The Wish | Harry Styles

02.

Zasténal jsem, cítil jsem se nevrle a vyčerpaně. Pokusil jsem se otevřít svá líná očka, ale sluneční paprsky, které procházely oknem do mého pokoje, mi vůbec nepomáhaly.

Otočil jsem se a položil si na hlavu polštář, nemohl jsem znovu usnout, zajímalo mě, kolik jeho hodin. Promnul jsem si obličej a vstal jsem ze své postele.

Počkat... postele? Rozhlédl jsem se a mé oči prolétly celou místnost. Všiml jsem si, že nejsem v našem tour busu. Byl jsem v pokoji. Pokoji, který vypadal hodně podobně jako... můj starý pokoj?

Co to sakra?!

"Oh, dobré ráno, ospalče." Mé oči se rozšířily, když jsem se otočil a spatřil svoji mámu, usmívala se na mě. Co se tu děje? Proč nejsem s kluky? Měl bych být teď na touru! Podíval jsem se do zrcadla a zalapal po dechu.

Vypadal jsem tak mladě, vypadal jsem znovu na šestnáct. Jak se tohle sakra všechno stalo? Byl jsem zmatený a vystrašený. Co se děje?

"Do prdele."

"Stalo se něco? Harry, však víš, že nesnáším, když nadáváš," podíval jsem se na ni v zrcadle, otočil hlavou, abych na ní viděl. Tak moc mi chyběla, ale musel jsem hrát, jakože je všechno v pořádku, takže by neměla podezření a nemyslela si, že se její syn zbláznil.

Zato já jsem se měl brzo zbláznit, abych byl upřímný.

"Promiň, jenom se připravím, budu dole, až budu hotový," řekl jsem s úsměvem, usmála se nazpět a kývla. Odešla a zavřela za sebou dveře, nechávajíc mě samotného.

Jak se to stalo? Je to sen? Sen nebo vtip? Nemyslím si. Posadil jsem se na postel a zavřel oči, zhluboka jsem se nadechl.

Přemýšlel jsem o počítání do deseti a všechno by se vrátilo do pořádku, ale uvědomil jsem si, jaká to je blbost - samozřejmě až poté, co jsem to zkusil.

Připravil jsem se a s povzdechem jsem vyšel ze svého pokoje. "Dobré ráno, kudrnáči." Usmál jsem se, hned jsem věděl, kdo to na mě promluvil.

"Ráno, Gem," řekl jsem, usmívajíc se na ni. Tak moc jsem se k ní chtěl rozeběhnout a obejmout, tour mě tolik zaneprázdnil, že jsme spolu nemluvili a neviděli po dva měsíce.

Sešel jsem dolů a nasnídali se, poté mamka prolomila to ticho, co mezi námi bylo. "No tak, Harry, nech mě tě odvést k pekárně." Pekárně? Pekárně.

Pane bože, nemůžu tomu uvěřit. Chyběl mi tenhle život... Poté jsem si něco uvědomil. 'Minulou noc' jsem si přál zpátky svůj starý život a ono se mi to splnilo.

"Ne, j-já tam dojdu."

"Dobře, jak chceš," s úsměvem kývla, culil jsem se jako idiot.

Byl jsem šťastný, tohle bylo to nejlepší přání vůbec. Vůbec. Gemma se na mě podívala s pozvednutým obočím. "Jsi v pohodě, brácho? Vypadáš jako idiot, opravdu." Ušklíbl jsem se a kývl.

"Nikdy mi nebylo lépe."

Zamířil jsem k pekárně, cítil jsem se skvěle, rozhlížel jsem se kolem, chyběly mi tyhle ulice a tento jednoduchý život. Cítil jsem se mladě, být zase šestnáctiletý, bez zbytečného stresu.

Vešel jsem dovnitř a začal pracovat, nejdřív jsem ale pozdravil moje přátele, kteří tam také pracovali, chyběli mi. Chybělo mi tam pracovat. Miloval jsem zpívání a moji kariéru, ale pracování tady také.

"Tady je tvůj cupcake," usmál jsem se na mladou dívku a podal jí její cupcake. Šel jsem odnést odpad, když na mě Marie, která se mnou pracovala, zavolala.

"Je tu někdo, kdo by tě chtěl vidět," řekla, když šla zpátky do kuchyně. Zamračil jsem se nad tím, o koho by mělo jít.

"Kdo?"

"Mandy." Tohle začíná být lepší a lepší.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Takže v tomto díle jste se dozvěděli, že se Harry vrátil zpátky do svých šestnácti, do práce v pekárně a do života před X-faktorem.

Kdo je Mandy? To se dozvíte v další kapitole. Určitě mi napište co si o tom myslíte! Vote a koment. :) x