Unbreakable

2.

Vystřelila jsem do sedu zděšeně koukajíc do tmy kolem sebe. Chvíle, zatraceně moc dlouhá chvíle, než jsem si uvědomila, že to byl jen zlý, doopravdy hnusný sen.
Nic víc, jen noční můra.
Zasraně moc dlouhé minuty, než jsem se stihla zorientovat zjišťujíc, že sedím ve své posteli u Jima. Nebyl tam ale žádnej čas, který by mi stačil, abych se dokázala vzpamatovat z těch pronikavých černých očí. Pořád jsem je na sobě cítila.
Kdo to sakra vlastně byl?
Vůbec jsem si nepamatovala, jak ten kluk vypadal, jeho obličej, nedovedla jsem si jej vybavit. Nerozuměla jsem tomu, přišlo mi to nelogický, jako bych byla proti své vůli hypnotizována jeho pěkně uhrančivým pohledem. Jako nějaké děsivé kouzlo. Zatřásla jsem se, jako bych chtěla ze sebe setřepat jeho, moc mi to ale nepomohlo. Uklidnit se. Ne, když to bylo mé srdce, co zkrátka odmítalo snížit svou frekvenci.
Čtyři hodiny ráno, do prdele, hodiny opravdu ukazovaly jen čtyři hodiny ráno. Byla jsem příšerně unavená, přesto to nepřicházelo v úvahu. Abych se vrátila zpátky do postele. Ani kdyby tam na mě čekal nahej Johny Depp. Raději jsem zamířila do koupelny smýt ze sebe ten nepříjemný pocit.
A koukajíc na sebe do zrcadla, jsem si to chtě nechtě přiznat musela. Měla jsem strach. Vrátit se zpátky do své nové školy.
Dala jsem si načas.
Protože co jiného se sakra dá dělat v půl pátý ráno.
Nic nebylo v tu chvíli příjemnější než horká voda zklidňující mé napjaté svaly, možná jsem vypotřebovala celou lahvičku toho úžasně vonícího sprchového gelu. Dokonce jsem si s vědomím, že stihnou uschnout, umyla i vlasy.
Byly hnědé s nádechem do červena a nejvíc jsem na nich milovala, že po dlouhé roční péči mi teď sahaly do půlky pasu. Vždycky jsem zastávala názor, že vlasy jsou koruna krásy a na ty svoje jsem byla patřičně hrdá. Nebylo nic, sakra, vůbec nic, co by mě přimělo ostříhat je.
Udělala jsem si taky jemný make-up, předpokládala jsem, že tohle prťavý město na nic divočejšího připraveno nebylo. Pak to byly mé bledě modré džíny s dírou u kolena, co jsem vytáhla ze své nové skříně.
Nebyla tam, ta díra, protože bych ji řadila mezi své oblíbené módní výstřelky. Měla jsem ji, protože mě jednou Joel, můj nejlepší kamarád a v podstatě bratr, neudržel jednu noc, co jsme se příšerně opili v našem oblíbeném podniku. Oba jsme se natáhli s obrovským výbuchem smíchu přímo do štěrku. Rozbitá kolena, kocovina nejbližší dva dny, to jsem si odnesla jako trest za večer strávený s Jackem Danielsem. Přesto jsem se nemohla neusmát pokaždé, když mi na tu díru padl pohled.
Jo, ty džíny se mnou zažily hodně a já je dneska potřebovala.
Jako připomínku dobrých časů.
A taky proto, že podle kluků doma v nich můj zadek vypadal dokonale.
Černá košile s krátkým rukávem, a to nejpodstatnější, Joelova mikina Iron Maiden. Můj outfit byl hotovej. Jop, ať se všichni v tomhle malým městě při pohledu na Eddieho poserou.
