How you changed my life

2. PROSINEC 1/2

Probudil jsem se na lavičce v parku, na který jsem narazil hned potom, co jsem vyběhl z toho příšerného domu. Lhal bych, kdybych řekl, že mi ten dům nenaháněl hrůzu. Nad touto vzpomínkou jsem se otřásl. Rozhlédl jsem se po okolí. Zahlédl jsem nějakou holčičku, která venčila svého pejska. Vždycky jsem chtěl psa. Ale...jelikož na ně má děda alergii tak jsme si ho nikdy pořídit nemohli. Vzpomínám si, jak vždycky, když kamarád s jeho rodinou odjeli na dovolenou, tak jsem jim vždycky jejich psa hlídal a venčil. Jmenoval se Ben a byl to Japonský špic. Byl moc hezký...S Tedem – tak se jmenoval ten kamarád – jsme se pak pohádali a od té doby jsem s ním nepromluvil.

Promnul jsem si oči a protáhl si ztuhlé tělo. Vstal jsem s úmyslem hledat si nové místo na přespání. Chtělo by to konečně nějaké zázemí. Hah...to je jako kdybych byl uprostřed džungle a postavil si ze dřeva a listí příbytek. Byl to sice dobrý nápad, ale...tady jsme v deštivém Londýně. Zakručelo mi v břiše. Naštěstí jsem si schoval jeden kus pečiva ze včerejška. S chutí jsem ho snědl a vstal z lavičky. Sklidil jsem si deku a už jsem chtěl odejít, ale...zastavilo mě nějaké cinknutí. Podíval jsem se na zem a uviděl jsem peníze. Páni...bylo to dost peněz na to, abych si mohl koupit jídlo nejméně na dva dny. Kousl jsem se do rtu. Třeba to někomu omylem vypadlo z kapsy. Ale když už tady tak leží...Ne! Nemůžu si vzít cizí peníze. Ach jo, ale...mám nebo ne?

Panebože Tomlinsone! Vezmi si ty peníze! Říkal mi hlas v mé hlavě. Ale druhý hlas zase říkal: Neber si je. Není to správné brát si cizí peníze.

Kašlu na to. Vezmu si je. Sebral jsem peníze a bezpečně jsem si je schoval do kapsy. Mám žízeň. A díky penězům, co jsem našel, si mohu koupit vodu. Z celého srdce děkuji tomu, co je sem dal, protože už si díky tomu nepřipadám tak beznadějně. Povzdychl jsem si. Hlavou mi projela vzpomínka na dědu naše poslední setkání.

„Nemohu uvěřit, že můj vnuk je gay. Vypadni. Nechci tě vidět!"křikl a rukou ukázal směrem ke dveřím.

„Ale dědo j-já..."

„Vypadni! A už mi nelez na oči!" vyběhl jsem do svého pokoje s pláčem a sbalil si pár věcí. Když jsem opouštěl pokoj, ve dveřích jsem se srazil s babičkou. Podíval jsem se jí do očí.

„J-já je mi to líto..." vykoktal jsem a babička mě pohladila po tváři.

„Mě to taky mrzí Lou." Sklopil jsem pohled. „Přemlouvala jsem ho, abys mohl zůstat, ale...bylo by to marné. Henry je moc tvrdohlavý na to, aby se od někoho nechal přemluvit. Zůstaň na pár dní u kamaráda a on se uklidní. Uvidíš. Budeš doma co nevidět."

„Já vím...děkuju." Ukápla mi slza a rychle jsem si ji utřel.

„Brzo se nám vrátíš, neboj" řekla a políbila mě na čelo.

Možná kdybych jí řekl, že nemám kde být, bylo by to jinak. Možná se to zdá, že můj odchod probíhal hladce, ale nebyl lehký. Ani jsem se nenadál a stál jsem před obchodem. Když jsem vstoupil dovnitř, ucítil jsem příjemné teplo. Bylo tu už poměrně živo. Přešel jsem k regálu s vodou. Vybral jsem tu nejlevnější, co tu měli, a zamířil jsem k pokladně. Ale cestou jsem k mému „štěstí" jsem do někoho vrazil. Já jsem takový nemehlo. Pořád vrážím do lidí.

„Naše setkání bude asi vždycky, začínat tím, že se srazíme." Uslyšel jsem chraplavý hlas a následovný smích. Zvedl jsem pohled.

„Omlouvám se." řekl jsem a stydlivě jsem sklopil pohled.

„To je v pořádku." Usmál se.

„A co tu děláš?" Harry se zasmál.

„Ehm...mám se tu sejít s princem Maxonem z Illey. Co myslíš, že tu dělám?" Znovu se zasmál a pobaveně se na mě podíval.

„Jo promiň, blbá otázka."

„A neomlouvej se pořád!"

„Promiň." Tentokrát jsem se zasmál i já. S Harrym jsme společně došli k pokladnám, zaplatili jsme a vyšli z obchodu. Zívl jsem a tímto činem jsem upoutal Harryho pozornost.

„Vypadáš nevyspale. Že ty jsi ponocoval." Řekl a podezřívavě se usmál. Kdybys jen věděl...

„Jo...něco takového." Mírně jsem zvedl koutky. Uslyšel jsem mírné zavibrování. Harry se zastavil a opřel se o jednu berli, vyndal si mobil a přečetl si zprávu, která mu právě přišla. Vypadal docela zklamaně. „Co se stalo?"

„Měl jsem jít s kamarádem kina, ale něco mu do toho vlezlo." Přikývl jsem.

„Mám ještě jeden lístek. Nechceš jít se mnou?"

Mám to přijmout? Nebo ne?