Unbreakable

7.

Velice opatrně jsem se napřímila, ono to moc nešlo, nevnímat mé bušící srdce. Už vůbec ne, snažit se to nějak zakrýt. Celej ten neklid, co ve mně jeho náhlá blízkost vyvolala. Chtě nechtě jsem vzhlédla, jen abych ho spatřila stát hned vedle. Mého démona osobně.
Opíral se o dvířka lednice s krabičkou sladké smetany v ruce a pozoroval mě zpod přimhouřených víček.
S úsměvem na rtech.
Do prdele, s tím zatraceně žhavým úsměvem na rtech.
Náhle jsem nebyla schopná slova.
Viděl, že mě vyvedl z míry, poznala jsem to už jen z toho, jak se mu rozšířily koutky úst více od sebe. Taky, že nečekal, až se vzpamatuju. Zamířil rovnou k pultu, vzal Kahlúu i vodku, aby je smíchal dohromady.
„Musím čůrat," zamručel Scotch a seskočil z linky absolutně ignorujíc můj vražedný pohled. „Promiň, zlato," zašeptal, jak kolem mě procházel ven z kuchyně: „miluju tě, ale to svý koule taky."
A byl pryč, zmizel, on mě tam vážně nechal samotnou.
S démonem.
V tu chvíli jsem se cítila tak opuštěná.
A měla jsem strach.
I přes tu gerberu, co teď ležela ve vázičce na mém nočním stolku. I přes to jeho dnešní zvláštní chování, přes to všechno, co mi Scotch prozradil. Pořád byl pro mě děsně nevyzpytatelnej.
Zmateně jsem přemýšlela, která alternativa by byla pro mě horší. Jestli zmizet taky, tichoučce se vypařit a vrátit se sama mezi ty nafoukance do obýváku. Anebo s ním tady zůstat a modlit se, aby se Scotch vrátil co nejdřív.
Možná tisíce možností, co mě za těch deset vteřin napadly, nestihla jsem zrealizovat ani jednu. Ne, když se obrátil. V ruce držel panáka bílýho rusáka a podával mi ho.
A já překvapením úplně oněměla.
„Ty se mě bojíš?" zasmál se, nejspíš nad vyděšeným výrazem v mém obličeji. Doopravdy jsem nevěděla, co říct, jak zareagovat a jemu se zvedl koutek rtů do pokřiveného úsměvu: „Nekousnu tě, slibuji."
Huh?
Cože?
Ano, vadilo mi to. Pobavenej úsměv, s jakým si mě prohlížel. Ještě víc, že jsem mu dneska dovolila nejednou mě uvést do rozpaků.
Za nic na světě jsem mu nechtěla dát najevo, jak divně mě přiměl cítit se v jeho přítomnosti. Že mě vůbec nějak ovlivňoval. Tahle varianta ani náhodou nepřipadala v úvahu.
Tak byl tady.
A co.
Svět se stejně točil dál.
Podezřívavě jsem se k němu přiblížila a pomalu si sedla na linku, tam, kde předtím seděl ten zrádce. Víc než opatrně, jsem si od něj tu nabízenou sklenku vzala a sakra, že se mi to nelíbilo. Brnění, co mnou okamžitě projelo, jakmile se naše prsty setkaly.
Usmál se, snad sám pro sebe, jak zaměřil svou pozornost na Jacka Danielse, nechávajíc mě v koutku duše doufat, že jen co doplní svou sklenku taky, odejde.
Ne.
Všechna má zbožná přání, veškeré mé představy se rozplynuly v momentě, kdy se se svým dvojitým panákem opřel o kuchyňský ostrůvek přímo naproti mně.
Náhle jsem netušila, co dělat s rukama, vůbec, jak se tvářit.
Taky, že to ani moc nešlo, vymyslet něco smysluplnýho. Ne, když celou tu svou dokonalost postavil přede mě. Ten kluk byl vážně zasraně hezký.
Měl na sobě džíny a černou mikinu, co jen podtrhávala jeho tajemnou démonskou osobnost. Stačilo to, celá jeho postava, abych nad ním slintala. Pak jsem se mimovolně podívala do jeho obličeje a už nikdy víc nechtěla koukat někam jinam.
Ty jeho veliký nádherný oči, pozorovaly mě, poznala jsem, že něco chtěl. Co, to jsem ale vůbec netušila.
Uvolněně stál, zatímco já jsem z něj byla pořád víc a víc neklidná.
„Hraješ úžasně," prohlásil zničehonic, zabodávajíc do mě svůj pohled. Málem jsem vyprskla pití z mé pusy. „Slyšel jsem už dost lidí s talentem, ale tys je naprosto převálcovala."
Zatraceně, to byl snad kompliment?
Od něj?
„Ehm, uhm, díky," pořád mě udržoval ve stavu, kdy můj mozek nebyl schopen inteligentní odpovědi.
„Kde ses to naučila?" nezaváhal zeptat se, jak si odpil ze svého Jacka taky.
„Doma," odpověděla jsem znovu, teď už překvapená, že se vůbec ptal.
„Sama?" zvedl obočí. Pochopila jsem, že se mi povedlo překvapit i jeho.
„Ano," přitakala jsem: „nebo lépe řečeno spolu s mým kamarádem."
Líbilo se mi, jak mu poklesly koutky úst v gestu uznání a údivu. „Od kolika hraješ?"
Teda, počkat, moment.
Tohle nebyly zdvořilostní otázky.
Proč jsem z něj sakra měla ten pocit, že ho to doopravdy zajímalo?
„Tajně nebo oficiálně?" rty se mi i proti mé vůli zkroutily do křivého úsměvu.
