Pro tebe všechno lásko (dramione)✔️

ČÁST 20. Druhý květen 1/2

ANOTACE: Ano lidičky! Jsem naživu! I když některým z vás, co nečtou moje další povídky by se to nemuselo zdát, jsem naživu! Po nekonečně dlouhé době jsem si řekla, že si zasloužíte vědět, co jsem všechno vymyslela a tak jsem otevřela word- konkrétně soubor nazvaný dramionka a začala psát. Pravda, připsala jsem tam něco, co jsem neplánovala, ale něco jsem plánovala. Takže... no, nevím, jak to bude s další kapitolkou, ale slibuju, že se budu snažit ji napsat (co nejdřív). A kdyby nebyla moc brzo, ale byla, tak mě můžete chválit za to, že jsem ji  vůbec napsala. A kdybyste se nudili a stýskalo se vám po mně, můžete si přečíst moje další díla. Jily Druhá šance, která o Vánočních prázdninách slavila teprve 14. kapitolu, již je dokončená, takže na vás čeká. Je tady také jakési pokračování na ni a to je Jiný život, tentokrát o Petunii. Pak je tady moje povídka Smrtijedské Vánoce a Čas (tyto dvě už jste mohli navštívit o Vánocích) a nová povídka Smrtijedské Velikonoce-ale ta má zatím jenom jednu část a druhá bude asi až o Velikonocích a pak také povídka Protože Hailee, která je psaná do soutěže tady na wattpadu. Jo, takže koho jsem tímhle dlouhým monologem neunudila k smrti může pokračovat k povídce! Užívejte, čtěte, hlasujte, komentujte, všechno se cení!

Někdo zabouchal na dveře. Hermiona tedy vyběhla otevřít. K jejímu úžasu tam stál Draco. Ale ještě k jejímu většímu úžasu podpíral jejího kamaráda Harryho, který měl zakrvácenou celou ruku.

„Co se stalo?" vyjekla a rychle Harryho dopravila dovnitř. Usadila ho na křeslo a rychle vyběhla do pracovny, kde měla všechny možné lektvary. Ještě že už si stihla všechny ty knížky prostudovat. Nahmátla třemdavu a s ní v ruce letěla zpátky k Harrymu. Ten už byl skoro v bezvědomí. Ukápla mu na ruku a nechala látku působit.

„Díky, Hermiono," usmál se na ni ještě Harry a pak už upadl do spánku. Hnědovláska si ho ještě chvíli prohlížela, ale pak svou pozornost obrátila k Dracovi.

„Takže...co se stalo?"

„Ehm...jde o to...že..." podrbal se za uchem a přitom skřivil obličej. Co jí má proboha říct? Že není ten, za koho ho celou dobu měla? Že je její největší nepřítel ze školy? Že je kouzelník, který přestal kouzlit, protože chtěl zapomenout na minulost?

„Hmm?" vyrušila ho z myšlenek s povytaženým obočím. Vstala a přišla k němu. „Co děláš s Harrym u mě doma?"

„Omlouvám se," zamumlal. Zmateně se na něj podívala. Nedávalo to smysl. Za co se omlouval?

„Za co?"

„Nejsem ten, za koho mě máš."

„To jako že se teď proměníš v nějakou obludu ze Star Wars?"

„Ne. Já jenom, znám tě už dlouho. Ne tak dlouho, jak si ty pamatuješ, ale mnohem déle."

„Takže...ty a já? Byli jsme spolu už dřív? Nic jsi mi neřekl?" vykulila oči. On jí to vykulení opětoval. Ona si myslí, že byli spolu? Co jí má říct? Potřebuje ji. Bez ní, bez ní to nedává smysl.

„Ano," přikývl a políbil ji. Bylo to sobecké. Věděl, že jednoho dne se pravda provalí, ale on ji teď tak moc potřeboval. Líbali se přímo nad Harrym Potterem a ani jednomu z nich to nepřišlo špatné. I tak se ale po chvíli přesunuli do ložnice. Věnovali se jeden druhému a nepřestávali. Skoro ani nemohli.

Bylo to dne druhého května roku dva tisíce.

***

„Už ji nikdy v životě nechci vidět," prohlašoval zrzek. „Je tak..." hledal správé slovo. „Příšerná! Otravná! Nenávidím ji!"

„Omyl, Rone," snažila se ho utišit blondýnka. „Ty ji miluješ a nedovedeš snést pomyšlení, že ona tebe ne. Ještě ses s tím nevyrovnal. Ale neboj, časem se to srovná."

