How you changed my life

16.PROSINCE 2/2

*LOUISŮV POHLED*: Začal jsem pomalu, ale jistě panikařit. Chodil jsem po bytě sem a tam a neustále volal Harrymu. Ani jsem si to neuvědomil a po tvářích mi začaly stékat slzy. Možná moje reakce byla přehnaná, ale Harry vždy chodí včas a tohle se mu nepodobá. Nakonec jsem se oblíkl a vydal se ke škole, kde učí Harry.

Rychlou chůzí jsem šel, ale zarazilo mě houkání sanitky a kouř, který byl nad domy. Nedalo mi to a šel jsem se tam podívat. Kolem bylo hodně lidí. To se dalo čekat, všichni jsou zvědaví.

Srazila se nějaká dvě osobní auta. Nebyl to vůbec příjemný pohled. Už jsem chtěl odejít, ale...když jsem uviděl, jak nějakého muže nakládají na nosítka, nemohl jsem odtrhnout zrak. Byl při životě, protože sebou házel a křičel bolestí. Z trosek druhého auta vytahovali druhého řidiče, který...Ztuhnul jsem v pohybu.

Ne...to nemůže být pravda!

Když z auta vytáhly berle, moje srdce vynechalo několik úderů.

„Harry." Zašeptal jsem a přes slzy v očích se mi rozmazal pohled, na tu spoušť. „Harry!" tentokrát jsem to zakřičel a rozběhl se směrem k němu.

„Pane, sem nemůžete." Zastavil mě jeden ze sanitářů.

„Je tam můj přítel!" snažil jsem se mu vykroutit, ale on mě pevně držel.

„Pane, ale tam opravdu nemůžete. Je to nebezpečné!" sledoval jsem, jak mému příteli dávají dýchací přístroj a nakládají ho do sanitky.

„Harry!" zakřičel jsem a stále se snažil vysmeknout se tomu sanitářovi. Po chvilce jsem to vzdal a začal jsem hystericky brečet.

„Dejte mu nějaký prášek na uklidnění." Uslyšel jsem vedle sebe ženský hlas.

„Prosím. Chci jet s ním." Zašeptal jsem zlomeně a stále pozoroval sanitku.

„No tak ho pusťte." Muž v kombinéze mě pustil a hnědovlasá žena mě vedla do sanitky, ve které byl Harry. Měl lehce šedivou tvář od kouře a byl poranění na hlavě. Mlčky jsem ho pozoroval. Jako by se všechno zpomalilo. Nevnímal jsem řeči, které říkali sanitáři. Nevnímal jsem ani to, že mi někdo donesl prášek na uklidnění. Jediné, co mě zajímalo, byl Harry.

-
Seděl jsem na zemi před nemocničním pokojem a tiše plakal. Mám o něj strašný strach.

„Pan Tomlinson?" uslyšel jsem doktorův hlas.

„A-Ano?" vstal jsem a utřel si slzy. „Je v pořádku?"

„Pan Styles utrpěl poranění hlavy, ale naštěstí nic vážného. Má zlomeninu na pravé ruce a..."

„A...?" zašeptal jsem vystrašeně.

„Je tady možnost operace, po které by pan Styles mohl normálně chodit."

„Opravdu?" Bylo by skvělé, kdyby mohl Harry chodit.

„Ano. Už ji dokonce jednou podstoupil, ale nepovedla se. Až se probudí, nabídnu mu to, ale pochybuji o tom, že to přijme."

„A...kdyby se to povedlo, tak za jak dlouho by mohl chodit?"

„Dva týdny po operaci by byl schopen chodit s jednou berlí a další týden už bez ní. Pokud tedy nenastanou komplikace."

„Můžu za ním?" zeptal jsem se opatrně.

„Jistě. Každou chvilku by se měl vzbudit." Přikývl jsem a opatrně jsem otevřel dveře od pokoje, ve kterém byl Harry.

Ležel na posteli a klidně oddechoval. Byl bledý a vypadal tak nevině. Sedl jsem si na židli vedle postele a jemně ho vzal za ruku. Hladil jsem ho palcem po hřbetu ruky.
Na mé ruce jsem ucítil jemný stisk. Trhnul jsem sebou a pohledem jsem střelil k Harryho obličeji. Chvěly se mu řasy a on začal otvírat oči. Párkrát zamrkal, aby si zvykl na světlo v pokoji a otočil se na mě.

„Loui..." jemně se usmál.

„Harry!" vyjekl jsem nadšeně a objal ho. Harry syknul bolestí. „Promiň, já nechtěl. J-Já..." zdravou rukou mi zakryl pusu.

„V pořádku princezno." Usmál se. Vypadal unaveně. Musel jsem se pousmát nad tím oslovením. „Co se stalo?"

„Srazil ses s nějakým autem." Harry si povzdychl a plácl se ho čela.

„Měl jsem v tom autě růže pro tebe."

„Vážně Harry?" pozvedl jsem jedno obočí. „Ležíš v nemocnici se zlomenou rukou a poraněnou hlavou a jediný, co tě zajímá, jsou růže, který jsi měl v autě?" zachichotal jsem se.

„No jo." Zasmál se. Uslyšel jsem zaklepání a do místnosti vkročil doktor.

„Ah, výborně už jste vzhůru, pane Stylesi." Mírně se usmál. „Pane Tomlinsone, mohl byste nás nechat chvilku o samotě?" přikývl jsem a odešel z místnosti.

*HARRYHO POHLED*: „Nechci to podstoupit znovu!"

„Pane Stylesi, vím, že to minule nevyšlo, ale..."

„Ne. Žádné ale. Co když se to znovu nepovede? A já tu bolest budu zase trpět zbytečně? Za to mi to nestojí." Zakroutil jsem hlavou a díval se z okna.

„A co vaše dcera?"

„Co je s ní?" otočil jsem se na něj nechápavě.

„Nebylo by skvělé, kdybyste se jí mohl víc aktivně věnovat? Kdybyste s ní mohl bez problému chodit ven a hrát si s ní?" V tomhle měl pravdu. Vlastně kvůli ní jsem tu operaci podstoupil i minule. Kvůli Amy. Ale i kvůli Louisovi by to bylo dobré. Nemusel by se mnou v jednom kuse trčet doma a mohli bychom se bavit i venku mezi lidmi. Dlouho jsem mlčel a nic neříkal.

„Nechám vás se v klidu rozhodnout. Ale kdybyste náhodou souhlasil, mohl byste tu operaci podstoupit v březnu." Usmál se na mě a odešel.

No...teď mám teda nad čím přemýšlet.