A on se rozesmál, ou do prdele, že to byl smích, který bych ráda poslouchala celej večer.
„První vzpomínka, kterou mám je, jak Joel přinesl k nám domů jeho první kytaru. Pamatuji si, jak zahrál kousek Nothing Else Matters, těmi zvuky jsem byla naprosto uchvácená. Byly mi čtyři."
„Joel?" v očích se mu něco zablýsklo, nejspíš si vzpomněl na můj dnešní hovor, kterého byl nechtěným svědkem.
Zatraceně, měla jsem jít telefonovat na chodbu.
„Kluk od vedle, nejlepší kámoš," prozradila jsem mu to, co jinýho mi taky i zbývalo: „ale považuji ho spíše za bratra."
„Dneska jsi s ním mluvila?" ani to neznělo jako otázka, spíše konstatování, taky na tom nezáleželo. Podstatný bylo, proč se vůbec staral.
„Ano," netušila jsem, co na to říct, proč mu na to vlastně něco říct. Přesto jsem jen přikývla.
„A s ním ses učila?" vyzvídal dál a vůbec to nevypadalo, že by s tím chtěl přestat.
„Jo, nebo, dá se to tak říct."
Musela jsem párkrát zamrkat, abych se přesvědčila, že jsem viděla dobře.
Jenomže vážně, můj démon se usmíval.
„Rád bych to pochopil," přiznal upřímným tónem. Mátlo mě to, ta upřímnost náhle vyzařovala z celého jeho postoje.
A já, bůhví proč, já jsem mu vyhověla.
„Znám ho od narození, je ode mě o šest let starší a vždycky mě hlídal, když rodiče nebyli doma. Jak už jsem řekla, jednou přinesl kytaru a začal se učit hrát, zatímco já jsem jen poslouchala. Nejdřív mě u ní nechtěl, když jsem to chtěla zkusit taky. Byla dvakrát větší než já, bál se, že se stane něco mně, nebo jí, na prioritu se neptej."
Líbilo se mi, když se smál. Byla jsem už pod vlivem alkoholu, ale i za střízliva bych přiznala, že jeho uvolněný smích zněl opravdu sexy.
„Budu hádat, neodradilo tě to."
Cítila jsem se trochu nesvá, jak mě zkoumal pohledem. Jako by se mě snažil přečíst. Jako by mě nutně potřeboval přečíst.
„To máš pravdu," vzdychla jsem si, neschopná uvěřit, že jsem mu za pravdu skutečně dala: „chodila jsem k ní tajně, když se učil do školy a snažila se zopakovat to, co předtím hrál on."
Zúžil na mě pohled, sakra, on doopravdy poslouchal každé jedno mé slovo.
„Chceš říct, že to neslyšel?" zeptal se nevěřícně.
„Jasně, že jo," zasmála jsem se vzpomínajíc si, jak moc krásné časy to bývaly: „později mi přiznal, že mi nedokázal říct ne, ale taky nemohl vzít svůj zákaz zpátky. Autorita a tak. Tak jenom stál u dveří a tajně hlídal, aby se mi nic nestalo. V den, kdy se mi povedlo zahrát své první sólo, souhlasil s tím, že mě bude učit. Postupně jsem si osvojila noty a všechno, ale nikdy jsem nechodila na žádné kurzy nebo do hudební školy."
Chvíli byl ten jeho propalující pohled docela nesnesitelný. Malou chvíli, než jsem to pochopila, než jsem na to přišla.
„To je to, cos kvůli Jimovi odmítla, viď? Studium na hudební škole?"
Ano, zatraceně, že poslouchal všechno, co jsem řekla, taky si to dával v hlavě dohromady. Zhluboka jsem se nadechla, jak jsem to opravdu prodýchat potřebovala. Pak mi ale stejně nezbylo nic jiného než se prosto rozesmát.
Neuvěřitelný.
„Vážně?" snažila jsem se i přes ten smích o vyčítavý tón: „Aspoň bys mohl být natolik taktní a předstírat, žes neposlouchal."
Rozesmál se i on, bez váhání se ke mně přidal, přesto jen ledabyle mykl rameny: „Seděl jsem hned vedle tebe, vidělas mě. Fakt chceš, abych předstíral?"
Jeho upřímnost mě na chvíli obrala o řeč. Nedovedla jsem se rozhodnout, jestli mi to vadilo, nebo mi to imponovalo.
Anebo jestli mi vadilo, že mi to imponovalo.
„Ty znáš Jima?" byl to z mé strany pokus změnit téma, v první řadě mě to ale taky zajímalo.
„Můj táta a Jim jsou kolegové," objasnil mi situaci s podezřivým úsměvem: „měl jsem pár příležitostí potkat ho na chodbách nemocnice."
Na malej moment se mi vynořila Beckie a její zamilovaný výraz, když mi povídala o doktoru Lestradovi. Vždyť jsem na to úplně zapomněla! Byla jsem zvědavá, jestli se mi o něm můj strýc někdy zmínil, když mi říkal zážitky z práce.
„A nevyhýbej se otázce," přerušil mé myšlenky jedinou věcí, ke které jsem se vrátit nechtěla.
Zachmuřila jsem se.
Nechtěla jsem odpovědět.
Nechtěla jsem na to ani jen pomyslet, natož se o tom ještě bavit.
„Takže jsi odmítla školu," očividně ho mé stažené obočí neodradilo: „nemůžeš se tam přihlásit později?"
Neovládla jsem to, ten vražednej výraz, co se mi zjevil v obličeji. V tu chvíli se mu rozšířily oči a já věděla, že pochopil. Byla jenom jediná akademie, na kterou se prakticky nedalo dostat, o druhých šancích se nedalo ani mluvit.
