Dark life [CZ] (POZASTAVENO)

Kapitola jedenáctá| Tělocvik

Bylo zamračeno. Ten den byli všichni ospalí. Lukáš vešel do třídy. Na první pohled spatřil Jakuba, jak si povídá z Tomášem. František vypadal, že spí. A nejspíš nebyl jediný. Asi jediná Klára seděla narovnaně a na lavici měla hromady sešitů, ze kterých se nejspíš učila. Lukášovi se skoro až udělalo špatně. Pondělí byl nejhorší den.

Pomalým krokem se došoural do poslední lavice, kam si sedl. Zvedl hlavu. Do třídy právě vešel Michal. Když spatřil i on Lukáše, kývnutím o pozdravil. Michal došel do poslední lavice a sundal si židličku.

"Co je první hodinu?" zeptal se otráveně Lukáš.

"Čeština." odpověděl Michal a zakoulel očima.

Lukáš neměl rád žádný předmět, ale Český jazyk byl pro něj daleko lehčí, než třeba Matematika.

Zazvonilo. Všichni ale dělali pořád to, co o přestávce. Věděli, že učitelka s češtiny chodí pozdě. Náhle se otevřeli dveře a dovnitř vešel nevysoký učitel.

Všichni začali schovávat mobily do lavic a sluchátka do tašek.

Pan učitel řekl:"Dnes budete mít první hodinu místo Českého jazyka Tělocvik."

Lukáš zasténal spolu s mnoha dalšími spolužáky.

"Tak dělejte! Do šaten!" řekl učitel tělocviku a pokynul klukům, které měl na tělocvik on.

Michal řekl:"To je teda skvělej začátek dne!"

Lukáš přikývl a výtáhl si ze skříně tělocvik.

O čtrvt hodiny později už poklusávali vedle pana učitele, který je vedl na hřiště. Byla už celkem na září zima a kluci se museli pořád hýbat v krátkém tričku a kraťasech.

Lukáše i Michala štvalo, že učitel čas od času prohodil:"Co je? Nějak se klepete? Vždyť je teplo."

Sám měl ale bundu a dlouhé kalhoty a vykračoval si, jak na procházce. Za chvíli byli na velkém oploceném hřišti.

"Tak!" křikl učitel. "Vyrovnat!"

Všichni kluci se seřadili do řady. Nebylo jich moc. Ve třídě bylo jen osm kluků a patnáct holek. Byli tu ale i kluci z druhé třídy. Ti se seřadili do druhé řady. Bylo jich skoro dvakrát tolik. Lukáš nesnášel tělocvik, protože při něčem nepovedeném se mu kluci z druhé třídy vždycky smáli a pošklebovali. Někdy se k nim bohužel přidávali i kluci s jeho třídy. Michal byl většinou taky středem posmívání a nebo byl mimo. Lukášovi vadilo, že učitel tělocviku to vůbec nebere vážně. Měl rád jen špičky. Jen atlety. Jen sportovce.

"Minule jste posilovali, dnes si tedy za odměnu zahrajete fotbal." řekl učitel.

Lukáš znovu zasténal. Fotbal nesnášel. Učitel rozdělil týmy. Lukáš i Michal byli naneštěstí rozdělení.

Hrálo se šest na šest. Zbytek se střídal. Učitel pískl na píšťalku a hra začala. V druhé třídě bylo hodně sportovních dětí. V Lukášově třídě jich bylo jen pár. Lukáš zůstával vždy v obraně. Míč zamířil k němu.

Všichni řvali:"Dělej! Kopej! Zamiř!"

Lukáš věděl, že má čas. Vzal si míč a podařilo se mu uhnout nepříteli, který se mu snažil míč vzít. Obehrál dalšího a kopnul na bránu. Naneštěstí mu ale na vlhkém umělém trávníku podklouzla noha a on kopnul vedle.

"Cos dělal! Proč jsi mě to nenahrál!" křičel na něho Dominik s vedlejší třídy. Byl asi metr od něho.

"Proč si mě to nekopl! To jsme mohli dát!"

Lukáš se naštval. Neudržel se, jeho pěst vystřelila. Zásah. Jeho spoluhráč se svalil na zem. Kluci poblíž se začali smát a druhý kluk začal vstávat.

"No no! Už je to dobrý. Promarněná šance Lukáši!" řekl učitel. Naštěstí neviděl, jak dal Lukáš Dominikovi pěstí. Z jeho pohledu to vypadalo, že do něj jen Lukáš strčil.

"Hrajem dál!"

Po osmi hodinách školy a celkem dobrém obědě se Lukáš s Michalem unaveně vydali domů.

"Dnes to bylo obzvlášť strašný." řekl Michal.

"To jo." odpověděl Lukáš.

"Pořád ale nechápu, jak jsi mohl dát Dominikovi pěstí." zasmál se Michal.

"Tobě to přijde vtipný?" zeptal se Lukáš.

"Ale ne." ohradil se Michal. "Jen, že si to fakt zasloužil. Pokouší menší žáky a dělá ze sebe machra."

Lukáš se usmál:"Jo. To máš pravdu. Už se těším, jak se natáhnu na..."

Větu už ale nedopověděl, protože za vysokým křovím u cesty se něco pohnulo. Najednou z něj vystoupil Dominik a dva jeho potřeštěný kámoši:"Jé, ahoj Lukáši. Jak se máš?"

"Co nos?" odpověděl Lukáš.

"Dej si pozor na jazyk!" odpověděl naštvaně Dominik. "Já ti ještě ukážu, dávat mi pěstí!"

"Hele nech ho jo? My celkem spěcháme jestli dovolíš." řekl už mírně rozladěný Michal. Nesnášel machry. Ale právě teď stál jeden před ním a snažil se Lukáše vyprovokovat.

Dominik se otočil k Michalovi:"Promiň, ani jsem si tě nevšiml."

"To se nedivím, když máš pořád rozkývané oči." pousmál se Lukáš.

Dominik zavrčel:"Dejte si na mě pozor!"

Pak pokynul svým spolužákům a společně zmizeli za ohybem cesty.

Michal zakroutil hlavou:"Co si myslel, že udělá."

Lukáš si oddychl:"No, já jsem rád, že nakonec nic.

Oba se museli zasmát a pak společně zamířili na stanici tramvaje.