„Co ty o tom víš?" rozkřikl se na ni. „Co já vím, tak jediná tvoje zkušenost je to, že jsi odmítla chudáka Nevilla. A proč? To nikdo neví... Jsi sobecká! Jako ona! Nechápu, proč se s tebou vůbec bavím." Už zase měl záchvat vzteku. Postupně si na ně zvykala, ale někdy to na ni bylo moc. Dívala se na něj se slzami v očích a snažila se uvědomit si, že to nemyslí vážně. Ale on to teď nejspíš myslel vážně.

„Vím toho víc, než si myslíš," pronesla rozklepaným hlasem.

„Jo? Fakt? Tak tahle holka všechno ví, jo? Dokaž to? Schválně? Jaký je to pocit? Jaký je to pocit, když miluješ někoho, koho nemůžeš mít?!" řval na ni. Neřekla nic. Jenom se mu dívala do očí a snažila se nevnímat to, že pláče. Že ji nemá rád. „Vidíš? Nic nevíš!"

„Něco ano."

„A co?" posměšně se ušklíbl.

„Vím, koho Hermiona doopravdy miluje." Tahle odpověď ho úplně odzbrojila. Zíral na ni neschopen odpovědi. Nakonec se přeci jen vzpamatoval a řekl:

„A koho?"

***

A teď nastal čas na písničku, kterou jsem si pro tuhle chvíli šetřila:

„Neville? Jsi tady?" zavolala. Odpovědí jí bylo jenom ticho. Protočila oči a došla do kuchyně. Na linku položila tašky s nákupem a dál mluvila do prázdného domu. „Přinesla jsem k večeři pizzu a na zítřek tu je taky něco. Dáš si?" Znovu jen ticho. „Já vím, že minule jsem se trochu pohádali, ale to přece nemění nic na tom, že víš, že tě mám ráda." Pamatovala si tu hádku až moc dobře. Byla to teprve chvilička po tom, co mu vyznala lásku a on ji políbil nazpátek. Řekl jí, že je ještě lepší než Lenka. A ona se ho na ni začala vyptávat. Když se jí pak svěřil, že ji ani ne před týdnem políbil- tudíž v době, kdy už se znali- naštvala se. Začala mu to vyčítat. Dnes si uvědomila, že udělala přehnanou scénu a chtěla to napravit. „Neville?" Nic. Nervózně se rozhlédla po domě. Kde je? Vždyť bylo odemčeno...

„Ahojky," ozvalo se jí najednou těsně u ucha. Otočila se a zkameněla. Tohle rozhodně nebyl Neville. „Kdepak je tvůj přítel, krásko?" zašeptal jí ten muž. Bezmocně zakroutila hlavou a snažila se zůstat klidná. Neměl žádnou zbraň. Žádný nůž neviděla, bude v pořádku. Prostě jenom nějak...co od ní vlastně chce?

„Nevím," pípla.

„Jsi čarodějka?" zeptal se. Když viděl její zmatený pohled, rozesmál se. „To snad ne! Všichni chtějí mudly? Co je na vás tak zvláštního?" pohladil ji po tváři a pořádně se jí zadíval do očí. „Možná bych to měl zjistit," ušklíbl se a laškovně ji kousnul do ucha. Ucítil její zachvění a pousmál se. „Možná to, že se dáte tak snadno podmanit..." Začal ji kousat a při kousání líbat. Nemohla dělat nic. Chtěla něco udělat, ale nemohla, něco jí bránilo. Jediné, na co se vzmohla, byl křik. Doufala, že ho někdo uslyší. To ale nevěděla, že dům je začarovaný kouzlem, proti šíření zvuku.

***

Políbil ji na krk. Ucítil její úsměv na svém rameni a pohladil jí po zádech.

„Miluju tě, Hermiono," zašeptal.

„A já tebe, Draco." Konečně se od sebe odtrhli. Zírali na sebe. Bylo to tak asi minutu. Užívali si pohled na toho druhého s myšlenkou, že už se nikdy nechtějí rozdělit.

Náhle se Hermiona chytila za hlavu. Začala křičet, kopat kolem sebe, vzmítat se a nakonec spadnula na podlahu bez jakéhokoliv dalšího pohybu. Draco na ni jen vyděšeně zíral a začal panikařit. Třásl s ní, ale ona nic. Jediná jeho naděje bylo to, že přerývavě dýchala.

„Hermiono! Hermiono!" ječel na ni. „Tak jo, hlavně se uklidnit. Musím zavolat pomoc. Jenomže jak? Pochyboval, že by nemocnice Svatého Munga měla své telefonní číslo. A i kdyby ano, tak on ho neznal . Běžel do obýváku, jestli náhodou Harry není vzhůru. Nebyl. Nevěděl, co má dělat. Když už chtěl běžet zpátky za svou milovanou, zrak mu utkvěl na ledničce. Byl tam připevněný vzkaz.

Kdyby se ti dneska něco stalo, zavolej mi. Lenka