„Zatraceně," dlouze vydechl, ale já v jeho hlase zachytila uznání: „tys odmítla..."
„Mlč," okamžitě jsem ho přerušila: „prosím."
Vyděšeně jsem zamrkala uvědomujíc si vlhko ve svých očích. Byla tam, nezvládla jsem ji zastavit, ta jedna blbá slza, co mi nekontrolovatelně utekla.
Do prdele.
A on opravdu mlčel.
Ačkoliv jsem se na něj nedokázala ani jen podívat, věděla jsem, že mě pořád do detailu zkoumal. Cítila jsem to. Taky, že to bylo sakra nepříjemný. Do momentu, než se odlepil od ostrůvku a přistoupil ke mně. Rozhodil mi pravidelný rytmus srdce, když se natáhl a vzal mi z rukou prázdnou sklenku, kterou jsem mačkala jak o život.
„Zkazil jsem ti náladu," naráz zněl omluvně, zatímco mi míchal dalšího rusáka.
„Jo," odfrkla jsem: „teď mi ji oprav."
Periferně jsem to viděla, ten zatracenej úsměv, co se vrátil na jeho rty. Hned poté jsem jej měla v plné kráse před sebou, když ke mně znovu přistoupil, vkládajíc plnou sklenku zpátky do mých rukou.
„Dobře," souhlasil, přesto se na dalších pár vteřin stejně odmlčel.
Čekala jsem a ono to doopravdy přišlo.
„Můžu mít ještě jednu, nejspíš nepříjemnou, otázku?" zeptal se, měla jsem pocit, že opatrně. Taky, že jsem si vzdychla nad jeho troufalostí.
„Můžeš to zkusit," vybídla jsem ho. A raději se napila.
Cítila jsem, jak mě hypnotizoval pohledem.
Jako kobra před uštknutím.
„Proč ses tak rozhodla?"
Jednoduché jako facka.
„Jim mě potřebuje," byla to z mé strany upřímná odpověď.
Jenomže ten kluk s tím uhrančivým pohledem na mě jen zúžil oči, jako by mě prokoukl. Jako by moc dobře věděl, že za tím ještě něco bylo a ať jsem se snažila sebevíc, stejně jsem si před ním připadala nahá. Bez jakékoliv šance skrýt se.
Do prdele, co to dělám?
„Mí rodiče nebyli doma, když se to stalo, když volal, že jeho snoubenka zemřela."
Můj mozek nechápal, proč se má ústa pohybovala, ani je nedovedl zastavit. „Já zvedla ten telefon a pak jsem s ním mluvila celou noc. Na pohřbu vypadal, že ztratil vůli žít, odmítal komunikovat. Čím víc ho rodiče nutili mluvit o tom, tím víc se do sebe uzavíral. Měli jsme o něj pěkný strach, až jednou volal zase, tentokrát ale na můj telefon. Byla spousta nocí, co jsme si jen povídali o blbostech. Nepamatuji si podrobnosti, nějak prohlásil, že by bylo fajn mít mě tady. Nejspíš to myslel ze srandy, ale táta se toho chytnul a já souhlasila. Pochopila jsem, že on nepotřebuje mluvit o ní, nebo o tom, co se stalo. S Veronicou sdílel jeden svět, s její smrtí přišel o všechny ty drobnosti a já mu je chci vrátit zpátky."
Pohled mu padl do země, bylo to zvláštní, ale ten pocit mě neopouštěl. Že nad tím přemýšlel. Že skutečně uvažoval nad každým mým slovem, jako by se to celé týkalo i jeho. Jako by se staral, zajímal, o čem jsem to vlastně povídala.
„Jaký drobnosti myslíš?" zeptal se téměř šepotem.
Podrbala jsem se ve svých, nejspíš pěkně rozcuchaných, vlasech. Tohle se těžko vysvětlovalo. Zvláště klukovi, kterého jsem ještě před týdnem považovala za svého démona.
Teda, ne, že by se něco za těch sedm dní změnilo.
„Jako třeba ten úsměv, co se ti mimovolně objeví v obličeji ráno, když sedneš do auta a někam jedeš s vědomím, že až se vrátíš, někdo tě bude čekat s večeří," pokusila jsem se vysvětlit mu to: „vůbec, že máš s kým večeřet. Nebo třeba to objetí a pohlazení, které dostaneš jenom proto, že prochází kolem tebe. Že najdeš oblíbené pivo v lednici, protože na tebe myslela a chtěla tě jen tak potěšit, když byla nakoupit. Drobnosti, detaily, co se stanou běžnou součástí tvého dne, tak všední, že si je snad ani neuvědomuješ. Jenomže když je ztratíš, o to víc to bolí."
Absolutně jsem netušila, jestli mě pochopil, hlavně poté, co nastalo ticho, když jsem domluvila. Jenom na mě celou věčnost zadumaně koukal, nechávajíc mě se pod tím pohledem pěkně zpotit.
„Kolik že ti to dneska je?" zeptal se nakonec.
„Sedmnáct," rozesmálo mě to.
Přidal se ke mně, krátce se zasmál taky, pak ale stejně zvážněl: „Nezníš na sedmnáct."
Srdce se mi opět rozbouchalo, když ke mně zas přistoupil. Má sklenka byla opět prázdná.
Zatraceně.
„Chceš mě opít?" rovnou jsem mu to vytkla, pozorujíc ho znovu ji dolévat.
„Vlastně, kupodivu ani ne," mrknul na mě pokládajíc vodku zpátky na linku: „hezky se s tebou povídá, takže tě potřebuji při vědomí. Aspoň napůl střízlivou. Anebo napůl opilou."
