The Wish | Harry Styles

14.

Uběhl týden a Mandy se mnou stále nemluvila. Nechával jsem jí prostor, přestože jsem s ní chtěl tak moc mluvit. Bez ní jsem byl nic a vrátil jsem se na prvním místě kvůli ní.

Přál jsem si, abych se vrátil do svých šestnácti pro možnost být s ní, trávit s ní čas, všechno napravit. Ne ještě zhoršit. Rozhodl jsem se vrátit se zpátky po pekárny, vypnout na chvíli mozek, být v klidu.

„Tady máte," podal jsem paní její krabici s košíčky, na což odešla. Konečně jsem se mohl přestat falešně usmívat. Miloval jsem svoji práci, jenže v ten den jsem nebyl v náladě.

Dva malý děti, kluk a holka. Oba vstoupili a došli ke mně, dívali se na všechny druhy košíčků, které byly přede mnou. Tentokrát se na mém obličeji objevil pravý úsměv. Vypadali tak roztomile, připomínali mi mě s Mo.

Chybělo mi jí tak říkat.

„Ahoj," řekl ten kluk.

„Nazdar!" zamával jsem na ně, mávnutí mi opětovali spolu se sladkým úsměvem.

„Mohl bych dostat jeden red velvet pro Rose a čokoládový košíček pro mě, prosím?"

Mé oči se rozšířily, zíral jsem na ně. Přesně jako Mo a já. Vždycky jsem si dával čokoládový košíček, zatímco ona red velvet. Pro sebe jsem si uchechtl a šel pro jejich objednávku.

„Slyšel jsi o tom padání hvězd?" Má hlava se prudce otočila k té holce, Rose.

„Ne. Kdy to budeme moci vidět?"

„Jo, kdy to budeme moci vidět, Rose, že?" Když jsem se k nim vrátil, s úsměvem přikývla, podal jsem jim jejich košíčky.

„Dneska. Všichni na to čekají, aby si mohli něco přát."

„Moc děkujeme!" Oba utekli z pekárny ven a já je následovat, poté co jsem řekl Marie, že už odcházím, poběžel jsem k Mandy domů.

Zaklepal jsem na dveře a její máma mi po pár vteřinách otevřela.

„Oh ahoj, Harry."

„Ahoj," usmál jsem se a objal ji.

„Je všechno v pořádku?" Všimla si, jak divně jsem se choval, byl jsem natěšený a přitom nervózní.

„Ano, um... je Mandy doma?" Prosím, řekni ano.

„Je ve svém pokoji, drahoušku. Pojď dovnitř!" Vešel jsem a následoval ji nahoru k jejímu pokoji. Zaklepala, jenže Mandy neodpovídala. „Pravděpodobně je na střeše, nebo tak. Prostě vejdi dovnitř." Přikývl jsem a poděkoval jí.

Odešla a já jsem znovu zaklepal pro případ, že by se převlékala, jenže to by odpověděla, tak jsem pomalu otevřel dveře.

„Mandy...?" Její máma měla pravdu.

Byla na střeše, sledujíc západ Slunce, zatímco poslouchala písničky. Usmál jsem se a šel jsem sem k ní, vypadala, jakoby nebyla duchem přítomna. Byla mimo. Slabě jsem jí zaklepal na rameno, takže bych ji nevyděsil, její hlava se otočila tváří ke mně.

„Ahoj," řekl jsem tiše.

Všiml jsem si, že byla smutná, její oči byli načervenalé a nateklé. To snad pořád ještě plakala, nebo co? Sundala si svá sluchátka, zírala na oblohu.

„Jsi v pořádku?"

„Padání hvězd." Zarazil jsem se nad jejími slovy. Věděla o tom?

„Já vím," zamumlal jsem a posadil se vedle ní.

Najednou se rozbrečela, objal jsem ji. Plakala do mé hrudi a já byl znovu zaražen, tentokrát ale tím, že se ode mě neodtáhla.

„Budeš mi chybět."

„Ne, nebudu." Vzhlédla na mě.

„Proč? Vracíš se zpátky, nemám pravdu?" Neodpověděl jsem, jenže ona to brala jako odpověď. „Vidíš? Vracíš se! A to znamená, že už něco jako my nebude."

Odtáhl jsem se a usmál se.

„Nemusíš se bát," setřel jsem její slzy, ona zmateně pozvedla obočí.

„Proč se usmíváš?"

„Protože jsem dneska přišel, abych se s tebou rozloučil, pro teď," naklonil jsem se k ní a políbil ji na líci, „znovu se setkáme," zašeptal jsem.

Její hnědé oči se podívaly do těch mých a dříve, než stihla cokoliv říct, políbil jsem ji na rty. Budou mi chybět – pokud to přání vyjde. Bude mi chybět, ale chtěl jsem dodržet svůj slib.

Odtáhl jsem se: „Slibu-"

„Přesně jako minule."

„Ne, to ne! Přišel jsem, abych tě políbil pro teď, abych tě objal jen pro teď. Ale já přísahám, slibuji, že všechno napravím, v budoucnosti." Cítil jsem, jak mi věří. „Věříš mi?"

Usmála se a to jsem bral jako odpověď. Nahnula se ke mně a políbila mě: „Věřím ti a moc tě miluju," zašeptala proti mým rtům.

„Taky tě miluju."

* * *

„Dobře, už jen pár minut," řekla Mandy, když jsme pozorovali oblohu.

Byl jsem nervózní a natěšený ve stejnou chvíli.

Chyběli mi kluci a fanoušci. Chyběl mi můj šílený život v budoucnosti a byl jsem připraven se všemu postavit. Nehodlal jsem se starat, či ztrácet čas.

Být znovu šestnáctiletý mě naučilo spoustu věcí. Byla to úžasná zkušenost, po druhé.

„Myslíš si, že když si to budeš přát, vyplní se ti to?" Otočila ke mně hlavou.

„Samozřejmě, přání se plní. Kdykoliv a kdekoliv," podíval jsem se na ni a ona se usmála.

Obrátili jsme se zpátky k obloze, mé srdce začalo tlouct rychleji. Bylo to tu, má hvězda. Mé přání. Má poslední šance.

„Něco si přej, Stylesi."

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Hah, tak jak to vypadá, nevypočítala jsem to dobře, předposlední díl je tu, ale s ním i pátek, takže se dokončení knihy se přesouvá do konce týdne. :) Takže poslední patnáctou kapitolu můžete očekávat v nedělí. Snad vám to nevadí.