The Wish | Harry Styles

10.

"Mo, co tu vlastně děláme?" zeptal jsem se jí, když mě vytáhla ven do parku. Ani mi to nijak nevadilo, jenže bylo teprve sedm hodin ráno. Spíš mě zajímalo proč tak brzy.

Pozvedla svoje obočí. "Zapomněl jsi snad?" Věnoval jsem jí zmatený pohled. Slíbil jsem jí snad něco? Něco dalšího, než ten náš starý slib?

"Harry!" vykřikla, aby si znovu získala moji pozornost, zašklebil jsem se.

"Co? Promiň, nepamatuju si to!" Uchechtla se.

"Běhat, Harry. Řekli jsme si, že každou sobotu si brzy ráno zaběháme."

"Oh, jasně. Promiň!" vzpomněl jsem si a začal jsem se protahovat, jen, abych se připravil. Usmál jsem se na ni a ona mi úsměv vrátila. "Připravena, Mo?"

"Připravena, kudrnáči!" Rozeběhli jsme se, aniž bychom věděli, kam míříme, nebo jak dlouho poběžíme. Nakonec jsme se ocitli v lese, blízko našeho domku na stromě, tak moc mi to místo chybělo.

Měl jsem zrychlený dech, když jsme se před ním zastavili, snažili jsme se ho co nejrychleji zklidnit, a poté kývla směrem k onomu stromu. Rty se mi roztáhly do úsměvu a nechal ji vylézt jako první, následujíc ji nahoru.

Tak moc mi chyběla ta vůně čerstvého vzduchu. Peprmintový závan mi tak moc připomínal domov se všemi těmi stromy a vším okolo.

"Bože," zamumlal jsem si pro sebe, aniž bych si uvědomil, že mě Mandy slyšela, tedy dokud se ke mně tváří neotočila.

"Co?"

"Oh, um, nic. Jenom mi to tu... uh, chybělo."

"Jo, to mně taky. Už je to chvíle, co?" Přikývl jsem. "Tak, co tu chceš dělat?" Usmál jsem se.

"Nevím. Co bys chtěla dělat ty?" Zamyslela se, když si sedala na dřevěnou podlahu. Podíval jsem se dolů na ni a sledoval ji. Vypadala tak překrásně s vycházejícím sluncem, osvěcující její vlasy a její krásné hnědé oči se zdály světlejší než dříve.

"Co takhle kreslit?" Uchechtl jsem se.

"Vždyť víc, že v tom nejsem dobrý."

"To ani já, ale co? Tedy, pojďme dělat něco, v čem jsme oba špatní."

"Proč?"

"Protože... potom nám z toho vznikne vzpomínka. Když namaluješ něco vtipného, co nás rozesměje, vytvoříme si vzpomínku, na kterou nikdy nezapomeneme a bude to náš vlastní vtip," posadil jsem se, zatímco jsem ji poslouchal, "ale kdybychom dělali něco, v čem jsme dobří, nebude to taková sranda jako dělání věcí, které neumíme."

"Ale i kdybychom dělali věci, které umíme, jako například zpěv, vytvořili bychom si z toho šťastnou vzpomínku taky." Přikývla.

"Jo, to je taky pravda. Ale já neumím zpívat."

"Neumíš lhát." Zasmála se.

"Nelžu, pane. Vy jste ten, kdo tu umí zpívat. Nejste náhodou ve skupině?"

"To ano, ale to neznamená..." vytratilo se mi z hlavy to, co jsem měl v plánu říct, což ji donutilo pozvednout obočí.

"To mi připomíná, jaká jsem v budoucnosti? Chodím s někým, nechala jsem si udělat tetování, nebo něco jiného, vzrušujícího?" Povzdychl jsem si, nesnáším, když jí musím lhát, kéž bych to věděl. Porušil jsem svůj slib, jenže jak jsem jí to asi tak mohl říct? Co jsem měl dělat?

"Já mám v budoucnosti spoustu tetování," raději jsem změnil téma a očividně to vyšlo, "jo."

"Ale- ale vždyť ty nesnášíš tetování," vykoktala, "teda teď, vlastně předtím. Ugh! Je to tak matoucí, už tak v gramatice celkem plavu a tohle mi nijak nepomáhá." Zasmál jsem se.

"Rozumím ti, jsem snad ještě víc zmatený, než ty." Vydechla.

"Řekni mi to."

"Co ti mám říct?"

"Jak vypadáš v té budoucnosti." Uchechtl jsem se.

"Moc toho není," řekl jsem, usmívajíc se na ni. Vložila si hlavu do dlaní, čímž jsem si mohl být jistý, že mi věnuje všechnu svoji pozornost. Znovu jsem se uchechtl a lehl jsem si na podlahu, dívajíc se do stropu. "Mám delší vlasy a mám hodně tetování. Jako fakt hodně."

Lehla si vedle mě, otočil jsem hlavou, abych na ni viděl. "Páni, nikdy bych si tě s nimi nepředstavila."

"Jo, kdo mohl tušit, že takový budu. Nebo vůbec to, že uspěju."

"To jsem věděla vždycky," otočila hlavou čelem ke stropu, "po pravdě jsem lhala," vydechla. To mě donutilo se lehce zamračit, nikdy mi nelhala. O čem mi vůbec lhala?

"V čem?"

"Představovala jsem si tě s tetováními," řekla a já vydechl dech, co jsem v sobě držel, "párkrát jsem si tě představovala slavnýho a s tetováními. Divný, co?"

"Takže... ty sis o mně představovala věci?" ušklíbnul jsem se. Otočila hlavou čelem ke mně a hned, jak se naše pohledy střetly, jsem na ni mrkl, což ji donutilo vyprsknout smíchy.

"Ne tak, perverzáku." Zasmál jsem se.

"Tak jak?" Usmála se a já si všiml, že její tváře nabraly růžovou barvu.

"Nijak," odpověděla, snažíc se přestat se uculovat. Posadil jsem se a hodil po ní překvapený výraz.

"Ne, řekni mi to! Vždyť jsem tvůj nejlepší kamarád." Povzdychla si.

"A právě v tom je ten problém." Byl jsem zmatený, vždyť milovala být mojí kamarádkou a já též. Sama mi řekla, že vždycky chtěla být mojí kamarádkou.

"Jaký problém?"

"Harry... j-já myslím, že se mi líbíš," zarazil jsem se, "ne, já to vím. Opravdu moc moc se mi líbíš." Oněměl jsem, nevěděl jsem, jak jí na to odpovědět. Jen tam tak seděla, čelem ke mně, obličejem blízko, ale ne zas moc.

"Já, omlouvám se. Nechtěla jsem-"

A to bylo přesně, když jsem ji přerušil svými rty.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Taaakže.... Handy je zpět a začíná se nám to trošku vybarvovat.  Doufám, že tam není moc chyb, překládala jsem to včera večer a teď zrovna rychle překontrolovávala.

Vaše názory? Líbí se vám ty dva spolu? Myslíte, že Mandy na Harryho tajemství přijde? Co se asi stane příště?

Napište mi své názory a dojmy, ráda si je přečtu. :)

Snad jste spokojení a zase příště. xx