Vybouchla jsem smíchy, sakra, vlastně jsem ani nevěděla proč, znovu naplněnou sklenku jsem neodmítla.
Něco se mnou muselo být špatně.
„Napůl opilou? Vážně?" odpila jsem si a hned poté těžce vzdychla.
Byla to spíše řečnická otázka, jak mě přiměla zamyslet se. Na malou chvíli jsem nevnímala celou jeho společnost, že tam při mně vůbec stál. Byla jsem nucena přiznat si to, nemělo smysl lhát sama sobě. Také se mi s ním hezky povídalo. Jenomže pořád to nesmazalo fakt, že jsme se před dvěma týdny navzájem vraždili pohledem.
Nebo aspoň on mě.
A najednou jsem nechápala samu sebe.
„Do prdele, proč ti to já všechno vlastně vykládám?"
Vždyť to byly věci, o kterých nikdo nevěděl, snad možná jen Joel.
A ten kluk s těma nádhernýma zabijáckýma očima vykouzlil překrásný úsměv: „Přesně proto tě potřebuji napůl opilou. Za střízliva bys mi nic neprozradila a opilá..., vlastně taky ne."
Zatraceně, já se rozesmála.
Zase.
Hned poté vystrouhala pěkně nevraživej pohled, jenomže jeho oči se smály taky. A že to opravdu neskutečně nádherné oči byly.
No výborně, měla jsem už svoji hladinu a něco mi říkalo, že toho budu hodně litovat, ale z nějakých nepochopitelných důvodů jsem nedokázala zablokovat ten děsně otravný pocit.
Já si s ním chtěla povídat taky.
„Jim se nesmí dozvědět, že jsem se kvůli němu vzdala hudební akademie. Jestli to někdy někomu řekneš," vyhrožovala jsem: „najdu si tě. Vyrůstala jsem se čtyřmi kluky, umím se prát."
Usmály se i jeho rty, jak zvedl ruku, aby pusu zamknul pomyslným klíčem: „Tvé tajemství je u mě v bezpečí."
Vrátil se zpátky na své místo, znovu se ležérně opřel. V tu chvíli jsem pochopila, co bude následovat.
Další výslech.
A nepletla jsem se.
„Takže čtyři kluci říkáš. S Joelem nebo bez?"
Přimělo mě to nechápavě na něj kouknout. Ještě ho to bavilo? Rýpat se v mým nudným životě?
Zvedl na mě obočí, nad celým mým výrazem. Čekal, co odpovím, sakra, on skutečně čekal.
„Oscar je druhý, předpokládám," pobaveně dodal.
Jo.
Doopravdy ho to ještě bavilo.
A já zalapala po vzduchu.
„Tys to vážně slyšel všechno?" musela jsem vyvinout všechnu sílu, abych potlačila to rudnutí, co se mi hrnulo do obličeje.
„Ano," culil se na mě: „a dost jsem se bavil. Co zbylí kluci? Jsou víc jako Joel nebo Oscar?"
V tu chvíli, v ten moment, bylo mi to úplně jasné.
Že s těmi otázkami nepřestane.
„Oscar," prosto jsem to vzdala: „Dave a Spikey jsou stejná naprosto nevychovaná perverzní prasata."
Od srdce se rozesmál a já to jednoduše věděla. Nevím jak, nevím kdy, jen jsem to věděla. Náhle jsem si to uvědomila.
Že jsem měla problém.
Dostával se mi pod kůži.
„A kdo je Balian?" pokračoval ve vyptávání. Vzal si svou sklenku, aby se napil a mě to pod tou útoční palbou rusáků tak nějak fascinovalo. Jak ze mě nesundal pohled.
To jméno mi ale okamžitě vykouzlilo úsměv na rtech: „Mé druhé já. Největší láska mého života."
Zmatenost zastínila jeho obličej, zúžil oči nechávajíc mě tak poznat, že to dělal pokaždé, když chtěl něco pochopit.
„A tos ho jen tak opustila?"
Ten úsměv mi trochu pohasl, jak mi připomněl další věc, další téma, ke které jsem se jen těžce v myšlenkách vracela. Začínala jsem vážně uvažovat nad tím, že měl na tohle talent.
„Musela jsem," mykla jsem rameny, na chvíli to byl pěkně těžkej pocit: „kdybych ho vzala s sebou, každý den bych koukala na všechno, čeho jsem se vzdala. O to horší by to celé pro mě bylo."
Jeho zamyšlený výraz nezmizel a já čekala, byla jsem zvědavá, jak moc tomu bude chtít přijít na kloub.
„Nechybíš mu, nebo on tobě?" zeptal se až s přehnaným zájmem. Nepopírám, trochu mě to vykolejilo.
„Brečím kvůli němu každou noc," přiznala jsem pravdu: „ale silně pochybuji, že on je na tom stejně."
Poznala jsem to. Že ho v mžiku napadlo milion dalších otázek, musela jsem to zatrhnout dřív, než by mě vykolejil třeba jen jednou.
„To by musel nejdřív něco cítit. Je to moje kytara, Ericu."
Obočí se mu roztáhlo, jak pochopil, co jsem tím myslela. A já kompletně zamrzla spatříc tu něhu, co náhle narostla v jeho očích.
Do prdele, co?
„Líbí se mi to," řekl jemně: „dalas své vášni jméno."
Z tónu jeho hlasu, z výrazu jeho obličeje jsem to okamžitě poznala: „Ty to děláš taky, viď?"
Dechberoucí, přesně takový byl ten úsměv, co mi věnoval. Ačkoliv nic neřekl, jen tiše přikývl.
