Argent Sister /Teen Wolf/

1. Kapitola

Šla jsem po noční ulici. Lampy svítily a ozařovaly řadu domů. Velkých krásných domů. Chtěla bych v takovém žít. Možná se mi to poštěstí pokud uspěji. Pokud mě má rodina přijme zpět. Vlastně o to ani nestojím. Má matka se mě zřekla. Díky opravdu ti děkuji za lásku, mami. A můj otec? Ten mě miloval, ale prostě to nedokázal. Ale sestra, ta se mě nikdy nevzdala. Jsme spřízněné duše. A já jí po letech konečně uvidím. 

Došla jsem konečně k místu. Veliký hnědý dům. Koukal na mě jako na zjevení. No, teda samozřejmě, že dům na mě nemůže koukat, ale snad je vám jasně jak to myslím?

Nesvítilo se. Asi už dávno spali. Což bylo celkem divné, protože v tuhle dobu si ještě táta rád hrávala ve sklepě se zbraněmi. Lovectví, byly tím naprosto posednutí. Zajímalo by mě jestli už Allison všemu naučili. No, věk na to má. I kdy na tom a tak nezáleží. Mě to přece naučili už ve třinácti. 

Stála jsem tam dlouho. Dlouho. Nevěděla jsem jestli tam chci jít. Ale co to kecáš , sama víš, že tam chceš jít. Vykročila jsem na příjezdovou cestu. Pod nohou mi křupl klacík. Cukla jsem leknutím. ,,Jak se sem sakra dostal blbej klacek." Zamručela jsem, ale šla jsem dál. V pozoru. Za ta léta jsem lovecký výcvik nezapomněla. A je snad jasné, že takový výcvik se hodí na všechno. 

Došla jsem až ke dveřím. Dvakrát, hlasitě jsem na ně zaklepala. Moje očekávání stouplo. Doufám, že mi otevře Allison. Už se nemůžu dočkat své sestře padnu kolen krku. Možná, že i otec by mně mohl uvítat s otevřenou náručí. Možná. A matka? Ta by mně prostě už nestála v cestě. Ano těšila jsem se. Strašně moc. I když mé nadšení ze znovu shledání s rodinou, nezastínilo to proč jsem doopravdy přišla.

,,No tak, tak už otevři." Nedočkavě jsem přešlapovala z nohy na nohu. Nic. Jakoby byli hluší. Zabušila jsem znovu. Zase nic. ,,K čertu." Praštila jsem s sebou o dveře a svezla jsem se na zem. Kolena jsem si přitiskla na tělo a opřela si o ně hlavu. Po tvářích se mi spustil příval slz. Jeany je nasákly a utvořily se na nich tmavá kola.

,,Allison." Zakňučela jsem. Můj hlas se rozléhal po celé ulici.

,,Scotte?" Otočila jsem se za tím hlasem. Viděla jsem stín. Stál na chodníku. Napravo od příjezdové cesty. Vysoký asi mužský. Zíral na mě. Teda nevím jestli zíral, neviděla jsem mu do obličeje Ale byl otočený ke mě. Rychle jsem se vydrápala na nohy a z pouzdra na kotníku jsem vyndala nůž. Postavila jsem se do obrané pozice. Ale on se nehnul ani o píď. Za to si vedle něj někdo stoupl. Taky vysoký, podobně jako ten první. 

,,Kdo je to."

,,Nevím, prostě jen seděla před Argentovic dveřma." No super takže oni znají mou rodinu. Ale kdo sakra jsou?

,,Myslíš, že to taky lovec?" jak o tom sakra vědí. Kdo jsou? Nemusela jsem přemýšlet aby mi to došlo. Poznala jsem to jelikož tomu druhému začaly svítit oči. Rudě. A sakra, alfa.

Přes zuby jsem dostala výkřik a s nožem jsem se k němu rozeběhla. Ten první uhnul a odběhl pryč. Ale ten vlkodlak se začal bránit. Asi se snažil odrazit můj útok, protože začal drápy máchat do předu. Uhnula jsem jim a jedním skokem jsem se mu dostala na zády. ,,Na Argentovi si netroufej kamaráde." sykla jsem mu do ucha a už už jsem do něj bodla nůž. Ale Něco mě praštilo do hlavy. Ráda mi duněla v hlavě a cítila jsem jak moje tělo ochablo. S žuchnutím jsem dopadla na zem a omdlela.

