Minulosti neutečeš 1 → Dokončeno

Kapitola 9.

O DEN POZDĚJI:

(Renesmee)

Včera jsem usnula s kytarou na hrudníku a do pokoje mě donesl až táta který použil náhradní klíč který nechali udělat den po tom co jsem tu poprvé usnula a nikdo o tom nevěděl. Všichni ale byli k smrti  vystrašení.

Probudila jsem se ve své posteli. Chvíli mi trvalo než jsem se rovzpoměla a když mi došlo co je za den, vystřelila jsem z postele jako neřízená střela přímo do šatny, kde jsem si vzala na sebe oblečení a začala balit. Dnes jedu s Culleny do lesů. Když se pořádně zamyslím, bude se mi po mé rodině ve Volteře hodně stýskat.

Po hodině balení si hodím tašku na postel a podívám se na hodiny. 7:00. 'Já jsem vážně cvok, vyrážíme až ve dvě.' pomyslím si mdle ale nakonec nad tím mávnu rukou a jdu směr hlavní sál. Když jsem tam došla, napřed jsem zaklepala abych neviděla průběh hostiny. Naposledy mě to málem stálo život. Otevřela mi ale Heidy která se jako vždy usmívala. "Ahoj, pojď dál." ustoupí mi z cesty a já se rozběhnu k tátovi kterému skočím do náruče a obejmu ho. "Dobré ráno." usmála jsem se. "Dobré." usmál se na mě taky. "Dobré ráno Marcu, al... Caiusi." zaseknu se a vidím jak táa s Jane, Alecem, Felixem a Demetrym mají co dělat aby se nerozesmáli. "Ahoj." odpoví jako správné duo ale Caius trochu podezřívavě. Však mě má z čeho podezřívat.

"Dneska odjíždíš s Cullenovímy." prohodil Marcus a já přikývnu. "Dávej tam na sebe pozor, ano? Nepodceňuj své síly jako minule." usmál se táta. "Neboj se. Žádné bažiny, sály, močály, jámy nebo vody jasně." vyjmenuju to. "Přesně tak." usměje se Marcus. "Tak dobře, a už máš hádám li správně, i sbaleno." smál se mi Felix. "Jo! Alespoň nejsem jako ty a nevybírám si jeden kousek půl hodiny, někdy mi přijdeš jako ženská s chlapským tělem." odseknu a všichni se zasmějí až a Felixe, který kdyby mohl, rudnul by vzteky. "Tak sem pečlivý." zabrblá a vydá se ke dveřím když se otevřou a v nich stojí Cullenovi. "Dobré, doufám že nerušíme." ujme se slova Carlisle když se nikdo k ničemu nemá. "Ne, nerušíte. Ti dva se právě dohádali." ujal se slova táta a já sleduju jak se Felix vyhnul Cullenovým a se vztyčenou hlavou odkráčel pryč.

"Ten ti něco vyvede." řekne Jane a stoupne si vedle nás. "Pojďte dál." usměje se táta na Culleny a ti vejdou a postaví se k Alecovi a Demetrimu. "A co myslíš?" zeptám se jí a ona pokrčí rameny. "Šatna!" vykřiknu a rozběhnu se k mému pokoji. V šatně jsem měla všechny mé cenosti. Felix by mi je neukradl, ale schoval určitě a to jsem nechtěla. Hrad je opravdu obrovský a najít je by mi trvalo minimálně měsíc.

Otevřu dveře do šatny a v tu chvíli se mi hlavu vysype. voda a potom i mouka. Za mnou se ozve smích Felixe. "Felixy!" zakřičím na celý hrad až s sebou trhne a než se neděje tak na něj vyběhnu. Uteče k pokoje a tak běžím za ní. Běžel do velké síně ale u dveří se mu zahákl hábit za kliku a tak mu skočím na záda a za chvíli už jsme byli v sobě.

Až po dlouhých minutách mě někdo popadl a od Felixe odtrhl. I Felixe někdo držel a ten někdo byl Demetry který při pohledu na mě vyprskl smíchy. Mě držel táta který mezi námi těkal pohledem a jak se zdálo, nic nechápal. "Ty! Ty jeden blbečku za to zaplatíš." zavrčím a on ztuhne. "Sakra." zašeptá. "Co se stalo?" zeptal se albínek. "Otevřela jsem dveře do šatny když se mi najednou na hlavu vylila voda a potom i mouka. Jenže to ještě Felixíček nečekal co mám v záloze." usměju se. Táta mě pustí a Felixe pustí Demetri. "Jdu se převléct." řeknu a vyjdu z síně. 'A něco si zařídit.' dodám v duchu posměšně a upíří rychlostí se rozběhnu do mého pokoje.

