Pro tebe všechno lásko (dramione)✔️

ČÁST 15. ANO

ANOTACE: Tak jsem zase napsala další část. Přesněji řečeno, jsem měla dělat úkol z češtiny, ale nechtělo se mi, tak jsem psala. :D Ale co bych vás tu zdržovala. Na další část si asi zase chvilku počkáte, protože nevím, co bude dál. Každopádně užívejte, čtěte, hlasujte a komentujte! Všechno mě potěší! :) Slzička

Dívka rychle otevřela dveře do domu, a co nejrychleji běžela nahoru po schodech, aby Ron neviděl její oblečení. Rona, který spal na pohovce, však probudilo zavrzání dveří a ještě zahlédl Hermionin kabát. Ihned běžel za ní. Hnědovláska mezi tím ze sebe shodila šaty a oblékla si staré tričko a tepláky. Pak si lehla na postel, že půjde spát. Měla toho už dnes dost. Všechny ty hrozné věci. Políbila Draca a přitom chodí s Ronem. Přiznala, že miluje Draca. Musí ho přestat vídat. Nemůže tohle Ronovi udělat. Slzy jí stékaly po tvářích. Právě se vzdávala někoho, koho milovala. Ale proč vlastně?

„Hermiono!" rozrazil dveře zrzek. „Kde jsi byla, málem jsem umřel strachy!" skoro na ni ječel, ale pak si povšiml dívčina výrazu. Vypadala naprosto zničeně a unaveně. „Co se stalo?" zeptal se jí opatrně, došel až k ní a pohladil ji po vlasech.

„Macnair," špitla, že jí nebylo rozumět.

„Cože?" nechápal.

„Walden Macnair," řekla už srozumitelněji.

„Napadl tě?" zeptal se Ron, když si vzpomněl na toho ohavného smrtijeda, který v jeho třetím ročníku chtěl popravit krásného hipogryfa Klofana.

„Jo."

„Pověz mi to celé," poprosil ji Ron.

„Šla jsem domů, pěšky," skousla si ret a pak dodala na vysvětlenou: „Chtěla jsem si pročistit hlavu. A on...začal na mě mluvit a já," vzlykla. „Nemohla jsem se pohnout, jako by mě někdo přikoval k zemi. Zkusila jsem na něj vyslat kletbu, ale on se akorát naštval a použil na mě Crucio," zachvěla se při vzpomínce na tu strašnou kletbu. Zrzek ji zatím nepřestával hladit po vlasech. „Překonala jsem tu bolest a vyslovila další kletbu. On to nečekal a zasáhlo ho to."

„Počkej, Hermiono, chceš mi říct, že se ti podařilo ovládnout se při kletbě Crucio? Vždyť to...to nedokázal ani Harry!" vytřeštil na ni oči.

„Ať je to, jak chce, já to dokázala," pokrčila rameny. „ Jenže v tu chvíli mě zasáhla další kletba a já ztratila vědomí. Když jsem se probudila, byla jsem v nějakém obrovském pokoji, kde nebylo vůbec nic. Tak jsem šla vedle a tam byla nějaká žena. Přemohla jsem ji a dostala zpátky svou hůlku a pak se přemístila sem." Konec trochu pozměnila, ale to nic neměnilo na tom, jak to s ní vše otřáslo.

„Pojď sem," přitáhl si ji Ron do náruče a pevně ji objal. Hermiona mu plakala do ramene a snažila se cítit se tak krásně jako s Dracem. Jenže jeden hlas v její hlavě jí říkal, že to nikdy nebude jako s tím krásným úžásným blonďákem, který ji dokáže pokaždé rozveselit. Zkoušela ještě jednu věc. Říkala si, že s Dracem skončila. Nesmí ho vídat, nesmí s ním mluvit, nesmí...

Znovu jí otřásl vzlyk. Tolik ho potřebovala. Ale Ron ji potřebuje taky. Nemůže to Ronovi jen tak říct. Zranilo by ho to a je to její přítel, nejde to.

Plakala mu tedy v náruči tak dlouho, dokud smutkem neusnula. Když se ráno vzbudila, ležela ve své posteli a měla přes sebe přehozenou deku. Unaveně pohlédla na budík. Bylo půl jedenácté. Nevěřícně pohlédla na ty hodiny, které ji každý den probouzely.