Pořád mi ale zbývalo hrozně moc času, stihla jsem dokonce připravit i snídani. Pro Jima i pro sebe, kdybych dneska náhodou zase nenašla jídelnu. Snažila jsem se nějak zaměstnat, snad jsem mu i ze zeleniny vytvořila smějící se obličej. Jenomže i přes všechny mé pokusy obelhat svůj mozek třeba i blbostma, pijíc svou ranní kávu, musela jsem si to přiznat. Ten neklid se mě zmocňoval pořád víc a víc. A víc.
Děsila jsem se toho, že bych ho dneska měla znovu potkat.
Náhle mě popadla příšerná chuť zavolat Joelovi, stejně jako vždycky v těchto mých úzkostných stavech. Taky jsem si ale byla tak na devadesát devět procent jistá, že ještě spal. Nedotkla jsem se té zelené ikonky pod jeho jménem svítící mi na mobilu, raději jsem si otevřela internet.
Žádné nové emaily, kromě nějakýho blbýho spamu. Přesto jsem byla ráda, že jsem sem zabloudila, jak to byla zpráva od Joeyho, na kterou mi padl pohled.
Poslal mi v ní obrázek, holčička, co držela na provázku obrovské monstrum. Místo toho, aby se jej bála, místo toho, aby utekla pryč, ta malá holčička se na tu nestvůru usmívala. Čel svým démonům, to říkal velikej nápis nad nima.
Zažila jsem časy, kdy mi koukání na tuhle kresbu hodně pomohlo, kdy mě to motivovalo. Když jsem se chystala na konkurz, nebo spíše přijímačky. Na hudební školu. Můj největší sen.
Ten, který teď ležel pomačkaný někde v odpadkovém koši.
Tehdy mě to drželo nad hladinou, i když v konečným důsledku mi to bylo k ničemu. Vyhodila jsem dopis o přijetí a přestěhovala se k Jimovi. Jen, abych našla dalšího démona.
Doslova.
Nejvyšší čas přestat přemýšlet, Laro.
Skutečně tam už nebylo nic jinýho, co by mě dovedlo zaměstnat, nic, co by mě dokázalo rozptýlit. Raději jsem se rozhodla jít a využít ten čas k prozkoumání chodeb školy. Naivně jsem věřila, že by mi to mohlo pomoct. Nebloudit budovou jako včera.
„Ahoj," ozval se za mnou nesmělý ženský hlásek, když jsem kráčela přízemím. Má snaha si vzpomenout, kde jsem to včera měla tu skřínku, jo, byla mi úplně k ničemu.
„Ty musíš být Larissa Hudsonová."
Zatraceně, do prdele, to jsou mi věci, vážně na mě někdo mluví?
Ani jsem to překvapení nemusela předstírat, já doopravdy překvapená byla. Nečekala jsem, že mě někdo někdy osloví, ačkoliv na mě všichni zírali, jako kdybych přišla z jiné planety. Z úplně jiné sluneční soustavy.
Desetitisíce světelných let od Země.
Ne, že bych byla rozmazlená, nebo třeba namyšlená, do tohohle městečka jsem se zamilovala už napoprvé, přísahám, že ano. Milovala jsem přírodu, víc než beton a vysoké budovy, já milovala lesy, louky a neobydlená místa. Měla jsem radost, že je to tady takový malý, ztracený na mapě světa, obklopený jen zelenou. Jedna věc mi ale zatraceně chyběla.
Zdravý nezájem mého okolí.
Ne, že bych byla hrdá, že pocházím z deseti milionového města, to vůbec ne. Ale aspoň by tam na mě nikdo nekoukal, ani kdybych přišla potetovaná seshora až dolů. S třiceti piercingama v jedné polovině nosu. Neměla jsem na sobě nic z toho, přesto na mě tady všichni čuměli a ani se to sakra nesnažili skrýt.
Přede mnou stála o něco nižší holka se světle hnědými vlasy uhlazenými v copu a jasně zelenýma očima. Byla dokonale sladěná do bílo modré, měla jsem co dělat, abych nevykulila oči. Na místech, kde jsem vyrostla já, by ji rozcupovali do deseti vteřin.