A koutky mých rtů šly od sebe taky, do snad nejširšího úsměvu, jaký se mi ten večer povedlo vykouzlit. „A co je tvou vášní?" položila jsem otázku teď já.
Malinký moment, co mu spadl pohled dolů, jako by zaváhal. Přesto mi nakonec tu odpověď dal: „Nejspíš ti to přijde banální, ale mám rád rychlá auta."
„Děláš si srandu?" okamžitě jsem vyhrkla: „Banální? Miluji rychlou jízdu."
Jen mimovolně jsem zavřela oči vzpomínajíc na den, kdy jsem projezdila celé odpoledne. Poté, co dopis o přijetí skončil pokrčen v koši.
„Tu svobodu a pocit naprosté volnosti ti nic nevynahradí," zašeptala jsem jenom pro sebe, protože to byla zatracená pravda.
To ticho.
Až příliš dlouho mlčel, musela jsem se na něj podívat, jen abych se o vteřinu později ocitla spoutaná v jeho příšerně intenzivním pohledu. Nebylo to příjemný, to se nezměnilo. Jako kdyby ve mně něco hledal a snad to nemohl najít.
„Nekoukej tak na mě," málem jsem žadonila. Nejspíš jsem se začala chovat pateticky. Nebo divně. Dětinsky. Možná už začal litovat, že se mnou vůbec promluvil.
„Měla bych přestat pít," zakroutila jsem hlavou sama nad sebou.
Zúžil na mě oči, jako by to byl ten nejhorší nápad na světě, hned poté jsem byla uchvácena.
Ten kluk se uměl usmívat.
„Vlastně mě napadlo," řekl, jak ke mně znova přistoupil a vzal mou zase prázdnou sklenku do ruky: „že my dva si budeme nejspíš rozumět."
Asi jsem otevřela překvapením ústa. Ne, určitě jsem od údivu otevřela ústa. Přála jsem si moct přetočit těch pár vteřin zpátky, jen abych se ujistila, že něco takového opravdu pověděl. Že jsem to slyšela. A on se prosto usmíval dál. Jenom mi klidně míchal dalšího rusáka.
A když mi plnou sklenku zas a znovu vsunul do rukou, neodešel. Zůstal stát přímo proti mně, věnujíc mi hloubavej pohled.
Pěkně hloubavej pohled.
A sakra.
Ten můj pomyslný démon, co teď zkrátil vzdálenost mezi námi, byl vážně žhavý jak to nejhlubší peklo. A pokud existovala nějaká hranice představy krásy, můj slintající mozek ji zrovna dosáhl.
Zabodával do mě své obrovské hnědé oči, dělal to celej večer, přesto jsem si na to pořád nezvykla. Ani ten alkohol mě proti tomu neotupil. Nebyla jsem schopná skrýt se a ten jemný úsměv, co rty vykouzlil, do posledního vlákna tavil mou nervovou soustavu.
A pak mi pohled padl na jeho černé kratičce střižené vlasy a já se zbláznila. V tu chviličku, na pár vteřin, jen jsem pocítila neuvěřitelně silnou potřebu přejet mu po nich prsty. Dotknout se ho, zajet do nich, přitáhnout si ho k sobě...
Zatraceně, holka, přestaň už pít, vždyť je to pěkně úchylný.
„Udělej to," zašeptal.
Snad to byl reflex, těžko říct, okamžitě jsem na něj vykulila oči vnímajíc mé srdce, co náhle dělalo salta v mé hrudi.
„C-cože?"
„Udělej to," zopakoval bez váhání: „to, nad čím přemýšlíš."
„Ty víš, nad čím přemýšlím?" zeptala jsem se pěkně vyděšená.
Ačkoliv to bylo logicky absolutně nemožné, přesto mě chytaly mrákoty z toho, že by jen tušil, co mě o něm před chvílí napadalo.
„Ne," zvedl koutek do toho zasraně žhavého pokřiveného úsměvu: „ale podle výrazu v tvém obličeji soudím, že to bude zábavný. Anebo hodně příjemný."
Ulevilo se mi.
Děsně se mi ulevilo.
Do toho momentu.
Toho, kdy jsem si to uvědomila. Že mi dal souhlas dotknout se ho.
„Jak víš, že tě nechci zrovna bodnout největším kuchyňským nožem?" škádlila jsem ho, snažíc se o vážný tón. A taky o to, aby třeba změnil názor. „Pro mě by to zábavný bylo, víš. Příjemný nejspíš taky."
Rozesmál se, od srdce se zasmál, spatřila jsem takové zvláštní živé jiskřičky vzplát v jeho očích. Má naděje, že si to rozmyslí, ale stejně vzápětí umřela. Když absolutně vážným tónem hlasu prohlásil: „Nechceš."
Nedokázala jsem se pohnout, pod jeho pohledem jsem byla jak zmrazená. A co mě v mých úchylných myšlenkách pobídl, ta pošahaná touha se mě zmocňovala pořád víc.
A víc.
„Udělej to," zašeptal.
Kurva.
„Skloň se ke mně," má pusa ho vyzvala bez kontroly mého mozku. Řekla jsem si o to, co jsem v tu chvíli chtěla nejvíc.
Přísahám, že koutek úst se mu zvedl ještě výš, přesto mě poslechl. Bez dalších slov si položil ruce po obou mých stranách, aby se opřel o pult. Sklonil se, udělal to pro mě. S čím jsem ale nepočítala, byl ten božskej obličej, co mi vecpal pár zasraných centimetrů přede mě.
Zvedla jsem ruku, já ji skutečně zvedla a v polovině cesty jsem ji taky i zastavila.
Co to sakra dělám?
Ovanul mě jeho teplý dech, zatraceně, ty rty byly stvořeny k líbání. Musela jsem zavřít oči. A pak jsem mu prsty zajela do vlasů.
