Minulosti neutečeš 1 → Dokončeno

Kapitola 1.

Pohled Renesmee:

"Nessie, broučku vstávej." slyším někoho. "Proč? Já nechci." zavrčím a přetáhnu si deku přes hlavu. "Ale, ale, ale. Já myslel že se na narozeniny těšíš." škádlí mě ten někdo, a strhne ze mě deku. "Héj!" vykřiknu a otevřu mé slepené oči. Uvidím Felixe. Zavrčím, a vrhne se po něm. Všichni propuknou v smích, protože si mě přehodí přes rameno jako pytel brambor a chlubí se.

V pokoji byla ještě Jane a Alec s Demetrim. "Vidíš ségra, já ti říkal že se zase něco semele." směje se Alec. "Ale alespoň si to nenechává líbit." usměje se na mě Jane a Demetri se válí smíchy po zemi. Vypláznu na něj jazyk a to ho ještě více rozesměje.

"No tak, pusť mou dceru." řekne nově příchozí naoko naštvaně ale jeho podtón jasně prozrazuje že tomu tak není. "A no jo." řekne Felix a hodí mě k tátovi do náruče. Usměju se na něj a on mi ho oplatí. Položí mě na zem. "Dneska máš narozeniny. Co takhle pozvat upíry a udělat nějakou větší oslavu?" zeptá se Jane. "Jaké všechny upíry myslíš, Jane?" zeptá se Demetri. "Z Denali, Z Amazonky a tak." pokrčí rameny a potom jakoby něco pochopila. "No nevím, určitě by byli někým pozváni." řekne Aro, můj otec, zamyšleně. "Jo, ale neví kdo je, nebo čí je. A když na to nikdo nepomyslí, ten hajzl se to nedozví." odpoví mu Felix a já nemám páru oč tu běží. "O co tu jde?" zeptám se jich. "O nic broučku, pojď vybereme ti něco na sebe." mrkne na mě Jane a já bez jakékoli odporu jdu za ní.

Jsme v mé šatně hrozně dlouho, než mi vybere rifle gepardího vzoru a šedé tílko s černými kecky. Vezmu si to na sebe, a zjistím, že jsem v pokoji sama. Ten jejich rozhovor mi vrtá hlavou. Šlo snad o mou rodinu? "Nessie? Co pak je?" zeptá se mě Aro který vyšel z jeho pokoje. "Nic. Jenom jsem tak přemýšlela o vašem rozhovoru. Bavili jste se o mé rodině, viď?" zeptám se ho. "Ty, tušíš kdo je tvá rodina?" zeptá se nervózně a sedne si vedle mě. "To ne, ale pamatuji si jejich hlasy." řeknu a vezmu jeho ruku do té mé.

"Takže by jsi je poznala." řekne a obejme mě. "Jo, asi jo." také ho obejmu a zabořím mou tvář do jeho obleku. "Tak to bychom to měli Jane vymluvit." řeknu po chvíli. "Nebo ani ne." odpoví já se odtrhnu. "Cože?" řeknu překvapeně. "Za tři měsíce bude ples, a naše tradice je je pozvat." řekne. "Aha. To jsem nevěděla. A ostatní na to asi zapomněli." řeknu. "Tak pojď. Jane už řádí." zasměje se a společně se vydáme do hlavního sálu.

"Ahoj." pozdravím Marca a Caiuse. "Ahoj." odpoví mi jako duo. Musím se pousmát. "Ty to Jane nerozmluvíš, Aro?" zeptá se Caius. Sednu si tátovi na klín a podívám se na něj. "Ne. Tak jako tak by se to jednou dozvěděli. A možná už za ty tři měsíce. Budeme si ale hlídat myšlenky." odpoví. "No, tak to se pobavíme." zašeptá Marcus. "Proč myslíš?" zeptám se. "Maličká, nikdo si neumí dobře uhlídat myšlenky pokud jde o jejich nejbližší. Můžeme ale doufat že když tě a tvpu matku mladý Cullen opustil, nevšimne si toho." odpoví s úsměvem.

"Aro, můžu ti na chvíli vzít dceru? Jdu na nákupy spolu s Reatou a Heidy, a tak nám naše malá oslavenkyně pomůže. Pozvánky už jsou rozeslány." řekne za chůze k nám Jane. "Ale jistě. Mimochodem, Jane, kdy to chceš uskutečnit?" zeptá se Aro. "Asi k večeru." pokrčí rameny a bere si mě do náruče. "No, nepochybuji že to nezvládnete, ale co takhle zítra večer? Bylo by to pro všechny lepší." vloží se do toho Caius. "To nechám na Vás. Každopádně to musí být už nejdřív. Ups, problémek! Pozvánky jsou rozeslány." zašvitoří. "Ach jo. No tak dobrá." odpoví Marcus. "Ahoj tati, ahoj Marcu, Caiusi." rozloučím se, a už Jane se mnou v náruči běží do garáže. "Tak šup do auta." řekne a sama si do jednoho sedne. Sednu si k ní do auta, a už tam také čekala Heidy a Renata. "Ahoj oslavenkyně." opět duo. "Ahoj." zakřením se.

Za chvíli už jsme ve městě, a holky mě táhnou z jednoho obchodu do druhého. Už toho mám plné kecky a tak je ukecám abychom si sedli do nějaké restaurace.

"Co si dáš?" ptá se Jane když sedíme u stolu. "Nějaké pití." odpovím a sleduju kolem nás kolemjdoucí lidi. Jane mi to mezitím objednala, a já se s vděčností napila. "Už máme všechno, takže hurá do hradu a připravit tě." "Doufám že ne jako na ples." zhrozím se. "Ne ne, neboj se. Ale podobně." Mrkne na mě. "Tak jo. Můžeme jít, už jsem to dopila." řeknu, zaplatíme a jedeme. Hrad vevnitř se změnil k nepoznání.

"Jane, jak tě to vůbec napadlo?" zeptám se jí u mě v pokoji. "No víš sedm let jsme tu žádnou akci neměli a tak mě to tak napadlo." odpoví a už začíná řádit. Byla jsem sladěná do černé a červené, vlasy do nějakého nového typu copu a naštěstí žádné líčení. Mé oči dnes byli černé, s nádechem červené. Často se mi měnili a já o tom nevěděla. "A co ty?" zeptám se, když si všimnu že je pořád v plášti. "Neboj se." mávne rukou a začne běhat sem a tam upíří rychlostí než přede mnou stála v rudé růžové která měla blíže k červené a s rozpuštěnými vlasy. "Hezké." kývnu. "A no jo. Pojď do sálu za Arem. Určitě už čeká." řekne, a tak se tam i vydáme.

Všichni už byli na svých místech a já si sedla na Arův trůn neboť on stál u dveří s Caiusem a Marcusem a o něčem se bavili, než se dveře otevřeli a vešli nějací podivní upíři.

Oslava začíná...