Hope dies last 2

Po čase

O rok později: Už je to rok. Rok od té doby, co jsem se vrátila sem do Londýna, rok od toho, co jsem znovu spatřila jeho, rok od rozchodu s Mikem, rok od toho, co jsem se dala znovu do kupy s Kevinam. A taky rok od toho, co se mi vrátila rakovina. Zase jsem s ní bojovala a bojuju a zase vyhrávám, ale na jak dlouho, že? No a s Kevinem? Nám to klape jako nikdy. Je to 100x lepší než před několika lety. Jde vidět, že jsme oba dospěli. Jsme k sobě upřímní a říkáme si všechno. No všechno asi já ne. Já vím, cítím se špatně. Ale Kevin za mnou přišel a řekl mi, že když má klub tak musí vydělávat i něčím jiným. Myslel tím drogy. Jednu dobu jsem se s ním nebavila. Byla jsem na něj v té době tak na*raná, že to nebylo možné. Chodil stále za mnou a omlouval se mi, ale mě zajímala jen jedna věc a tou bylo.

„Bral si je? Či bereš to svinstvo?" Zeptala jsem se ho. To mě zajímalo nejvíc.

„Blázníš? Nikdy bych se toho nedotkl takhle. Neboj se. Nikdy to ani nezkusím. Už kdysi to byla jen tráva a nic jiného a ty to víš." Řekl mi a chytl mě za ruku. Byla jsem za to ráda, že to nebere a že se mu to hnusí. Ale nikdy nevíte, kdo do toho spadne. Víte co máte peníze a nevíte co s nimi, tak si koupíte drogy a pak můžete dopadnout jako ty celebrity. Podívejte se třeba jako takový Kurt Cobain. Jednu dobu to měl vše pod kontrolou, ale pak se nadrogoval a brokovnicí si prostřelil mozek. No nesmím na takové věci myslet. No a další novinky. Moje mamka si konečně našla přítele. Vypadá v klidu. Jsem ráda, že je zase konečně šťastná. No a já a Kevin, asi spolu budeme bydlet. Nabídl mi to a já se stále rozhoduju. Nevím možná mi to přijde moc brzo, ale vím jedno. A to, že si s ním už budoucnost dokážu představit a že jí s ním chci. Jo a brzo budu teta. Becca a Brad čekají miminko. Je to všechno neuvěřitelné. Moc bych si jednou přála dítě, ale vím, že to se nestane. Vůbec nevím, co od svého života očekávat. Něco je chvíli dokonalé, ale pak vám život podkopne nohy a srazí vás na dno u, kterého vás pevně drží. Jak už mi bylo řečené. Rakoviny se už nikdy v životě nezbavím. To je jedna věc, kterou jsem Kevinovi neřekla. Já vím, že tohle je to nejhorší, co mu můžu udělat, ale bojím se. Moje mamka o tom vlastně taky neví. Nikomu jsem to neřekla. No nic nesmím přemýšlet, dneska je dneska a jdeme slavit Těhotenství Beccy. No oni to jdou zapít a my s Beccou nepijeme. No musela jsem se začít chystat, protože mě měl každou chvíli vyzvednout Kevin. Vzala jsem na sebe Černé pouzdrové šaty a na ně lehký svetr. Jemně jsem se nalíčila a popadla psaníčko, kde jsem měla už všechny věci nachystané. Dole jsem si akorát nazula lakované černé lodičky na větším podpatku a vyšla ze dveří. Kevin už stál opřený o své auto a čekal na mě.

„Ahoj." Dal mi pusu a otevřel mi dveře od auta. Sedla jsem si a vyrazili jsme směr bar. Všichni už tam byli a čekali jen na nás.

„Ahoj Becco." Vykřikla jsem pozdrav a šla k ní. Po cestě jsem se ještě stihla pozdravit s kluky a hned jak jsem došla k Becce jsem jí uvěznila ve svém objetí. Jde vidět, že jsme se všichni změnili a to k lepšímu.

„ Ahoj Abby." Pozdravila mě Becca a hned můj stisk v objetí obětovala. „Moc jsi mi chyběla." Dodá, když se ode mě odtahuje. Poslední dobou neměl nikdo čas. Já chodím do nemocnice. Našla jsem si tam dokonce práci, takže se mám vždy na co vymluvit. Pomáhám tam dětem, co mají rakovinu, nebo jinou zákeřnou nemoc. Pomáhám jím, aby na to nemysleli a, nebo aby se s tím vyrovnali, tak jako kdysi já. Stále si vzpomínám, co mi kdysi stále opakovala Becca. Říkala mi to už od té doby, co umíral taťka, ale i od doby co jsem onemocněla já." Naděje umírá poslední. Neboj se vždy musíš věřit do poslední chvíle." Tímto heslem se řídím do teď.

Večer byl v plném proudu, kluci ještě řešili obchody, tak byli v kanceláři a já aspoň s Rebeccou měla více času si v klidu popovídat. Když se vrátili, Kevin slíbil, že se už bude věnovat jen mě. A to se mi líbilo.

„ Abby? Zlato? Zatancuješ si semnou?" Zeptal se a už se zvedal. Zrovna začal hrát ploužák. Vzal mě za pas a pomalu jsme se pohupovali do rytmu písničky.

„Tak, co už jsi uvažovala?" Zeptá se mě.

„ Jo už jo." Řeknu a kouknu na něj.

„ A odpověď už znáš?" Ptá se dál.

„Jo." Odpovím jednoduše. Kevin mě sleduje jak svatý obrázek. Byl netrpělivý. „Rozhodla jsem se...." Na chvíli jsem ho nechala napnutého. Bavilo mě se koukat na ten jeho výraz, který chce vědět odpověď na jeho otázku. „ Jo budu s tebou bydlet." Vydechla jsem a koukla se mu do očí. Jeho úsměv se 100x zvětšil a ten můj taky. Na nic nečekal a uvěznil mě ve svém objetí. Poté mě jemně políbil.

„Abbie Holmes já tě neskutečně moc miluji. Jsi ta nejlepší a nejkrásnější holka na světě." Řekne a najednou se mi chce brečet. Proč mu to všechno tajím. To nemůžu, není to fér vůči němu.

„ Taky tě miluji, Kevine Woode." Řeknu a ještě jednou ho políbím.

"