„Ahoj," usmála jsem se na ni: „ano, jsem."
„Ehm, těší mě, jsem Jessica," odkašlala si.
Byla nervózní, to mi bylo jasné už hned z prvního pohledu. Ačkoliv jsem pevně doufala, že ne ze mě, utvrzoval mě v tom už jen ten samotnej fakt. Nedokázala se na mě pořádně ani podívat.
„Jsem předsedkyně uvítacího výboru," prohlásila nutíc mě zvednout překvapením obočí. Do nebeských výšin.
Čeho?
„Ano, opravdu něco takového existuje a raději se neptej na pointu," protočila znechuceně očima, jak viděla můj výraz.
A já se od srdce rozesmála, její slova mě přiměla. Ta holka měla něco do sebe, to jsem uznat musela. Tak trochu pookřála, snad jí k tomu pomohl můj smích, raději jsem se usmívat nepřestala.
„Každopádně, je mojí povinností přivítat tě na téhle škole. Provést tě tady, případně pomoct, kdybys něco potřebovala," trochu se usmála i ona, jak mluvila dál.
Ano, pořád jsem držela obočí od překvapení vzhůru.
Cože?
„Omlouvám se, že jdu až teď," pokračovala: „včera jsem tě v tom shonu z prvního dne nějak nemohla najít a pak jsem musela utíkat domů, protože mám nemocného psa."
„Máš psa?" koutky rtů mi šly ještě víc od sebe: „Miluji psy. Co je to za rasu?"
Povedlo se.
Konečně se na mě podívala a pořádně se usmála. Možná to nakonec nebyl úplně nesplnitelný úkol. Přimět ji přestat se ze mě cítit nervózně.
„Bílý labrador," odpověděla.
„Ti jsou nádherní" zašeptala jsem. Taky jsem jednou doma jednoho měla, umřel ale před čtyřmi roky.
„Poslyš, Jess," usmála jsem se ještě jednou: „moc oceňuji tvou ochotu pomoct, ale nerada bývám něčí povinnost. Pokud budeš ochotná, jen mi prostě nakresli nějaký plánek školy, ať se tady pořád neztrácím. Se zbytkem si už poradím sama."
„Dobře," přikývla nejspíš trochu zaskočená mojí odpovědí: „první hodinu máme spolu, ve stejný třídě. Nakreslím ti to a pak ti ten plánek dám."
„Super, díky," ocenila jsem její ochotu, jakože vážně ocenila a nechala se zavést na fyziku.
Sedla si ke mně, ačkoliv jsem to po ní nevyžadovala a já nevěděla, co jsem si o tom měla myslet. Jestli jsem se s ní měla bavit, nebo vůbec, o čem jsem se s ní měla bavit.
S holkama jsem to neuměla.
Vyrostla jsem v klučičím světě a ten byl mnohem jednodušší. S Joelem jsem byla od narození, a když si někdy v pubertě našel své bláznivé kamarády, automaticky to znamenalo, že jsem je tak brala také. Spojovala nás naše láska k muzice a hraní a brzo poté, co jsem je poznala, jsem Davea, Oscara a Spikeyho považovala za svou rodinu. Byla to perverzní prasata, ale já je milovala.
Nikdy jsem neměla za kamarádku holku, většinou mi přišly až moc povrchní.
Jessica to ale díkybohu nekomplikovala, prostě jen nakreslila podrobný plánek, za což jsem byla patřičně vděčná. Na konci hodiny se prosto rozloučila a odešla.
S jejím náčrtem to najednou šlo všechno mnohem líp.
Vyznačila mi, kde jsou mé třídy a voilà, teď už jsem neměla problém trefit na historii ani na biologii. Také jsem našla jediné světlé místo v celý budově.
