Argent Sister /Teen Wolf/

21. Kapitola

Ležela jsem na gauči. Zírala jsem do stropu a přemýšlela. Nad vším možným. Ale hlavně nad jednou osobou. A všichni už asi ví koho tím myslím.

Allison.

,,Allisóón!" Zaječela jsem a rozběhla se ke své sestře. Ležela na nemocniční posteli a usmívala se. Padla jsem jí kolem krku.

,,Chris." Zamumlala mi do vlasů.

,,Allison, zlatíčko." Máma se k nám přidala do objetí. Nakonec i táta. Mačkali jsme se na sobě jako sardinky, ale nikomu to nevadilo. Překvapivě ani mámě. Jako vždycky by se po chvíli odtáhla, protože tolik lásky si ke mě přece nemůže dovolit. Ale neudělala to.

Allison se dala do breku. Tohle byla jedna z nejradostnějších chvílí našeho života. Allison byla naživu.. Nepamatuji si co se jí stalo. Bylo mi pět. Vím jen, že to bylo strašné. Byla na operaci. 

Člověk by se řekl. Ta holka je přece lovkyně. Přece není možné, že málem zemřela na nějakou nemoc, když ji na kolena nesrazí ani zabijácký vlkodlak nebo nějaká kanima. No, není to něco s čím jsme se od té doby chlubili.

Byl to naprosto dokonalý pocit. Že tu byla i když jste si celé dny mysleli, že nebude.

Přemýšlela jsem nad tím pocitem.

Jeké by to bylo kdyby tu zase najednou byla?

Byl by to stejný pocit? Nebo ne?

,,Určitě by byl lepší." Zašeptala jsem do ticha.

,,Co by bylo lepší?" Z přemýšlení mě vytrhl Scottův hlas. Zakroutila jsem hlavou. Je hloupé nad něčím takovým uvažovat. Aby někdo kdo je mrtvý už měsíce znovu ožil.

,,Ale nic. Je to pitomost." Zamumlala jsem. Scott musel stát jen pár metrů ode mě. Za gaučem, takže jsem ho neviděla. Ale ani jsem se nechtěla zvednout. Pořád jsem zírala do stropu.

,,Klidně mi o tom řekni." Z ničeho nic se objevil naproti mě a usadil se do křesla. Podívala jsem se na něj. Nebyla jsem ten typ co by se někomu moc svěřoval. Asi to bylo tím, že nebyl moc kdo by mě poslouchal. Od té doby co zemřela Rose, jsem se ani nesnažila najít někoho kdo by poslouchal.

,,Pochybuju, že bys mě chtěl poslouchat." Zamumlala jsem. Pořád jsem z něj nespustila oči. Scott se usmál.

,,Klidně." Pokrčil rameny. Tak tedy ano. Vlastně si myslím, že to bude dobrý. Kdy jde o Allison...Scott je asi nejlepší člověk, kterému se svěřit.

,,Vzpomněla jsem si jak Allison jednou málem umřela. Bylo jí šest. Nějaká nemoc. Vážně si toho moc nepamatuju. Bylo mi pět. Pamatuju si jen ten úžasný pocit, když jsem se dozvěděla, že bude v pořádku. Že bude žít. Byla to extáze." Scott mě napjatě poslouchal.

,,To jsem nevěděl, že Allison málem umřela. Moc o dětství nemluvila." Neviděla jsem jeho výraz. Ne zřetelně, ale myslím, že...nevím.

,,No a tak jsem si představila jaké by to asi bylo kdyby se vrátila. Jako teď. Jaký by to byl pocit ve srovnání s tím co se stalo tenkrát. Asi mnohem lepší." Slova se mi trochu pletly. Moje vyjadřování není dokonalé a nikdy nebylo.

Scott přikývl.

,,Bylo by to úžasné." Řekl tak tiše, že jsem to skoro ani já neslyšela.

,,Bylo. Ale nemožné." Odpověděla jsem mu také zašeptáním.

Pak bylo ticho. Oba jsme se ponořili do svých vlastních myšlenek. Já jsem zírala ven z okna naproti mě. Na obloze mezi mraky sem tam prokoukla nějaká hvězda. Ulice byla ozářena matným světlem měsíce. Třetí hodina ranní, tomuhle by se měla říkat půl noc. Například moje noc začíná právě nejdříve ve dvanáct.

,,Půjdu spát." Prolomil po chvíli ticho Scott a vstal. Vydal se směrem ke schodům.

,,Lydie říkala, že s tebou chce mluvit." Dodal ještě.

,,Jako teď?" Vymrštila jsem se do sedu.

,,Ne, až zítra." Zasmál se Scott. Oddychla jsem si a v duchu si jednu vlepila, za mojí úžasnou chytrost.

,,Dobrou." Zamumlala jsem. Scott se se mnou rozloučil a pak jsem už slyšela jen zabouchnutí dveří.

Opět jsem si lehla. Spánek se ne a ne dostavit, tak mi nezbylo nic jiného než zase přemýšlet.

Lydie je Banshee. Co jsem slyšela. Nikdy jsem jí zatím neviděla v akci. Teda pokud si dobře pamatuju. Moje vzpomínky na posledních pár dní byly zamlžené. Převládala ta na tu noc kdy jsem zabil Petera.

Banshee cítí smrt. Je mi jí líto. S tím co se tady všude děje, to asi není lehké. Všude samá smrt.

Ale co kdyby cítila život? Co kdyby uměla zase život vrátit?

Nevím proč mě tyto myšlenky napadaly. Ale docela se mi líbily.

Nemusela by to být tak úplně hloupost. Zeptám se Deatona. 

Kdyby něco takového šlo, tak by o tom tady už asi věděli, ale za zkoušku to stojí. Nikdo nikdy neví. A Deaton je navíc dost tajemný. Za zkoušku to stojí.

No, já si myslím, že se nám to epický docela blíží.

Konečně jsem dostala náladu na to psát. Nějak mi to předtím nešlo, ale teď moje fantasie jede na plné obrátky.

Tak se těšte 3:D