„Sakra," zaklela. Měla být už dávno někde jinde. Paní Masonová jí včera ráno volala, jestli přijede. Měla tam být v deset. Rychle hmátla po mobilu. Místo nepřijatých hovorů ji však čekalo něco jiného. Zpráva. To číslo znala, uměla ho zpaměti. Těžce vydechla a zamrkala, aby zahnala příval slz, ačkoliv si myslela, že už jí nemohly žádné zbýt. Pak rychle odložila mobil na noční stolek a chtěla se jít obléknout. Jenže to by nebyla ona, aby se nepodívala. Když sahala po tričku, její ruka si to rozmyslela a uchopila mobil. Nedočkavě ho rozsvítila a podívala se na Dracův vzkaz.

Ahoj Hermiono, chtěl jsem se tě zeptat, jestli je vše v pořádku. Taky jsem se chtěl zeptat, jestli se nemůžeme zase někdy sejít. Byl bych za to moc rád, už teď mi chybíš.

Draco

Hermiona dočítala vzkaz a stále nebyla schopná přestat zírat na ta slova. Už teď mi chybíš. Možná, že ji má rád. Možná...

V tu chvíli se otevřely dveře. Stál v nich Ron a v rukách držel tác s obrovskou snídaní (tedy takovou, na jakou byl zvyklý on). Když uviděl Hermionin výraz, zarazil se. Neznal ho, nedokázal ho identifikovat a to se mu u ní nestávalo. Ale co, řekl si, nebude to nic hrozného.

„Hermiono?" promluvil na ni po chvíli. Dívka prudce vzhlédla a zeširoka se usmála. Mladík došel k ní a podal jí snídani. Hnědovláska jí rychle snědla a pozorovala svého přítele, který seděl vedle ní, jako by se k něčemu chystal. Ron před ní najednou kleknul na koleno a z kapsy vytáhl malou krabičku.

„Hermiono Grangerová, vezmeš si mě za muže?" jmenovaná na něj nevěřícně pohlédla a pak její zrak utkvěl na prstenu. Byl ze zlata s malým červeným rubínem. Zrzek jí nedočkavě sledoval. Nemohl se dočkat, až mu řekne to krásné slůvko.

„Já... já nevím," vydechla dívka. Nemůže si ho vzít. Měla by. Názory se jí v hlavě jen míchaly. Nejde to. Miluje Draca. Ron je jen jako kamarád. Ale s Ronem jsou spolu už přes rok.

„Po-po-počkej," vykoktal zmateně mladík. „Jak nevíš?" zíral na ni nechápavě. Pak mu to v hlavě secvaklo. „Ty, ty někoho máš?" Hermiona sklopila pohled.

„Ne, ne tak úplně," zamumlala. Ronovi se však vybavovalo něco jiného. Hermionin nepřítomný výraz na jejich společné večeři, to jak se poslední dobou chovala pořád divně, jak tak často chodila za paní Masonovou. Její vlasy včera na plese. Ona tam byla. Ne s ním, s nějakým cizím chlápkem, který jí určitě nějak zaklel, nebo namíchal lektvar lásky.

„Takže..." vydechl po chvíli. „Takže, to je konec?"

„Můžeme být přátelé," polkla a nervózně se na něj podívala.

„Znám ho?"

„Myslím, že ne."

„Tak...tak ahoj," řekl a vyběhl ven z místnosti. Dívka ještě viděla, jak svírá víčka, aby zastavil slzy. Seděla zničeně na posteli a poslouchala balení kufru. Ron od ní odejde. Nechce s ní mít nic společného. Proč to jen udělala? Vždyť ani neví, jestli jí má Draco rád. Pak práskly dveře. Ron se naštval, ale byl zároveň smutný, nevěděl, co dělat a potřeboval si vybít vztek. Tak alespoň bouchl dveřmi.

„Mrzí mě to, Rone," zašeptala dívka, i když věděla, že zbytečně. Promnula si spánky, pak zvedla mobil a naťukala rychlou odpověď.

ANO.

ticfd