Argent Sister /Teen Wolf/

14. Kapitola

,,Soustřeď se! Co tě nutí do přeměny?" Křičel na mě Deaton. Ne, že by na mě byl naštvaný nebo tak něco, ale nic jiného nezabíralo.

,,Emoce." Zašeptala jsem.

,,A jaké emoce?" Zeptal se mě už normálním hlasem. Zavřela jsem oči a soustředila se na emoce které mě kdy donutily k přeměně. Hněv, strach... smutek.

*zapněte hudbu*

Jako lusknutím prstu jsem před sebou viděla Allison. Seděla na lavičce a četla si. Tmavé vlasy jí spadaly do obličeje. Květované šaty jí zdobila připnutá bílá umělá růže. Dárek ode mě. Tohle byly její čtrnácté narozeniny.

Seděly jsme v parku. Jen my dvě. Ona si četla knížku co dostala od tety Kate. A já jsem poslouchala písničky a sledovala jí. Ten den si pamatuji moc dobře. Pamatuji si vůni posečené trávy, Allisonin dort, byl vanilkový, já jsem si na sebe oblékla žluté šaty které jsem po ní zdědila. Sluníčko nás hřálo na tvářích.

Rodiče měli nějaké vyřizování. -dnes již vím, že to byla lovecká povinnost -, ale nás nechali aby jsme si užily zbytek dne.

Pamatuji si ten pocit, když nám rodiče řekly, že odjedu. Allison tenkrát řekla, že i když budu pryč, ona mě nikdy neopustí. Lhala. Ale to nikdo nevěděl.

Zaplavil mě strašlivý smutek. Takový ten který vás naplní tak, že máte pocit, že za chvíli vybouchnete. Do očí mi vhrkly jak slzy tak horkost. Fungovalo to.

,,Soustřeď se jenom na to, že se té bolesti chceš zbavit, ale oheň který v sobě máš uhasit nechceš." Radil mi Deaton. Uposlechla jsem ho. Představovala jsem si jak mi brní prsty, jak v ruce držím papír který vzplane a já vidím jak vzplane. Jak mě nic neužírá zevnitř hlavy.

S očima dokořán jsem hleděla na kus papíru který mi Deaton dal do rukou. Soustředila jsem se tak moc, že jsem ho celý zmačkala. Křečovitě jsem ho svírala. A opravdu to zabralo. Prsty předaly energii ze mě do toho papíru, který mi okamžitě vzplanul v prstech. Ohromeně jsem sledovala jak se na mé dlani mění v popel. Nepálilo to. Ani trochu. Byla to dokonalá chvíle. Věděla jsem, že jsem to ovládla. Sice jen trochu, ale byl to pokrok.

,,O můj bože." Vzlykla jsem šťastně. Copak vy byste nebyly dojatí. Já jsem rozhodně byla.

,,Výtečné." Pochválil mě Deaton a sklenicí vody uhasil jak papír. Ale já jsem pořád byla nadšená. Sledovala jsem mokrý prach který po něm zůstal.

,,Ještě jednou." Zavelela jsem a zmuchlala v rukou další papír, který jsem popadla ze stolu.

,,Dobře, ale pak už budeme muset jít." Svolil Deaton a nechal mě ať se činím.

Zavřela jsem opět oči a představila si opět nějakou vzpomínku.

Tentokrát mi na mysl vytanula ta chvíle kdy jsme seděla v autě. Matka seděla za volantem. Otec vedle ní. Nikdo nic neříkal. Nepotřebovali jsme zbytečné emoce. Já jsem se dívala na náš dům jak mizí v dálce. Na chodníku stála Allison a dívala se za námi. Chtěla jsem jí zamávat, jenže jsme vjeli do zatáčky a vše se ztratilo. Najednou mi bylo na nic. Jako kdyby mi někdo dal do žaludku závaží které mě stáhlo na dno. Otočila jsem hlavu a viděla jak se na mě matka dívá ve zpětném zrcátku. Dala bych ruku do ohně, že se v jejích očích na vteřinu zaleskla lítost. Ale hned zase zmizela, stejně rychle jako se objevila.

,,Jsme tu." Oznámila a zastavila před nádražím.

Podívala jsem se na velkou cihlovou budovu a polkla jsem knedlík který se mi najednou usadil v krku. Rodiče vystoupili hned po mě. Snad si chtěli být jistí, že jsem opravdu venku. Táta vyndal z kufru auta můj kufr. Matka šla pro lístky.

Sehnul se tak aby byly jeho oči ve stejné úrovni jako ty moje.

,,Je mi to líto Christine." řekl tiše. Odvrátila jsem od něj pohled.

,,Je ti líto, že mě opouštíte, nebo je ti líto, že jsem zrůda?" zeptala jsem se ho naštvaně.

,,Obojí." No aspoň, že tak. Kdyby řekl to druhé. Asi bych to nevydržela a na místě se rozplakala, že mě rodiče nenávidí.

,,Pojď sem." řekl a stiskl mě v náručí. Přece jenom to nemohl vydržet a rozloučil se se svým dítětem jinak než pohrdavým pohledem.

Musela jsem ho taky obejmout.

Pak přišla matka. Dala mi lístek do rukou a oba mlčky odpochodovali do auta. A odjeli. Dívat se jak jejich auto mizí v dálce dokud nezmizelo,'bylo to nejhorší co jsem kdy zažila. Teď jsem šla na vlastní pěst. Jen já a...já.

,,Christine prober se!" Slyšela jsem někde z dálky Deatonův hlas. Přistihla jsem samu sebe jak se dívám do nicoty.

Deaton mnou zběsile třásl. Párkrát jsem zamrkala a pohlédla na papírek zůstal nepoškozený. Deaton mě strhl na stranu a divoce mnou lomcoval. Až teď jsem si uvědomila co se okolo děje. Papír sice nevzplál, ale všechno okolo ano. Zděsila jsem se. Já jsem zapálila snad celou ordinaci.

Vyskočila jsem na nohy a každý jsme popadli jedem hasící přístroj a začali hasit.

,,Pro dnešek by to myslím mohlo stačit." Prohlásil zadýchaně Deaton. Já jsem nemohla nic než přikývnout.

Když mi sebou dal pár rad jak se ovládat vyklouzla jsem ven z kliniky a pomalu, přemýšlejíc nad minulostí jsem se vydala zpátky.