Napřed si umyji a vyfénuju hlavu, potom si na sebe vezmu čisté oblečení a potom vytáhnu k mého šuplíku prášek který když smícháte s vodu tak se promění na želé. Vezmu kýbl vody a růžový prášek do něj vysypu. Sleduji, jak se pomalu z prášku stává odporný, páchnoucí sliz a usměju se když už to ztuhlo. Vezmu krabičku do které žele vyliju a balíček zabalím. Dovnitř nezapomenu dát ani podivnou sponu, která ten sliz vyhodí ve chvíli kdy se balíček otevře. Vezmu si balíček a rozběhnu se do síně.

"Omlouvám se že mi to tak dlouho trvalo ale nemohla jsem se rozhodnout co na sebe." zalžu a přejdu k Felixovi a podám mu balíček. "Co je to?" zeptá se podezřele. "Bez to jako omluvu za to že jsem tě málem přizabila." usměju se na něj a on se uvolní. "Díky." usměje se a začne otvírat balíček. Přeběhnu k tátovi kterému se vyškrábu na klín a všem co stáli kolem Felixe pokynu aby kousek poodešli a všichni tak udělali až na Culleny kteří nic nechápaly a tak je museli odtáhnout ostatní.

V tu chvíli co to Felix otevřel spona zafungovala a jeho zmáčel růžový, smradlavý sliz. Celý sál krom růžovky se rozesměje. "Ty..." zavrčí Felix a chce se ke mě vydat když táta zasáhne. "Felixy, opovaž se mé dceři ublížit." ušklíbne se a Felix oddupe pryč. "Po kom ty to máš?" směje se Emmett. "Asi po tobě." usměju se.

Ještě čtyři hodiny si takhle povídáme než se ozve Edward. "Je čas odjezdu." řekne a já i všichni ostatní ztichnou. "Dobře. Tati, jdeš se mnou?" zeptám se ho a on přikývne. Vezme mě za ruku a jdeme k našemu pokoji. Během cesty se za námi vydá i albínek, Marcus, Demetry, Alec a Jane.

Otevřeme dveře a já si vezmu tašku. "Tak mi se budeme muset rozloučit." usměje se smutně Demetry. "Bohužel." usměju se a obejmu ho. Potom obejmu i Aleca. To dva už museli jít najít ostatní aby zjistili jak dodržují upíři zákony. "Měj se a opovaž se zabít." zamává Alec a rozeběhnu se pryč. "Tak jdeme do garáže. Budou tam čekat." řekne táta, vezme si mě do náruče a upíří rychlostí se tam přemístíme.

"Tak se měj dobře, sestřičko." obejme mě Jane a usměje se na mě. Já si po očku všimla zaražených Cullenových. "Jo a opovaž se je zřídit." zasměje se Marcus a taky mě obejme. "A ani ty se nezabij." přidá se Caius a já ho obejmu. "Dávej na sebe pozor, zlatíčko." obejme mě silně táta a já jeho taky. "Neboj se. Dám na sebe pozor." usměju se a dám mu pusu na tvář. "Měj se." zamávám jim a otočím se k Cullenovým. Táta s ostatními se mezitím vydají pryč.

"Tak co? Ukaž já ti vezmu tašku, ke komu si sedneš?" vzal mi tašku a přehodil si jí přes záda. "A jak sedíte?"

"Já, Rose, Edward. Carlisle, Esme. Jasper a Alice."

"Carlisle a Esme."

"Ach jo." povzdychne si Emmett a hodí mi tašku do kufru auta Carlisea a Esme. "Tak pojď zlatíčko." usměje se na mě Esme a já si sednu k nim dozadu. I oni si sednou a i oni. Když jsou všichni v autech tak se rozjedeme ven a Esme se na mě otočí. "Budeš nás navigovat?"

"Jasně! Takže... tady do leva, do prava a pořád rovně..." naviguji a za pět hodin dojedeme na kraj lesa který už takhle vypadal jako ráj.