Pro tebe všechno lásko (dramione)✔️

ČÁST 10. Přišla ti smska!

ANOTACE: Tak jsem zase dostala nějaký ten nápad a něco napsala, snad se vám to bude líbit. :) Další část bude ještě chvilku trvat, nevím, jak budu mít čas. Takže prozatím se loučím a přeji hezké počtení. 

„Hermiono, dneska jdeme na tu večeři, nezapomnělas?" pohlédl Ron tázavě na Hermionu.

„Neboj se," usmála se vcelku přesvědčivě. Myšlenkami však byla stále u Draca. Už to byl týden, co ho potkala a on se jí od té doby neozval. Kontaktovala by ho sama, ale nevzala si na něj číslo. Chtěla ho zase vidět. Ozve se vůbec někdy?

„Já jenom, že máme za čtvrt hodiny vyrážet," ušklíbl se Ron, který si právě zavazoval kravatu.

„Co? Jo, jasně," řekla Hermiona, ale stále nemohla přestat na Draca myslet. Byl tak krásný a způsob, jak s ní mluvil. Tak nenucený a milý...

„Hermiono," zašeptal téměř Ron a došel k dívce, která už půl hodiny ležela na posteli a jen koukala do stropu. Pohladil ji po tváři. Hermiona sebou trhla, jako by si až teď všimla Ronovy přítomnosti.

„Promiň," řekla omluvně. Co to s ní je? „Jenom se obléknu a můžeme jít."

„Dobře." Ron odešel z pokoje a Hermiona konečně vstala. Podívala se na budík a zjistila, že už je půl šesté. Sakra, to přemýšlela tak dlouho? Rychle otevřela skříň a popadla oranžové šaty. Oblékla si je a kriticky se prohlédla v zrcadle. Ta barva se s ní trochu tloukla, ale co na plat, ono se to přežije. Vlasy si vyčesala do drdolu, aby nesplývaly k té oranžové barvě. Šaty neměly téměř žádný výstřih, což Hermioně dnes nevadilo. Chtěla být uvolněná. Ještě popadla svou kabelku a zamířila ke dveřím. Ron tam na ni už čekal.

„Sluší ti to," zašeptal ji do ucha, když se dostala až k němu a následně ji políbil na tvář. Hermiona si jen suché olízla rty a mlčky otevřela dveře.

„Vyrazíme?"

„Ehm- jo," zamumlal Ron.

***

Draco držel v ruce mobil a v druhé kousek papírku. Stačí jen naťukat párkrát do té krabičky a může ji vidět. Vidět její oči, její vlasy, co jí spadají každou chvílí do obličeje. Její úsměv když se směje a co víc, když se směje na něj. Jenže on si to zakázal. Má na ni zapomenout. Zapomenout na tu dívku, která ukradla jeho srdce. Skousnul si ret a zapřemýšlel. Nesmí si to dovolit. Nesmí ji milovat. Jenže on už ji miluje, namítla část jeho vědomí. Zmlkni, okřiknul se v duchu. Tak dlouho na tom pracoval, teď nemůže přestat. Nemůže. Jenže, co když se jí paměť vrátí a ona si vzpomene. Milovala by ho pak? Těžko, ušklíbl se nad svou naivitou. V hlavě mu zazněla slova taxikářky, láska se nezapomíná. Co když ho milovala, co když ho měla dřív ráda. Co když...

Tak dost! Okřiknul se znovu. Takhle nemůže myslet, protože pravděpodobnost, že by ho milovala, snad ani nepřipadá v úvahu. Je to jen takové co když... Ne. Žádné co když nebylo a ani nebude. Ale, když ta taxikářka... Pak svět se změní, lidé taky, ale láska se nezapomíná. To by měl každý vědět, protože i když nemusí znát tvář, jméno ani nic, každý má někoho na koho vzpomíná. Každý má někoho na koho vzpomíná. Draco přemýšlel, na koho jiného ještě vzpomíná. Nedokázal si však vybavit nikoho jiného než ji. Každý má někoho, na koho vzpomíná. Kdyby neměl ji, neměl by nikoho, na koho by mohl vzpomínat a tím, by to skončilo. Ztratil by sám sebe. Draco zavrtěl hlavou. Nenáviděl se za ty skutky, které provedl, ale pořád se měl příliš rád na to, aby prostě zatratil sám sebe. Potřeboval ji. Potřeboval ji jako člověka, na kterého vzpomíná. Jediného člověka, na kterého vzpomíná. Ano, ji. Hermionu Grangerovou. A on je připraven obětovat pro ni všechno.

Úsměv se mu pomalu tvořil na rtech. Rozsvítil mobil a rychle naťukal krátkou zprávu.

Ahoj Hermiono,

co kdybychom se zase náhodou potkali v té kavárně zítra o půl třetí odpoledne?

Draco.

Ještě jednou se podíval na svůj vzkaz a usmál se a už se nevýslovně těšil, až mu odepíše. Tak jen stisknul odeslat a položil mobil na noční stolek. Pak popadl peněženku a vydal se do města. Ještě netušil, co chtěl dělat, ale najednou dostal chuť žít. Protože najednou měl zase pro koho žít.

***

Hermiona se smála, něčemu, co Ron řekl. Ani nevěděla čemu. Bylo tu hezky. Jenže se cítila jako s kamarádem, ne s přítelem. Ron ji najednou chytil za ruku.

„Jsi tak úžasná Hermiono."

„Děkuju," šeptla. Pohladila jeho ruku, kterou jí držel, aby jí pustil. Ron se tedy usmál a udělal přesně to, co chtěla. Hermiona dopila sklenku vína. Jídlo už snědla a Ron už dojedl i dopil.

„Půjdeme?" zeptala se.

„Jo, můžem..." řekl Ron, i když na něm bylo vidět, že by ještě zůstal. Hermioně se však už chtělo domů. Zvedla se a pozorovala Rona, který si povzdechnul, a zamířila ke dveřím. Zrzek ještě platil. Hermiona náhle uslyšela tiché pípnutí jejího mobilu. Vytáhla tedy mobil a podívala se, kdo jí píše. Bylo to neznámé číslo. Rychle smsku otevřela. Očima přejela její obsah a tvář se jí rozjasnila. Uvidí ho, uvidí Draca.

„Kdo ti píše?" zeptal se Ron, který právě přišel.

„Ale, jen z práce."

„Že jsi se tak usmála." Hermiona rychle uvažovala co říct.

„No to víš, ten kluk paní Masonové se konečně uzdravil," řekla a v duchu děkovala bohům, že John dostal před týdnem zápal plic.

„Aha," usmál se Ron. „Tak to jo..."

„Tak ahoj," rozloučila se Hermiona a už se chystala se přemístit.

„Počkej," zašeptal Ron, ale to už Hermiona byla pryč. „Co pusa na dobrou noc..."