Hope dies last 2

Jen malá šance.

Pohled Kevina: Po dlouhých osmy hodinách vyšel doktor z operačního sálu.

„ Doktore, prosím jak je na tom Abby?" Celou dobu jsem jen brečel a vzpomínal. Dokonce jsem se modlil.

„A vy jste? Můžu informovat o stavu slečny Holmes pouze rodinu a blízké." Řekne a podívá se do karty.

„ Já jsem Kevin Wood a jsem přítel Abby."Řeknu a doufám, že mi řekne jak na tom je.

„ Pane Woode sedněte si prosím." Bože už když řekne tohle je něco špatně. „ Slečna Holmes si prošla dlouhou a náročnou operací. Vše jsme měli pod kontrolou a orgány v těle se nám podařilo zachránit. Teďka je to jen na ní. Jé v kóma a je jen mala šance, že se probudí. Ale není to nemožné." Řekne a já nevím, jestli mám křičet na něho nebo brečet. „ Teďka mě omluvte. Musím o jejím stavu informovat její matku." A už odchází. Za chvíli za mnou přišli kluci s Rebeccou. Ta si sedla vedle mě a vzala mě za ruku.

„ Už tu byl doktor?" Zeptá se a já jen němě přikývnu. „A co říkal?" Ptá se dál.

„ No že orgány jsou zachráněné, ale je jen na ní jestli se probudí s kóma. Je prý jen malá šance, ale není to nemožné. Myslím, že to řekl, aby mě uklidnil." Až teď když jsem to řekl já a nahlas mi došlo, co se vlastně stalo. Rozbrečel jsem se zase. Rebecca mě objala.

„Neboj se. Kevine ona je silná. Zvládne to. Vždy to zvládla." Snaží se mě Becca uklidnit. „Teď běž domů a prospi se. Zítra se za ní přijedeš podívat." Poděkuji jí a zvednu se. Šel jsem k autu a musel jsem si zapálit. V autě jsem chvíli seděl a než jsem vyjel se snažil uklidnit. Doma jsem byl sám. Byl jsem rád. Potřeboval jsem to. Moje cesta vedla do kuchyně pro flašku whisky. Vzal jsem jí do ložnice a šel si lehnout. Hrdlo flašky jsem si přiložil k puse a pořádně se napil. Slzy mi už tekli sami. Divím se, že ještě nějaké mám. Znova jsem se pořádně napil a flašku odložil. Zvednul jsem se a přešel jsem na balkon, kde jsem si zapálil cigáro. Pořádně jsem si potáhnul a odklepl popel. Podíval jsem se na temné nebe. Vypadalo, že každou chvíli začne pršet. Dnešek je ten nejhorší den. Je 1000000x horší než když odjela a mě tady nechala. Proč ona? Je to ta nejhodnější, nejmilejší, nejchytřejší a nejhezčí holka, kterou jsem kdy viděl a která existuje. Vzpomněl jsem si, jak se usmívá, jak se rozčiluje kvůli maličkosti. Taky by se pro každého roztrhala, jen aby každému pomohla. A bůh jí stále trestá. Proč? Dokouřenou cigaretu jsem tipnul o zábradlí a vyhodil. Šel jsem zpátky do ložnice a opět popadl flašku a napil se. Ano jak to tak vypadá, budu se upíjet v chlastu.

Ráno jsem se probudil a šel hnedka do koupelny si dát pořádnou sprchu. Oblékl si čisté věci a vyrazil jsem do nemocnice.... Když jsem tam přišel hned jsem hledal recepci. Seděla tam sestřička ve středních letech.

„ Dobrý den. Mohu vidět slečnu Holmes? Jsem její přítel." Řeknu hnedka.

„ Ano můžete, jen zavolám sestru, která jí má na starost a ta vás za ní zavede." Usměje se já jen poděkuji a už zvedá telefon. Za chvíli přijde o něco ještě starší sestřička pozdravím jí a už mě vede za ní. Už jsem chtěl sáhnout na kliku, ale sestřička mě ještě zastaví.

„Jestli vám můžu poradit. Můžete jí zkusit pomoct tím, že jí budete říkat, co se stalo nového, co jste spolu prožili a prostě jen tak povídat." Řekne a usměje se na mě. Poděkuji jí a už otevírám dveře. Pohled mi padne na klidně ležící tělo Abby. Přisunu si k její posteli židli, na kterou si sednu a chytnu jí za ruku. Zase se mi chtělo brečet, ale musím to vydržet.

„Nesmíš mě tady nechat. Nesmím být bez tebe. Řekl jsem, že s tebou budu stále, že už tě v tom nikdy nenechám. Miluji tě Abby. Strašně moc. Chci s tebou strávit zbytek svého života." Šeptal jsem k ní. A stíral jsem pár slz, které mi utekly. Stále jsem tam seděl a držel jí za ruku. Miluji jí strašně moc. Nesmím mě opustit.

PS: Ještě dva díly a konec příběhu. Nemůžu uvěřit, že už se to blíží.

Dajinka:)