,,Kdo to je-je-je?" Pořád mi v hlavě dunělo. Slyšela jsem ozvěnu hlasu.

,,Nejsem si jistý, ale myslím, že je od Argentů-ů" Pevně jsem semkla víčka, jak moc to bolelo. 

,,Kde jste jí našli?" Snažila jsem se rozpoznat hlasy. Ten co kladl otázky byl muž. Asi kolem třiceti. Ten druhý jsem slyšela. To je ten vlkodlak.

,,Před domem Allison. Stiles jí tam našel." Stiles? Co je to za pitomí jméno, Stiles. Ušklíbla jsem se a konečně jsem otevřela oči. Nade mnou se skláněly tři osoby. Dva kluci, nemohlo jim být o moc víc ne mě a jeden chlap. Černoch. Alespoň poloviční. Svítil mi baterkou do oka. Odvrátila jsem hlavu na druhou stranu. Chtěla jsem vstát jenomže jsem byla připoutaná popruhama k... operačnímu stolu? Podle zkušeností co jsem za ta léta získala nemělo smysl se snažit vyvlíknout. Obzvlášť když mě hlídal vlkodlak. teda to byl ten nejmenší problém, horší bylo, že moje nože byly na stole několik metrů ode mě. Pod plakátem na očkování pro psy. Moment. ,,Já jsem na... veterině?" Nemůžu uvěřit, že jsem se zeptala nahlas. Jakoby to nebylo jasné. Teď nejenom, že budu za slabošku která se nechala spoutat puberťáckým vlkodlakem. Zase. Ale i za pitomce. 

Ten muž přikývl. Začala jsem sebou škubat. Sice to nemělo žádný smysl jak už jsem zmínila, ale stálo to za pokus. Nevypadalo to, že by mi chtěli ublížit. Kdyby chtěli, už by to dávno udělali.

Ten třetí kluk. Pro kterého jsem zatím nevymyslela pointu jeho bytí tady, poodstoupil. Ti zbylí dva se jen napřímili. Z hrdla se mi dostal zvuk podobný syčení. 

,,Páni, pěkně vzteklá lovkyně. To je zaručeně Argentová." Ten kluk, byl asi člověk. Jinak by se tak nebál. ,,Scotte udělej s ní sakra něco." Naléhal na vlkodlaka. Aha, tak teda Scott. Ten Scott mě chytil za ramena a přimáčkl ke studenému stolu. Chvilku jsem se snažila vzepřít, ale jeho stisk byl pevný a hodně silný. Vzdala jsem to. Už na dobro. Ať už se mnou zamýšlejí cokoliv, nemám šanci.

Položila jsem hlavu a snažila se uklidnit. Pustil mě. Po klinice nebo co to bylo se rozhostilo ticho. Asi nezamýšleli cokoliv říkat, takže jsem začala já. ,,Vy znáte Argentovi?" Scott přikývl. Ten druhý taky. Ten muž už nám nevěnoval nijak velkou pozornost, protože se odebral do vedlejší místnosti.

,,Hele, opravdu ti nechceme ublížit. Já ani Stiles." Ujišťoval mě. Aha, takže Stiles. Nijak jsem na to nereagovala. Nebylo to nic co bych už nezjistila. On pokračoval. ,,Jenom, chceme zjistit, kdo jsi. A proč jsi brečela před dveřmi Allison." Jakmile jsem slyšela sestřino jméno zbystřila jsem. ,,Jak dobře znáte Allison?" Něco mi říkalo, že bych si měla vzpomenout. Chvilku mi to zabralo. Vzpomínky jsem měla zamlžené. Skoro doslova. Ale pak najednou jsem si vzpomněla. 

,,Scott, ty seš Scott." 

,,Takže mluvit to umí." Ušklíbl se Stiles. Stiles. Ten Stiles. Ale nevěnovala jsem jeho slovům velkou pozornost. ,,A ty seš Stiles. Ten Stiles." Zopakovala jsem své myšlenky. Stiles se zamračil. ,,Jak ten Stiles?" Zakroutila jsem hlavou. Jestli chtějí vědět to co vím já musím mě rozvázat. A podle toho co vím jsou neškodní. ,,Až mě rozvážete." Rozkázala jsem a pohled jsem co nejtvrději zaryla do Stilese. S povzdechem se pustil do uvolňování popruhů.