Automat na kofein.
Nebyla to ta nejlepší káva, jakou jsem kdy pila, něco málo jí chybělo i do dobré. Přesto jsem o velké přestávce ocenila i tohle. Sedla jsem si na lavičku, co byla u prosklený zdi a sledovala hřiště venku, když se mi v kapse rozvibroval mobil.
Do prdele, štěstím jsem se málem rozbrečela.
„Joey," vydechla jsem tak trochu potlačujíc slzy: „jak je doma? Jak se máš? Co kluci?"
„Holčičkooo," zařval, až jsem ten telefon musela na chvíli odtáhnout od ucha: „je to tady pěkně na hovno a jen abys věděla, viním z toho tebe."
Já vyprskla smíchy.
„Prostě už přestaň vymýšlet a vrať se domů," zněl jako malý dítě.
„To víš, že jo," škádlila jsem ho: „hned teď, jen zjistím, kdy mi to letí."
„Ha, ha, ha, moc vtipný. Mám zlomený srdce, neměla by sis ze mě dělat srandu. Povídej, rychle, jak se máš? Musím utíkat do práce, ale chtěl jsem tě ještě slyšet."
„Ujde to, Joey, můžeme si zavolat večer, pokud spěcháš," byla jsem trochu zklamaná, vlastně hodně zklamaná, přesto mi i tohle dokázalo zvednout náladu.
A pak to bylo divné zamručení, co jsem uslyšela někde v pozadí.
„Sakra, máš tam Davea? Dej mi ho, už dlouho jsem se necítila zneuctěná."
„Dobře, zlato," rozesmál se: „dám ti ho, než se oblíknu a já ti pak zavolám večer."
Najednou jsem se culila jako měsíček na hnoji, najednou bylo zas všechno v pořádku.
„Prdelko, už ti chybím, viď?" uslyšela jsem Daveův rozespalý hlas: „Nezapírej, cítím to až sem, jak se ti klepou kolena."
„Dave," smála jsem se: „koukám, že máš pořád pestrou fantazii."
„Tak jak se tam máš? Jsou tam pěkný holky? Průměrný obvod hrudníku?"
„Hmm, řekla bych tak kolem osmdesát pět, devadesát."
„Cože?" a jen tak, Dave byl náhle plně při vědomí: „Cos to řekla? Kolik, že to stojí letenka?"
Od srdce jsem se rozesmála, jak jsem si detailně uměla představit jeho nadrženej výraz.
„Na to zapomeň Dave," rovnou jsem to celý zrušila: „nebudeš tady prznit nevinný holky."
„Víš, že je můžeš zachránit," pronesl medovým hlasem: „stačí jedno tvoje slovo a padnu ti k nohám. Co vlastně dělá moje prdelka?"
„Dneska vypadá skvěle v těch – ošoustej mě – džínách," přiznala jsem.
Bolestně dlouhý ston, co následoval, co jsem uslyšela na druhý straně. Ne, nemohla jsem se přestat smát.
„Sakra," zamručel: „nemohla bys aspoň poslat fotku? Cos odjela, nemůžu se udělat."
Odfrkla jsem. Hlasitě. Byla jsem na tyhle perverzní kecy zvyklá od doby, co mi začala růst prsa, přesto..., vlastně, komu mám lhát.
Teď, tady, na místě, kde jsem neměla co dělat, všechno to škádlení i provokování mi zničehonic přišlo vzácný.
Věděla jsem, co čeká. Že jej pošlu do prdele tak, jak jsem to dělala vždycky.
„Dobře," souhlasila jsem místo toho, naprosto jistá tím, co bude následovat.
Následovalo.
„Co? Tys řekla...? Řeklas ano? Řeklas ano. Řeklas ano, že? Co? Kurva, Joeli, ne, ne, vrať mi to..."
