How you changed my life

3. PROSINEC

*HARRYHO POHLED*: Vzbudil mě otravný zvuk budíku, který naznačoval, že už je ráno a já musím do práce. Zmáčkl jsem tlačítko na budíku, čímž jsem vypnul ten strašný zvuk. 6:15. S povzdychem jsem se posadil a promnul si obličej, přehodil nohy přes kraj postele a zvednul berle ze země. Doktoři mi nabízeli, že bych mohl být na vozíčku, ale...radši jsem si vybral berle. Sice je to trošku namáhavější, ale aspoň si nepřipadám tak bezmocný. Dobelhal jsem se do kuchyně a postavil si na kafe. Mezitím, co se vařila voda, jsem si na sebe oblékl bílou košili a na ní černý svetr. Pak černé džíny a...samozřejmě ponožky.

Po snídani jsem zamířil do koupelny. Nanesl jsem si na pastu na kartáček a vyčistil si zuby. Po té jsem si upravil vlasy a zamířil do předsíně, posadil se na židli a obul si boty. Vzal jsem si světle hnědý kabát z věšáku a oblekl si ho. Přes rameno si hodil tašku a vyšel z bytu. Málem bych zapomněl zamknout. To by mi tak scházelo, aby mě ještě vykradli. Zaplul jsem do výtahu a zmáčkl tlačítko s číslem 0, což znamenalo přízemí.

Nastoupil jsem do auta a vydal se k malému obchůdku, abych si koupil svačinu na odpoledne.

-

Byl jsem rád, že jsem všechno tak dobře stíhal. Projížděl jsem kolem parku, podíval se na něj a prudce zabrzdil. Někdo tam ležel. Pečlivě jsem si prohlížel osobu, která tam ležela na lavičce. To oblečení mi bylo...Ne. To nemůže být Louis! Vystoupil jsem a dobelhal se až k lavičce. Panebože je to on!

„Louisi?" promluvil jsem a jemně s ním zatřásl. Zopakoval jsem to ještě jednou a Louis se začal probouzet. Jakmile mě uviděl, prudce se vymrštil do sedu.

„Harry? C-co tady děláš?" vykoktal ze sebe ještě rozespale.

„Na to samé bych se tě spíš měl zeptat já." Řekl jsem a pohlédl do jeho vystrašených očí. „Co tu děláš?"

„N-no nic."

„Louisi! Ty jsi tu spal?" sklopil pohled a přikývl. „Proč? Můžeš nastydnout! Proč jsi nešel domů?"

„Protože mě vykopli!" zaleskly se mu oči a vzlykl.

„T-to...jsem nevěděl. Kdy se to stalo?" přisedl jsem si k němu.

„Před týdnem."

„Ty už týden spíš na ulici?" zase přikývl. „To je strašně nebezpečný. Může tě někdo okrást nebo..."

„Já vím!" přerušil mě. „Ale co mám dělat, když nemám kde být?"

„Takhle to dál nejde. Budeš bydlet u mě. Dokud se to doma nevyřeší."

„Harry...já tě nechci otravovat."

„Neotravuješ! Stejně jsem doma sám a nemám si s kým povídat." Usmál jsem se.

„Ne. To po tobě nemůžu chtít!" protestoval.

„Ale ano! A dost omlouvání! Teď musím do práce a ty půjdeš se mnou ano? A zůstaneš u mě...dočasně. Souhlasíš?"

„T-tak...dobře." Řekl nejistě, ale viděl jsem na něm, že je rád.

„Tak se mi líbíš." Pohladil jsem ho po rameni. „Tak pojď." Zvedl jsem se a opřel se o berle, abych nespadl. Nastoupili jsme do auta a mířili ke škole, kde pracuji...Cestou Louis několikrát zakašlal.

„Já ti říkal, že nastydneš." Řekl jsem a zasmál se.

-