Ou.
Do.
Prdele.
Pomalu jsem mu přes ně přejížděla vychutnávajíc si každý dotek, každé polechtání, každé jedno zatracené pohlazení. To byl tak kurva úžasný pocit, že jsem málem rozmačkala sklenku ve své druhé ruce, jen abych potlačila zachvění.
Můj démon ale ani náhodou tak zdrženlivej nebyl.
Zamručel, doslova se pod mou rukou prohnul sklánějíc se ještě víc, abych na něj dosáhla líp. A ono to nešlo, neuvědomovat si to, musela bych být vytesaná ze skály.
Ta pevná ramena, co mě obklopovala.
Jeho rty kousíček od těch mých.
Dokonale omamná vůně, co dráždila každou, každičkou buňku mého čichového smyslu.
„Do prdele, to je tak příjemný," zamumlal a já nad sebou ztratila kontrolu.
Zachvěla jsem se a pak to byly hodně intenzivní červená světýlka, co se rozblikala někde v mé hlavě.
„Dobře," okamžitě jsem se od něj odtáhla: „myslím, že pro dnešek by to stačilo."
Pokusila jsem se zasmát se, ale vyznělo to spíše rozpačitě. „Běž zpátky na své místo," nařídila jsem mu. Hodně nejistě.
Za ten křivej úsměv, co mi byl odpovědí, jsem ho na chvíli doopravdy nesnášela.
„Vážně, běž ode mě," už jsem se i pokusila odstrčit ho, modlíc se, aby poslechl.
Nedělalo mi to dobře, celá jeho blízkost. Na žaludek, a hlavně na zdravý úsudek. A neměla jsem šanci přeprat ho, i když jsem se tvářila, že jo.
„Dobře, půjdu," zasmál se a mně se ulevilo.
Ne na dlouho.
„Ale nejdřív, aby to bylo spravedlivé, věřím, že jsem na řadě."
„Cože?" zakuckala jsem se, já na něj vykulila oči.
Nepomohlo mi to.
Zalapala jsem po vzduchu a hned na to úplně přestala dýchat, když zvedl ruku a prsty zapletl do mého provizorního copu, který jsem od hraní pořád nesundala. Pomalu mi z něj stáhl gumičku, nespouštějíc ze mě pohled. Ty jeho hnědé oči mi bez jediného mrknutí vypalovaly díru do mozku. Rozpustil mi vlasy, pomalu je prohrábl, aby mi volně padaly na záda.
„Dokonalé," zašeptal, jak si mě prohlédl.
Sakra, já zničehonic nemohla uklidnit své srdce.
Ani hormony.
Řádily v mé krvi povzbuzené rusákama, nutily mě přiznat si, že Eric měl pravdu. To bylo příjemný, zatraceně příjemný a já chtěla víc.
Mnohem víc.
Ty jeho oči, nalepené na mně, měly tu moc přinutit mě o jeho doteky škemrat.
„Přestávám pít," prohlásila jsem, jak mnou projelo mrazení z náhlé představy jeho rtů na mých.
Zvedla jsem ruku v úmyslu položit sklenku na stůl, když mě za ni chytil, můj démon mi to nedovolil.
„Ne, nepřestáváš," zasmál se. Nemusel vynaložit moc úsilí, abych si ji položila zpátky na stehno.
Do prdele.
Tak nepřestávám.
A on ode mě díkybohu odstoupil.
„Je to pravda?" napadlo mě, vyhrkla jsem to ze sebe bez přemýšlení: „že ses mě zastal před Macy?"
Sklopil zrak, podrbal se ve vlasech, teda, vau, dostala jsem ho do rozpaků a opravdu to za ten pohled stálo. Trvalo to kratší či delší chvíli, než se na mě podíval znovu.
„Ano, je."
Zatajila jsem dech, tak tohle jsem nečekala. Ne, že bych si myslela, že Scotch lhal, ale..., já nevím. Čekala bych, že přeháněl. Ne, že ono to pravda skutečně byla.
A už vůbec jsem nepředpokládala, že to Eric přizná.
„Proč?" hlesla jsem. Vždyť mě nesnášíš, slyšela jsem se v duchu.
Díval se na mě, zkoumal mě, snad bych i řekla, že hledal ta správná slova.
„Macy umí být pěkná mrcha. Dost, že si to vybíjí na Scotchovi, nelíbilo se mi, že by otravovala i tebe proto, žes mu pomohla," dostal ze sebe pomalu a těžce, ale bylo to z jeho strany upřímné.
„A proč si mu nikdy nepomohl ty? Když už máš na ni takovej vliv?" nemohla jsem se nezeptat, snad mě to i na moment přišlo od něj pokrytecký.
Velice rychle mě ale vyvedl z omylu.
„Chtěl jsem, nejednou. Jenomže Scotch mi to vysloveně zakázal a já jeho rozhodnutí respektuji," zakroutil hlavou.
„Cože?" zalapala jsem po dechu překvapená: „Chceš tím říct, že se od ní nechává pranýřovat schválně?"
Nechápavě na mě koukl, až když jsem mu ten nechápavej výraz vrátila, roztáhl obočí a trpce se na mě usmál: „Ty asi nevíš nic o jejich historii, viď?"
Nemělo smysl předstírat, že jo, jen jsem ho v tichým gestu utvrdila, že uhodl správně.
„Scotch byl Macein první kluk a ona jeho první holka," začal mě zasvěcovat a stačila hned tahle první věta, abych otevřela pusu dokořán: „a taky poslední. S ní si uvědomil svou orientaci, a i přes to, že se jí to pokoušel vysvětlit, ona to stejně vzala hodně špatně. Dosud se s tím nesmířila, a proto ho pořád i po třech letech shazuje. A Scotch si to nechává, pořád ho mučí svědomí, že jí ublížil."
