Osudová láska

Šťastný? Konec!

ELLIE

Dlouhou chvíli jsem jenom stála v koupelně a hypnotizovala dlaždičky, vzpomněla jsem si na jeden svůj sen, který mi přišel každým dnem pochopitelnější...

Slyšela jsem hlas, Castielův hlas, jediné co šeptal, bylo ‚lhářko'. Měla jsem dlouhé bílé šaty, nesnáším šaty, ale tentokrát mi to nevadilo. Běžela jsem hustým lesem, co možná nejdál od toho hlasu, až jsem nakonec doběhla k útesu, všechno utichlo. Na mém rameni přistál bílý holub, tak nádherně bílý, jako ten nejčistší sníh! Pořád mával křídly a upíral pohled na ten nekonečný spád dolů. Pochopila jsem to. „Andělé prý umí létat ne?" pohladila jsem holoubka, otočila se zády k útesu a udělala krok zpět.

Myšlenkami jsem se vrátila do koupelny. Rychle jsem na sebe hodila ručník a podívala se na sebe do zrcadla, „sakra tak tohle nespraví ani ten nejlepší maskér!" na mých kruzích pod očima by se mohly malé děti houpat, rty jsem se snažila naznačit úsměv, ale jediné co se mi dostavilo, byla kamenná tvář, budu muset říct Katie aby s tím něco udělala, jinak budu moc hrát ježibabu! Vyšla jsem a Katie strnula, „něco se děje?" optala jsem se a koukala na její ruce, byli za zádami, „vypadáš příšerně!" chabě se usmála...

„jo doufala jsem, že mi s tím pomůžeš?" přikývla.

***

Byla jsem na cestě ke knihovně, většinou bych ty děti vnímala, jako potencionální prezidenty, rytíře a podobně. Když jsem se ohlédla zpět, vždy jsem byla dobrý příklad pro děti, alespoň v rámci možností. Dnes jsem měla chuť jim říct, že jediné, co na ně čeká je neštěstí a fakt, že zklamou někoho dalšího! No tak Ellie udrž si svůj optimismus.

Šla jsem dál tou dlouhou ulicí a přemýšlela, jak bych si to užívala, kdybych věděla, co si myslet. Jediné co jsem měla před očima, byli ty nádherně modré oči a  smyslné rty, které křičeli "lhářko!" 

Stála jsem před budovou, byla hodně vysoká, celá žlutá, až mě z toho bolely oči, tak jo chce to obrovský úsměv! Ukaž svou nejlepší hereckou roli. Vešla jsem dovnitř, žádní rodiče jenom děcka. Tohle bude peklo! Alespoň mě neuvidí žádní dospělí, kteří by si mohli stěžovat.  

„Ahoj" přišel ke mně klučina se safírovýma očima, „ahoj, připravený na hlídání?" usmála jsem se a mluvila, jak nejšťastněji jsem mohla, přitom jsem si připadala, jako debil! Chvíli tam všichni běhali kolem knih a křičeli. Těžko říct zda jsem to vůbec vnímala. 

Nevím jak dlouho jsem tam jenom nečině přihlížela tomu šílenství. Ale ten kluk se safírovýma očima mi přinesl knížku, nikdy jsem jí neviděla, jmenovala se ‚Osudová láska' tak nad tím jsem se musela ušklíbnout, nic takového neexistuje. „Tohle chceš, abych ti přečetla?"

„Nám všem." smál se a kýval hlavou, děti přiběhly a udělali dokonalý kroužek, tak dokonalý až je mi z toho blbě! Sedla jsem si do kroužku k všem těm dětem, proč se jim asi lže? Neměli bychom jim říct, že většina z nich budou dělat to, co nechtějí? Že nemají na výběr? Možná že ano, ale já to dělat nebudu. Styděla bych se za sebe, už teď se stydím... všechen svůj optimismus zůstal v kostele, v mém pokoji, společně s Castielem.  

