Minulosti neutečeš 1 → Dokončeno

Kapitola 15.

O DEN POZDĚJI:

(Renesmee)

Sedím na posteli. Sedím takhle celou noc a ani to se mnou nehne. Po dlouhé době vzpomínek a ticha místnosti mě vyruší až zaklepání na dveře. "Dále." zašeptám. Není co křičet. Jsou tu samí upíři. Ti mají vynikající sluch a slyší poměrně vše. Vejde Jane a sedne si vedle mě.

"Moc mě to mrzí, Nessie, ale Aro ví co dělá. Však ty se k nám jednou vrátíš." Objala mě kolem ramen a já se o ní vděčně opřu. "Kdy? Jsem smrtelná a vy ne. Tahle válka může trvat několik miliard let. To už tu dávno nebudu, vy ano." odpovím jí. "Kdy? To nevím ale vrátíš. To ti slibuju." zašeptala a kolem nás se to opět ponořilo do ticha. "Jo? Co Culleni? Ti odešli už včera nebo si ze mě táta střílel? A kdy vůbec odjíždím já?"

"Ano a ano. Culleni odjeli už včera kolem desáté v noci. A ty odjíždíš na noc." usmála se. "Na noc? Začíná zima, Jane. Stmívá se už ve čtyři, při lepším případě až v pět, šest. A to se mi rychle blíží." zašeptám a slyším z mého hlasu jenom bolest. "No tak. Mysli pozitivně..." "Pozitivně? Pozitivně?! Jane! Jsou dvě hodiny! Za dvě hodiny už začne padat mlha s tmou a v pět hodin tma!" vykřiknu.

"Nessie, ticho chviličku a vyslechni mě, ano?" mlčela jsem a hleděla do jejích rubínových očí. "Nic, fajn! Užívej si klidu protože Felixe a Demetriho se potom nezbavíš. Mimochodem, nevím zda to víš ale Aro ti zajistil soukromé letadlo..." "To jsem podle vás až tak neschopná? To je od vás hnusné." přeruším jí. "Ach jo, Nessie. Nech mě někdy domluvit, ale ano máš pravdu. Pochop že o tebe máme strach. Já jdu. Potom pro tebe přijdu." usmála se a odešla.

Měla jsem chuť řvát, běžet, skákat. Dělat cokoli abych se uklidnila. Opravdu o hodinu později Jane opět ke mě vcházela rovnou k hromadě věcí. "Tak pojď, Vezmu ti kufry a jednu bednu." vzala mi mé věci a já si vzala ten zbytek.

Následovala jsem jí ven z hradu a opravdu u letadla čekal táta, strýčkové i ostatní. Zatímco Jane skládala mé věci do letadla já se loučila s ostatními. Objala jsem tátu i strýčky najednou a spustili se mi slzy. "Mám vás ráda." "My tebe také, Ness." "Ahoj." "Ahoj."

Potom jsem objala i kluky a rozloučila jsem se i s nimi. Nakonec Jane. "Měj se, sestřičko." usmála se na mě. Měj se, ségra." usmála jsem se a nastoupila do letadla. "Lexa tě odveze." zakřičí táta přes rachot motoru. Když jsme vzlétali, naposledy jsem jim zamávala a potom jsme letěli do Forks.

KONEC PRVNÍ 'KNIHY'! :) dĚKUJI VŠEM CO MĚ PODPOŘILI, DÁVALI HLASY A ČETLI MOU 1. 'KNÍŽKU' :) MOC VÁM DĚKUJI A POKUSÍM SE SEM DÁT DALŠÍ KNIHU :)