Po malém zašustění v mém uchu a něčem, co předpokládám, že byla bitva o telefon, na malou chvilinku jsem ještě uslyšela Joela: „Promiň zlato, musím běžet, zas přijdu pozdě. A pošli mu, prosím tě, tu fotku, nebo se tady zjančí. Nechci se vrátit do rozmlácenýho domu, dobře? Miluji tě."
„Já tebe taky," a myslím, že nikdy v životě jsem to nemyslela upřímněji.
Zářila jsem jako sluníčko, kráčejíc na svou další hodinu, už mi bylo jedno, jestli někdo kouká. Necítila jsem potřebu poslat je do prdele, nebo jim rovnou ukázat prostředníček.
Ať koukají.
Sakra, že mají na co.
Díky plánku od Jessicy jsem byla schopna najít i jídelnu. Obrovská sytě oranžová budova. Vůbec, ale vůbec jsem nechápala, jak jsem ji mohla včera přehlédnout. Vevnitř to ale bylo o něčem úplně jiném.
Prostor byl dost velkej, aby se tam vešla polovina školy, poprvé ten den jsem se necítila stísněně. Dvě ze zdí byly celé prosklené, díky čemuž sem pronikala spousta světla, něco jako balzám na moji duši. Ještě kdyby ovšem svítilo slunce.
Podél všech zdí se nacházely většinou dvoj nebo čtyřboxy, stoly s více místy stály po celé místnosti, kolem centrálně uloženého pultu s výběrem jídel.
Věděla jsem, že budu jíst sama, pohledem jsem se snažila najít volnej dvojbox, když jsem uviděla Jessicu sedící nejspíš se svou partou. Byl tam dokonce i kluk, s kterým jsem seděla na historii. Kyle se jmenoval, pamatovala jsem si to jedině podle postavičky mého nejoblíbenějšího seriálu South Park. Byl mi sympatickej už jen proto, že se nechoval jako maloměstský blbeček. Nečuměl na mě, jako kdyby viděl holku poprvé, spíše se jen usmál a nabídl mi pár krátkých informací a historek o předmětu i jeho vyučujícím.
Jess mě zaregistrovala také. Její úsměv mě pobídl k myšlence, že bych se u ní mohla zastavit, a ještě jednou poděkovat za skvěle namalovanej plánek.
Ale nejdřív jídlo.
Já měla hlad.
Prozkoumala jsem pult před sebou a rozhodla se jen pro bagetu, se kterou se dalo odejít, kdybych to tady už náhodou nevydržela. Natáhla jsem se po ní, náhle to byla něčí ruka, co přistála na mém zadku.
Zasekla jsem se.
„Hezký," zamručel za mnou klučičí hlas.
Musela jsem se zasmát.
Ono to prosto jinak nešlo.
Na malinký moment jsem si připadala jako doma se všema těma perverzníma kámošema. Jenomže i ti zůstali jen u perverzních připomínek, protože věděli, že jsem alergická na nechtěné doteky. A protože věděli, že jsem byla vychována čtyřmi kluky.
„Taky pevný," odpověděla jsem, jak jsem se k němu s úsměvem otočila: „na to zatraceně nezapomínej."
Byl docela vysoký, podle těch svalů bych předpokládala, že přede mnou stál člen fotbalového týmu. I podle toho nafoukaného výrazu, kterým na mě teď koukal. Hnědé vlasy mu padaly do obličeje, jak mě propaloval pohledem a na tvářích se mu udělaly dolíčky, jak se na mě úlisně usmíval.
Viděla jsem, že jsem ho překvapila. Nečekal takovou odpověď a už vůbec ne, že mu dám za pravdu. Že se na něj usměju. Nejspíš si myslel, že se urazím, rozbrečím, nebo že mě dostane do rozpaků. Jenomže na tohle jsem byla zvyklá.
A taky jsem to odmítala tolerovat.
