Minulosti neutečeš 1 → Dokončeno

Kapitola 4.

(Edward)

Sledoval jsem jak se Renesmee dotkla dlaní Arovi tváři a jak se na ní vesele podíval. "Tvým otcem zůstanu po tu dobu co si budeš přát, sluníčko." dal jí pusu na čelo až jsme slabě zavrčel. To ale jenom vyvolal vztek u ostatních a Jane hlavně. Znal jsem jí vzteklou ale takovou ne. "Radši si nevyskakuj." zavrčel Alec než s Jane odešli a za nimi hned Felix kterému pokynul Aro. "Nessie si s vámi přeje mluvit o samotě." řekne a položí jí na postel. Viděl jsem jak se dotkl její ruky a ona s úsměvem přikývla. Rozuměli si tak až mě to překvapilo. S posledním vinícím pohledem směřovaným směrem k nám odešel a já se podíval na Renesmee. "Všichni mi o vás hodně říkali." řekla do ticha pokoje. "Zlatíčko, co ti o nás povídali?" přesunu se k ní ale ona vyskočila z postele a ocitla se u stolu. Rvalo mi to srdce na kusy. Ostatním ale také. "O tobě nic moc." zaprskala a podívala se na Carlislea na kterého se usmála. "Táta říkal že jste byl u něj ve 'službě' jak to někteří říkávají. Je to pravda?" zeptala se ho. "Ano je." přikývl s úsměvem.

"Renesmee, moc mě mrzí co se ti stalo." vzlykla Esme a já sledoval jak k ní Renesmee pomalu přistoupila. "Můžu ti něco ukázat?" zeptala se a natáhla k její tváři ruku. Byla ale maličká a tak si Esme sedla k ní na zem a Renesmee se jí posadila do klína. Položila dlaň na její tvář a já se přesunul do mysli Esme:

Aro se skláněl nad Bellou a chystal se jí kousnout když ho Bellin chraplaví hlas přerušil. "Pojmenujte jí Renesmee." zaprosila a položila její slabou dlaň na tu jeho. "René a Esme." zašeptala Jane která Renesmee držela. "René byla má matka ale Esme jí byla taky stejně jako Carlisle otcem. Ona mi jí nahrazovala když jsem u ní nebyla. Renesmee Swan Cullen Volturi." zašeptala slabě před tím než se ozval srdce deroucí křik Belli a vše se ponořila do tmy.

Esme zavrávolala až si k ní Carlisle sednul a podepřel jí. "Bože." rovzlykala se Esme. "Proto mé jméno. Kdybych byla kluk, měla jsem se jmenovat Edward Carlisle Swan Cullen Volturi." uchechtne se. "Přemýšlela že by za mé jméno dala i Alice a Rosalie ale to by bylo až moc dlouhé." usmála se na Alici a Rose které vzlykali. "Nevěděli jsme co tím způsobíme." zašeptal jsem a ona se na mě otočila. "Měl jsi to předvídat. Maminka tě milovala jako nikoho na světě." zavrčela až jsme s sebou cuknul. Potom se otočila zpět k Esme a Carlisleovi. Tomu se zadívala do očí než mu položila dlaň na tvář a ukázala mu to samí. Otevřel ústa v němém výkřiku. Oa se potom zvedla a ukázala to i ostatním.

"Co jsme to provedli?" zhroutila se Rose na židli. Emmett se k ní posadil a jeho veselost byla pryč. "Tohle. Někdy je lepší když se dřív myslí a až potom koná." zašeptala na oplátku Renesmee a někam odběhla. "Edwarde kdybych věděla co uděláš tak tě zaškrtím." zavrčel Jasper. radši jsme mlčel. "To asi každý." řekne Renesmee která vylezla ze skříně nebo co to tam měla a šla k ostatním. Sedla si k Esme a Carlisleovi a otevřela krabičku kterou držela v rukou. "Jsou to věci které jsem zdědila po mamince." řekla a vyndala řetízek s nímž se podívala na Rose a Alici. "Dostala ho od vás." zašeptá a podala jim ho. Vzali si ho. "A tohle mělo patřit vám dvou." řekla směrem k Esme a Carlisleovi a vyndala rám. "Šťěstí až do konce vaší existence." přečetl Carlisle rozstřeseně. Potom se ale podívala na mě a přešla ke mě. Posadila se vedle mě a podala mi fotku a náramek s nápisem: 'Miluji tě, Edwarde. Bella ♥' při tom jsem zavzpomínal. Na náš první pohled. Na to jak mi oznámila  že ví co jsem zač a na mnoho dalších věcí. Ta poslední skončila  toho jak utekla.

Podíval jsem se do očí mé dcery a spatřil jsem v nich něhu kterou vystřídal ledový obal ve chvíli kdy zpozorovala můj pohled. "Renesmee, odpusť mi to. Jsi Belle tak podobná." šeptnu a nakonec se uchechtnu. "Ale ona tu není." zašeptám. "Ale je tu." řekla. "Je tady." položí její dlaň na můj rudník kde spočívalo mé zmrzlé srdce, které už tolikrát roztálo. Usmál jsem se na ní a ona mi úsměv poprvé oplatila. "Ty jsi o tom nevěděl