ale on něco měl. Důležitého.

Rozloučila jsem se s Rin a vydala jsem se domů. Začalo pomalu zapadat slunce a nebe se začínalo zalívat oranžovou barvou. Tohle mě vždycky uklidnilo a nakoplo. A to stejné se mnou dělal i východ slunce. Tohle mě fascinuje a miluju to.

Procházela jsem zrovna kolem obchodu, kde jsem si před pár dny kupovala čokoládu, když jsem uslyšela pro mě tak známy hlas. Zastavila jsem. Nevěděla jsem jestli tou hlavou mám otočit nebo ne. Ale nakonec jsem ji otočila.

Uviděla jsem Hirota, jak se objímá s nějakou holkou. Měla dlouhé tmavé vlasy. Za chvíli se ozval dětský hlas a přiběhl k nim malý kluk, který mohl mít tři roky. Zastavilo se mi srdce. Nemohla jsem tomu věřit. Už jsem to chápala. Lepší je se objímat s nějakou holkou než si povídat se mnou.

Do očí se mi hrnuly slzy. Stekla jedna, druhá, třetí a pak už to jelo na plno. Nemohla jsem to zastavit ani když jsem chtěla. Radši jsem si rychle utřela oči a utíkala domů, než abych tu stála do té doby než si mě všimne.