„Bože," vzdychla jsem si vstřebávajíc, co jsem právě slyšela: „tohle je horší než telenovela."
„Udělalas na mě dojem, když ses ho zastala," hlesl: „jednoduše se mi nelíbila představa, že si za to Macy na tobě vybije zlost."
„Proč si myslíš, že bych ji nechala?" ohradila jsem se, možná taky trochu uraženě.
Rozesmál se, jemný a příjemný jeho smích byl, přesto se v něm neskrýval ani kousek legrace.
„Ach, Laro," vzdychl si a já sebou trhla.
Slyšet ho říct mi jménem, to bylo neobvyklý.
A hezký.
Do prdele.
„Vymykáš se typickému vzorci dívčího chování. Řekl bych, že intriky, ješitnost a faleš ti nic neříkají. Macy na druhou stranu, ta je v nich expert. Takže věř mi, dřív nebo později, by tě nějak dostala."
Odlepil se od ostrůvku, nechávajíc plnou sklenku Jacka položenou na něm. Vykročil, přiblížil se až nebezpečně blízko ke mně.
Zatraceně, zase.
„Neznáš mě," zašeptala jsem, v mžiku jsem měla tu potřebu mluvit tiše: „jak si tím můžeš být tak jistý?"
A on se na mě usmál, usmál se způsobem, co mi to za něj prozradil. Že se v něm ukrývalo mnohem víc, než byl ten hezkej obličej a nafoukanost.
„Devadesát devět procent lidí, co teď sedí v obýváku, pomlouvá všechny své spolužáky a známé, co vzájemně znají. Přišli sem jenom z tohohle důvodu. Aby si dokázali, jak důležití jsou. To zbylé jedno procento ani netuší, kde se vlastně nachází."
Povytáhla jsem obočí nad tím, co mi zrovna pověděl, taky jsem se snažila uhodnout, kam tím mířil. Zbytečně.
„Ty jediná jsi přišla kvůli Scotchovi a nemáš s těmi lidmi vůbec nic společného."
Obral mě o dech, zatraceně, že mi jej tím prohlášením vyrazil. Měla jsem to snad chápat tak, že si mě všímal? Že byl obeznámen s tím, že přijdu?
„A proč seš tady ty?" tu otázku jsem si neodpustila.
Protože jsem to chtěla vědět. K jaké skupině se řadil on.
On, můj démon, co zas a znovu, po sté ten večer zúžil své hluboké hnědé oči. Muselo to být po sté, přesto jsem v ten moment poznala, že teď se nezdál být stejný. Ten jeho pohled.
Ty jiskřičky tam hořely dál, jenomže náhle nabyly jiného, démonského odstínu. Nevěděla jsem, co to znamenalo, nedovedla jsem ho přečíst. Věděla jsem ale s jistotou, že na tuhle otázku mi neodpoví.
Místo toho se ke mně opatrně sklonil.
„Vadí ti to?" vyhledal mé oči: „Vadí ti, že jsem se tě zastal?"
Sakra, on uměl být tak podmanivý, ta jeho zasraná vůně mě doslova ničila.
„Ne," zamrkala jsem úplně otupělá: „vlastně to bylo možná docela hezký."
Mohla jsem to detailně pozorovat, tu chvíli, těch pár zasraných vteřin, kdy se koutek jeho rtů pomalinku ale jistě zvedl do křivého úsměvu.
Vítězného úsměvu.
Ou. Co?
Tak tohle teda ne.
Zvláštní, doopravdy, že bylo zvláštní, celé tohle jeho chování, počínajíc jeho přáním dneska ve škole. Nemohl mi už ani víc dávat najevo, jak mě vlastně nemusel a náhle se choval divně, všechno tohle povídání.
Netvrdím, že by mi to vadilo, to vůbec ne, přesto jsem ho nedokázala pochopit. Co se stalo, že za mnou přišel. Proč mě vůbec obraňoval.
„Jen možná," zdůraznila jsem své tvrzení: „stejně nechápu, proč tě to vůbec trápilo. Vždyť mě nesnášíš."
Teď už jsem to řekla nahlas, konfrontovala jsem ho přímo a pak se pěkně zpotila, čekajíc na jeho odpověď. Ale on jen zvedl ruku.
Zatajila jsem dech, když jsem na obličeji ucítila jeho prsty. Dotknul se mě, jemňounce mě jimi pohladil, bezpečně tím vyřazujíc můj mozek z funkce.
„Jestli mi to věříš nebo ne," zašeptal: „já nevím."
Pálilo to.
Brnělo.
Ten dotek.
Celá ta cestička, kterou jeho prsty prozkoumaly.
Sledoval mě, on mě zkoumal, ta hnědá potemněla uvězňujíc mě v sobě. Stál u mě, náhle tak zasraně blízko. Mé srdce si to uvědomilo jako první, taky že nezklamalo. Z nějakého důvodu pokaždé bláznilo, když byl kolem.
„Vždycky dosáhneš svého?" suše jsem polkla, jak mi to pomalu docházelo. Ono to prosto nebylo možné, dostat se zpod jeho vlivu.
Taky jsem nechápala, proč tu ruku ze mě pořád nesundal, proč jsem mu ji nesundala sama. Nerozuměla jsem tomu, proč jsem nechtěla, aby ten dotek někdy skončil.
„Ano," vydechl a nebyl v tom ani kousek nadřazenosti. On opravdu zvyklej byl, mít všechno, o co si řekl.