Naklonila jsem se k němu, jako bych ho chtěla políbit a jemně ho chytila za paže. No sakra, bicepsy měl hezký. Poznala jsem, že jsem jej vyvedla z míry, už jen podle toho, jak se mu zadrhl dech.
A pak jsem ho se vší silou kopla kolenem do koulí.
Zasyčel, zrudl, a když se mu podlomila kolena, stačilo do těch paží už jen strčit, aby se pomalu zhroutil na zem.
„Ty mála děvko," zavrčel svíjejíc se přede mnou, jenom mě to přimělo rozesmát se.
„Už mi říkali hůř," oznámila jsem mu koukajíc na něj svrchu. „Nikdy víc na mě nesahej bez mého svolení," varovala jsem ho: „nikdy."
Jenom zamručel nechávajíc se zvednout od svých řehtajících se nejspíš spoluhráčů, co na mě uznale koukali. Snažila jsem se je ignorovat, nebo aspoň neposlat do prdele a vzít si konečně svou bagetu.
Nevím proč.
Snad to byla intuice.
Snad předtucha.
Sama jsem nedokázala poznat, jestli to bylo dobře anebo špatně. To, co jsem v mžiku někde uvnitř ucítila.
Prosto jsem se podívala před sebe.
Jen, abych ztuhla.
Zděšením.
Ty zatraceně černé oči.
Ten nenávistný pohled, který mi věnoval.
Dech se mi zadrhnul, celá jsem se roztřásla, srdce se mi znovu rozběhlo šílenou rychlostí. V mžiku jsem byla kousíček od toho, abych se sesypala taky.
Neschopná utéct, neschopná něco udělat, neschopná se ani jen podívat někam jinam.
Uvězněná zpátky ve své noční můře.
„Larisso, seš v pohodě?" vyrušil mě Jessičin jemný hlásek.
Ne, nebyla jsem.
Naprosto mě další setkání s mým novým démonem rozhodilo, v tu chvíli jsem ale byla té holce hrozně vděčná, že mě přiměla vzpamatovat se. Vysvobodit se ze zajetí jeho pohledu.
„Moc mě to mrzí," a vypadalo to tak, že ji to doopravdy mrzelo: „bohužel tady máme mezi pánským osazenstvem taky kretény a Gave je jejich král."
Co?
Kdo?
Jo aha.
Pokusila jsem se o úsměv, Gave nebo kdo, byl poslední, kdo mě teď trápil. Potřebovala jsem se dostat z jeho vlivu, z té samé místnosti.
„Jo, jsem v pohodě, jen mi prosím tě ukaž, jak se odsud dostanu ke svý skřínce."
Nejspíš jsem až tak v pohodě nezněla, protože místo toho, aby mi to ukázala, Jessica tam rovnou šla se mnou.
„Fakt mě to mrzí," štěbetala, když cupitala vedle mě: „ale musím říct, udělalas na mě dojem. Nikdy se žádná Gaveovi nevzpříčila. Ten blbec si to zasloužil."
„Cože?" dost mě tím překvapila: „Chceš mi říct, že tady v klidu osahává holky a ony si to nechají?"
„No jo," mykla rameny: „nechají, nebo nejsou schopné postavit se mu."
Dost razantně nesouhlasně jsem pokroutila hlavou.
„Líbilo se mi, že mu konečně někdo ukázal, kde je jeho místo," mrkla na mě, náhle jsem se cítila poctěna.
K mé skřínce jsme už ale nepromluvily. Nevěděla jsem, co říct a Jessica mi pořád připadala, jako na jehlách.
„Poslyš," promluvila, když jsme zastavily: „koukám, že to skvěle snášíš, ale stejně, kdybys potřebovala s něčím pomoct, můžeš se na mě obrátit."
Co?
Cože?
Dost nechápavě jsem na ni koukla.
„Skvěle snáším?" prostě jsem se zeptala.
Holka, kdybys tušila.
