Draco je ochotný obětovat život. Hermiona vzpomínky. Co bude dál? Budou mít šanci se ještě někdy milovat?
Když Draco obětuje svůj život, aby zachránil Hermionu, Hermiona není schopná se s tím vyrovnat. Poté si však vzpomene na jedno zaklínadlo. Když...
ANOTACE: Původně jsem to chtěla zveřejnit až prvního září, ale vím, jak všichni potom nemají na nic čas (teda aspoň já), takže jsem se rozhodla, vám podat tuto kapitolu už teď. Přeji vám hezké počtení a sobě hodně komentářů a hlasíků a přečtení! (P.S. kdyby se vám zdálo, že tato anotace je krátká, tak dole na vás čeká hodně dlouhé slovo autorky)
A teď už můžete začít:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
(aneb dneska mám gifovou náladu)
Zvedla svůj mobil k uchu.
„Haló?" ozvalo se nervózně.
„Kdo volá? Stalo se něco Hermioně?" vzpomněla si blondýnka okamžitě.
„Ehm...tady Draco Malfoy. Myslím, že dostala nějaký záchvat nebo co, vůbec nevím, co mám dělat..."
„Kde jsi?"
„U ní doma."
„Vydrž chvilku, hned jsem tam," povzdechla si. Draco přikývl a zavěsil. Pohled mu spočinul na hnědovlásce. Ležela tam na podlaze bez jakékoliv známky života. I dýchat přestala. A on nemohl dělat nic. Tak si k ní prostě jenom sednul a hladil jí po vlasech.
***
„Musím jít," oznámila mu.
„To byl on, že jo?" vyprskl jí do obličeje.
„Jo. Myslím, že se Hermioně vrací paměť."
„Cože?" vykulil oči. „Jdu s tebou."
„Rone..." snažila se ho umírnit, ale když viděla pohled v jeho očích, hned přestala. Byl tak starostlivý a láskyplný. Jak by mu mohla něco takového odepřít. „Dobře..." povzdechla si. „Ale něco mi musíš slíbit. Nebudete proti sobě metat žádný kouzla."
„Jo, ale už jdeme."
„Věříš mi?" zeptala se, než ho chytla za ruku.
„Tobě? Vždycky," usmál se na ni a ona měla na chvíli pocit, že se jí podlomí kolena. Avšak věděla, že nikdy nebude takový, jakým se díval na Hermionu. Ale neváhala ani chvíli a políbila ho. A on se nebránil. Pak se vzpamatovala, soustředila se a byli pryč.
***
Ležela na posteli a přerývavě dýchala. Udělali to. Znásilnili ji. A pak jí zamkli tady v pokoji. Nějakým způsobem udělali, že se nemohla hýbat. Nechápala to. Nic nechápala. Proč to udělali? Proč se jí ptali, jestli je čarodějnice?
„Kailey!" zaslechla najednou zespoda jeho hlas. Vyděšený. Ale nebál se o sebe, to z jeho hlasu poznala. Bál se o ni. Chtěla odpovědět, ale nemohla. Slyšela křik, jako by tam probíhala nějaká bitva, či co. Ale jak? Jak mohli bojovat? Copak opravdu byli kouzelníci? „Kailey!" zavolal znovu. Toužila mu odpovědět. Toužila mu říct, že ho potřebuje, že ho má ráda. Jenže nemohla mluvit. Pak uslyšela, jak někdo dupe po schodech. Byl to on. Neville.
