How you changed my life

30. PROSINCE

„Jak se opovažuj vztáhnout ruku na MOJE dítě?!" čapla Amy za ruku a poukázala na modřinu na jejím břiše.

„J-Já-" nenechala mě dokončit větu a začala na mě strašně křičet. Amy mlčela a se sklopeným pohledem koukala na zem.
„Amy už do tohohle bytu nikdy nevkročí! A nemysli, že to nechám jen tak." Pohrozila mě prstem a její oči byly plné vzteku. „Tohle si odskáčeš."
„Ale j-já bych na Amy nikdy nevztáhl. J-Já...Amy řekni, kdo ti to udělal." Holčička se na mě jen podívala a sklopila pohled. Amanda něco vyštěkla a společně s Amy odešly.
Tak tohle...je v prdeli.

Dneska by se měl konečně vrátit Harry. Strašně se na něj těším, ale nevím, jak mu vysvětlím, že Amanda už sem jeho dceru nepustí. Docela mě zamrzelo, že Amy nic neřekla, ale přece je to pořád dítě. Doufám, že se to vyřeší. Musím přiznat, že jsem z toho docela rozhozený. Vůbec nevím, co se bude dít. Fakt bych chtěl, aby se mi ten Brad dostal pod ruku, abych si to s ním mohl pěkně vyříkat. Protože mlátit dítě, které ani není jeho? To mi přijde dost odporný.

Povzdychnu si, promnu si oči a rozhlédnu se po prázdném bytě. Celé ty dny jsem se tu cítil, tak sám. Teda pokud nepočítám ty dny, kdy tu byl Niall a nebo Amy s tou ženskou. Při myšlence na ní se zamračím a upiju si meduňkového čaje. Znovu zkontroluji hodinky a čekám.

Po nějaké době se ozve zvuk zvonku a já vystřelím z židle a běžím ke dveřím, rychle je otevřu a před nimi stojí Harry. Můj Harry. Beze slova mu vběhnu do náruče a obejmu mu kolem trupu.

„To jsem ti kolik chyběl, huh?" uchechtne se Harry, skloní se a vtiskne mi polibek do vlasů. Spokojeně se usměju a stále ho objímám. Nasaju jeho vůni a užívám si jeho přítomnost. Po chvilce se od něj odtáhnu a podívám se mu do očí. Harry se usměje a zapře se o berle. Vypadá unaveně.

Pohladím ho po tváři, stoupnu si na špičky a vtisknu mu polibek na rty. „Nepřesuneme se jinam? Tohle není zrovna nejpohodlnější," zasměje se Harry a jeho obličej se zkřiví do bolestivé grimasy.

„Jasně," Poprvé promluvím a společně vcházíme do bytu. Po té, co si Harry odloží věci a sundá si kabát a boty, tak se sedneme na již rozložený gauč. Harry se na mě usmál a přitáhl si mě za týl do polibku. Byl jsem šťastný, že je tady.

„Chyběl jsi mi," šeptne mi do rtů a lehce mě kousne do rtu.

„Ty mně taky," na chvíli se od něj odtáhnu se a usměju se.

„Nebylo ti tady samotnému smutno?"

„To víš, že bylo," Harry se zasměje a prohrábne si vlasy. „A co ty? Je všechno v pořádku?"

„Jo, doktor říkal, že by to mělo být v pohodě. Ale tak uvidíme no." Usmál se a prohrábl mi vlasy. „A co ty? Co jsi tu dělal?"

„Tak normálně," podrbal jsem se na zátylku. „párkrát jsem šel ven, četl si, dokonce se tu stavil Niall."

„Fakt? Co chtěl?" podepřel se loktem o opěradlo gauče a poslouchal mě.

„N-Nic, jen jak tu přežívám." Hlesnu a sklopím pohled.

„A to je vše? Nic jiného se tu nedělo?" zeptal se, jako kdyby věděl, že mu něco tajím.

„N-Ne, to je vše." Krátce se pousměju a rozhlížím se po pokoji.

Samozřejmě, že mu to řeknu, ale ne teď. Ale brzy ano. Snad.