„No jo, vypadáš hrozně sebevědomě. Já bych se na novým místě nejspíš sesypala, u tebe mám pocit, že jsou ti všichni ukradení. Občas bych si přála mít tvůj postoj ke stresovým situacím," její slova mě vykolejila.
Opravdu?
Fakt tak vypadám?
„Měla jsem strach za tebou jít," dodala.
„Cože?" rozesmála jsem se kroutíc hlavou: „To nemyslíš vážně, ty se mě fakt bojíš?"
Nesměle se usmála nutíc mé obočí znovu vystřelit vzhůru. „Tak trochu naháníš strach," přiznala a oči jí spadly na mou mikinu.
Sakra, Eddie.
Raději jsem si ji svlíkla.
„Lepší?" zasmála jsem se, jak jsem před ní stála už jen v černé košilce, svého nejoblíbenějšího kostlivce jsem nacpala do své skřínky.
Rozesmála se taky, ta holka přede mnou už nevypadala tak stydlivě: „Lepší. A moje nabídka pořád platí."
„Jess," pokusila jsem se o laskavý úsměv, nechtěla jsem, aby se ta plachost znovu vrátila: „nesnáším to až zas tak dobře. Nerada bývám středem pozornosti a vadí mi, když vím, že si o mně lidé šeptají. Ne, že bych tvou pomoc nepotřebovala, jen jsem tě nechtěla zatěžovat. Říkalas, že je to tvoje povinnost...,"
„Tak jsem to nemyslela," přerušila mě okamžitě a oči se jí rozšířily, jak pochopila, co jsem měla na mysli: „teda je to moje povinnost, ale to ještě neznamená, že ji nechci splnit, že mě to otravuje, nebo že to neudělám ráda."
Vyznělo to upřímně, bůhví proč, nedokázala jsem se na ni přestat usmívat. Možná si nakonec přece jen budeme rozumět.
„Co kdybych na tebe zítra ráno počkala tady," navrhla, jak mi ten úsměv opětovala: „a v průběhu dne ti dala pár lekcí, jak to tady vydržet?"
„To budu moc ráda," souhlasila jsem: „a mimochodem, říkej mi Lara. Larissa je tak příšerně formální."
Najednou se mi ulevilo. Že budu mít parťáka, že v tom víc nebudu sama.
Najednou to byl docela příjemnej pocit, že se budu mít o koho opřít.
Sedla jsem do svého nového Peugeotu, který jsem nedobrovolně zdědila po Veronice a pustila si hudbu dost hlasitě, míříc do obchodu na nákupy. Taky jsem si celé odpoledne zpívala, jak jsem připravovala jídlo pro Jima. Vzpomněla jsem si na jeho chvalozpěvy na máminy lasagne, nějak mě napadlo, že by mu to mohlo udělat radost. Byl hubenější, než jsem si ho pamatovala, nejspíš žil celý léto na vzduchu nebo krekrech. Co jsem byla tady, měli jsme buď jídlo z restaurace, nebo nějaké polotovary.
Nejvyšší čas změnit to.
Také se mi povedlo uklidit, než konečně přišel domů.
„Zlato?" užasle na mě koukal potahujíc nosem: „Tys vařila?"
„Jo, Jime," usmála jsem se na něj: „na to si taky budeš muset zvyknout."
Teda, páni, měla jsem pocit, že v jeho očích vidím dojetí, a když jsem mu pak ty lasagne naservírovala, na chvíli jsem si myslela, že se snad i rozbrečí.
Rozhodně to stálo za to.
Ty dvě hodiny stání u kuchyňské linky.
Povídali jsme si dost dlouho o všem možném, pro tentokrát jsem byla šťastná, když jsem nakonec do lednice uklidila jen polovinu z toho jídla, co jsem mu připravila. I když to znamenalo, že budu muset vařit zítra znovu.
Nevadilo mi to.
Operace Vrátit Jima zpátky do běžného života úspěšně zahájena.