Hope dies last 2

Pondělí

Už jsem byla zabalená a čekala na Kevina, až mě vyzvedne a poveze do nemocnice. Stála jsem u dveří a pozorovala co se za dveřmi děje. Byla jsem šíleně unavená. Celou noc jsem nemohla usnout. Bála jsem se. Najednou u domu zastavilo auto a já okamžitě poznala, že to je Kevin.

„Broučku. Hodně štěstí. Odpoledne přijdu. Jsi silná, věřím ti, že to zvládneš, tak jako vždy." Přišla za mnou máma a objala mě. Rozloučili jsme se a já si vzala tašku a šla jsem ven. Jakmile mě Kevin spatřil, vystoupil a šel mi naproti.

„Ahoj. Ukaž, vezmu to." Pozdravil mě a natahoval se pro mou tašku.

„Ahoj. Děkuji ti, za všechno, co pro mě děláš." Odpovím a tašku mu podám. Nasedli jsme do auta a vyjeli jsme směrem k nemocnici. Bála jsem se toho, že všechno na čem jsem tak tvrdě pracovala, se může během chvíle rozpadnout a všemu může být konec. Všechna ta námaha se může stát zbytečnou. Auto zpomalovalo, až nakonec zastavilo úplně. Vystoupila jsem a Kevin ještě vzal tašku, co byla v kufru. Mířili jsme si to k hlavnímu vchodu nemocnice. Na recepci jsem se ohlásila a dali mi pokoj. Naštěstí jsem měla pokoj sama pro sebe, o který jsem žádala. Kevin mi položil tašku na židli a já jsem si sedla na postel. Koukala jsem nepřítomně na stěnu naproti mně. Kevin si dřepnul přede mě a koukal na mě.

„Neboj se, budu tady celou dobu čekat. Nepůjdu nikam." Řekne mi a snaží se mě uklidnit. Jsem ráda, že mám někoho jako je on. Chtěla jsem mu poděkovat, ale nevím jak. Chci se mu za to všechno, co pro mě dělá odvděčit. Musím si to promyslet. Nevím ani, jestli mu mám vše říct. To co k němu cítím je mnohem větší, než to co jsem k němu cítila předtím, než jsem odsud utkla. Říct mu to teď, nebo až po té operaci. Ještě tu je možnost mu to neříct vůbec.

POHLED KEVINA:

Musím jí to říct. Teď nebo nikdy. Nakonec jsem si sednul vedle ní na postel a ona svůj pohled obrátila na mě.

„Abby?" Zeptal jsem se nejistě.

„Ano?" Špitla tak potichu, že jsem jí sotva slyšel.

„Musím ti něco říct." Řeknu a na okamžik se odmlčím. „Víš, stále tě miluju." Řeknu a ona se mi snaží skočit do řeči. „Ne prosím, teď mluvím já. Miluju tě a miloval jsem tě celou tu dobu. Ale teď je to ještě silnější, než předtím než si odešla a nedala si nikomu vědět, kde jsi. Strašně moc lituju toho, co jsem udělal a, co tě donutilo odjet. Kdybych mohl vrátit čas zpátky, udělal bych to. Ale nejde to. Vím, že jsi mi to odpustila, ale já si to neodpustil." Dokončil jsem svůj proslov a sklopil hlavu. Styděl jsem se za svou minulost. Po chvíli ucítím její drobnou ručku, jak mi zvedá hlavu tak, abych se jí mohl dívat do očí. Bojím se toho, co tam uvidím. Ale vidím tam samé pozitivní pocity. Chvíli nad něčím přemýšlela a já uvažoval nad tím, co vlastně vidím v jejích očích. Ale s přemýšlení mě vytrhnou její rty, které přitiskne na ty mé. Nemůžu tomu uvěřit. Cítit její rty po tak dlouhé době, je něco skvělého. Tolik pocitu, kolik mi jích proletělo celým tělem. Ta energie. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval a do polibku dal vše, co jsem cítil. Nakonec jsme se odtrhly a začali lapat po dechu.

„ Já tě taky miluju. A měla jsem to úplně stejné. I přesto, co jsi udělal." Řekla a usmála se. Opřela se čelem o to mé a koukala mi do očí. Seděli jsme tam tak celou dobu, dokud nepřišla sestřička a nevyrušila nás. Bohužel přišel čas na předoperační vyšetření, a na samotnou operaci, která jí čeká. Vyšel jsem na chodbu a čekal. Akorát jsem Abby stihnul popřát hodně štěstí a to bylo vše.

Neslyšel jsem o ní už zhruba 3-4hodiny. Pil jsem už několikáté kafe a na telefonu zařizoval práci. Dokonce už přišla i máma od Abby paní Holmes. Šla zjišťovat jestli neví něco nového.

PS:Omlouvám se, že díl je později, ale to víte začala škola a já měla plno zařizování.