Otevřela jsem tu knihu „Co potřebuje každý skutečný příběh? Co činí z příběhu příběh? A jak vůbec začíná?" snad bych i pokračovala, kdyby mě někdo nepřerušil. „Většinou začíná ahoj..." ten hlas, zvučný, milý a přesto neuvěřitelně nasraný! „Casi" špitla jsem.

CASTIEL

Viděl jsem, jak se jí klepou ruce, špitla mé jméno a chytla řetízek, jež jsem jí dal. Usmál jsem se a pokračoval. „Ahoj, ve kterém je několik tisíc pocitů, pocitů...které je nemožné popsat, a pak je tu příběh ve kterém musí být zápletka, strach, důvěra, láska, vášeň, tohle všechno! Ale občas má jedna strana pocit, že stačí někoho zastrašit, napsat mu něco co mu doslova zlomí srdce a on se ho vzdá..." šel jsem blíž a ona si stoupla. Šla dozadu, přišlo mi jako bychom, jsme si naše role vyměnili. Její záda narazila do poličky s knihami a já jí tam svýma rukama uzavřel. „Zeptala ses mě, co pro mě znamená ta škola, řekl jsem vše co znám! Ale nezeptala ses, zda bych byl schopný se toho pro tebe vzdát. Jak sis mohla myslet, že bych si vybral školu! Jsi všechno co znám a všechno co potřebuji!" těkala pohledem k mým očím, rtům a mimo mě. Byla překvapená? Šokovaná? Nebo šťastná? 

Nevím, ale jednu věc vím určitě, kdybych jí teď takticky neznemožnil únik, dávno by někam utekla. Nedovolím ti znovu mě opustit!

„A-ale já, rozhodla jsem se nechat tě jít" špitla a z oka jí ukápla jedna neposedná slza, „já ale ne! Když jsem tě potkal, koukal jsem se z okna na osoby, které přicházejí, viděl jsem tebe s Ondřejem a už tehdy jsem žárlil... naučila jsi mě, všechno to špatné, zaspávat, nestydět se, nemodlit se...a za to všechno ti děkuji! Naučila jsi mě žít! konečně žít, Ellie, já tě nehodlám nechat jít, tohle je poprvé v životě, co skutečně za něco bojuji a nepřestanu jenom proto, že ty ano! Já...miluji tě Elizabeth Prescott a budu za tebe...pro tebe...pro nás bojovat!!" vzal jsem její tváře do rukou a políbil jí. Ano tohle byl ten pocit, co jsem chtěl! Trošku se odtáhla a koukla se na mě, vypadala, že mé slova teprve nachází místo.Místo kam patří. Místo kde je právoplatně pochopí. 

Za tu dobu, co tě znám Ellie, jsem nikdy neviděl takový úsměv ve tvé tváři, byl zraněný a přesto se zdál zachráněný. Přitáhla si mě pevně do objetí, které jsem okamžitě oplatil. 

„Už mi musíš přestat motat hlavu" cítil jsem ty slzy, cítil jsem ten úsměv. Cítil jsem, že jsem šťastný. „Nebudu ti motat hlavu, když ty mi nezlomíš srdce." osvětlil jsem a odtáhl si jí na délku paží. Znovu jsem jí políbil, dramaticky jsem smýkl a zaklonil jsem jí, až se jí vlasy dotkly podlahy.

Bylo to zvláštní, v mém životě byla jenom jedna žena, ale ta je už přes 2000 let mrtvá. Pravda nikdy jsem jí nepotkal, ale vždy mi štěpovaly priority. Teď jsem pochopil, jak jednoduché je žít, když je tu někdo s vámi! 

A taky jsem si až teď jsem si uvědomil, že jsou tu ty děti a Ondřej navíc přišla i Katie. „Tak takhle nějak končí správný příběh" přitiskl jsem Ellie ještě kousek bliž ke svému tělu, už jí nikdy! Nikdy nechci, ztratil. „Ellie, miluji tě!" koukala na mě a usmála se, v jejích očích se mihla naděje, „já miluji tebe Castieli, vždy a navždy."

KONEC.... 
KONEC?

NAPSAT EPILOG NEBO NENAPSAT...TO JE OČ TU BĚŽÍ... :D