„A teď chci...," zamumlal tiše, tak tiše, že jsem to málem přeslechla. Strnula jsem, kompletně jsem ztuhla, cítíc jeho prsty pomalu mi zajet do vlasů: „Chci to vědět."
Němá byla ta otázka v mých očích, nezvládla jsem ji říct nahlas. Ztratila jsem hlas, víc jsem jej neměla. Taky i nějaký rozum, který jsem zničehonic nemohla nikde najít.
Nebylo to snad ani možný, ne v tom momentě, kdy jsem ucítila jeho dech na mém obličeji. Ve vteřině, kdy jsem si uvědomila, že se ke mně sklání.
Ale on ji poznal.
Nejspíš pochopil, co mě trápilo, musel to v mých očích přečíst. Neskutečně moc jsem chtěla vědět, co tím myslel, cože to chtěl vědět.
A tu opověď mi dal.
„Chci to vědět," zašeptal nutíc mě zatnout ruce v pěsti, já to udělat musela. Nutně jsem potřebovala vykompenzovat to chvění, co se ze mě dralo ven hned, jakmile mu pohled sklouznul na má ústa.
„Chci vědět, jak chutnají tvé rty."
Nedovedla jsem víc to chvění potlačit.
Nedokázala jsem se vůbec pohnout.
V tu vteřinu jsem nemohla udělat nic, absolutně nic.
Ne, když to byla jeho ústa, kterými se mě dotknul.
Nepřitiskl je ke mně, to ne, on to doopravdy jenom dotek byl. Lehounký, jemný. Přesto jsem přišla o dech.
Nikdy předtím jsem nepocítila tak nutkavou touhu zalapat po dechu, nadechnout se, nikdy předtím jsem neměla takovej strach, že něco skončí.
Trhl sebou, cítila jsem to. Jako by jej ten pouhý dotek vyvedl z míry stejně tak jako mě. Jako by to bylo o něčem úplně jiném. Přesto neudělal nic víc, nepřitáhl mě k sobě ani se nepokusil to naše zatracené spojení prohloubit.
Něžně mi přejel jazykem spodním rtu, on to myslel vážně, on mě jen prosto ochutnal. Zadrhl se mu dech a já nedýchala vůbec, mohla jsem jen vnímat. To, co mi mé tělo dovolilo, jeho blízkost, jeho ruku v mých vlasech. Jeho čelo, co si na vteřinu opřel o to mé.
Na vteřinu, ne víc, hned poté se ode mě odtáhl.
A návrat do reality, tak ten byl zasraně krutý.
Co to sakra provádím?
Proč jsem mu něco takového vůbec dovolila?
Dobrá.
Jo.
Ano, přiznávám.
Ten kluk měl nade mnou moc.
Měl, jenomže já se taky nemínila nechat zlomit tak lehce.
Nejdřív mě nenáviděl, zatraceně vždyť jsem z něj měla noční můry a teď?
O co mu šlo teď?
Dneska?
Protože jestli si myslel, jestli čekal, že mě dostane, přišel nejvyšší čas vyvést ho z omylu. Nebyla jsem ten typ holky.
„Nebudu s tebou spát," objasnila jsem mu situaci.
Chtěla jsem znít tvrdě, doopravdy jsem chtěla a možná by se mi to i povedlo, kdyby tam nebyl. Pohled, kterým mě zrovna propaloval. Do prdele, vždyť on na mě koukal, jak kdyby to bylo všechno, po čem kdy toužil. Vrátit se zpátky k mým rtům.
Zakuckal se, slyšíc má slova, tak nějak jsem pookřála pokaždé, když se mi povedlo obrátit kartu a vykolejit jeho.
„Nepamatuji si, že bych tě o něco takového žádal," zachmuřil se, jak ode mě odstoupil: „a pokud jsem udělal něco, proč si to myslíš, omlouvám se."
Tak, tohle nebyla odpověď, jakou jsem čekala, to teda vůbec ne.
Náhle mě vyvedla z míry celá ta upřímnost v jeho obličeji.
Počkat.
Cože?
Ten kluk byl divnej, zasraně žhavým způsobem divnej, taky že na mě divně působil. Přesto mi to ale netrvalo tak dlouho, dát si v hlavě dvě a dvě dohromady. Nebavil se s nikým kolem, dělal si, co chtěl, byl zvyklej dostat, co chtěl. S každým ale jednal na rovinu. Včetně mě. Řekl, že chce ochutnat mé rty, a to i udělal, neřekl ale nic víc.
V mžiku jsem pocítila dost intenzivní potřebu vysvětlit mu to, snad se i za svou přehnanou reakci omluvit. Nějak to mezi námi ujasnit.
„Tak jsem to nemyslela," pokusila jsem se o úsměv: „nemusíš se omlouvat."
Stáhl obočí ještě víc k sobě, z jeho výrazu mi bylo jasné, že tomu vůbec nerozuměl. „Myslím, že chci vysvětlení," potvrdil mou domněnku.
„Prostě tě jen předem upozorňuji, abys náhodou neztrácel čas," mykla jsem rameny: „jako když jdeš do obchodu. Je lepší, když tě oznámením předem upozorní, že došla rajčata a ty je můžeš jít koupit někam jinam, než když se to dozvíš až u pokladny po odstátí půlhodinové fronty."
Od srdce se rozesmál, on se vážně rozesmál a já se nenáviděla, přistihujíc se při myšlence, že bych ho chtěla dokázat rozesmívat napořád.
„Počkej, chápu to dobře?" zeptal se mezi smíchy: „Prostě mě jen předem upozorňuješ? Abych neztrácel čas? To je všechno? Jen tak? Úplně v pohodě?"
Huh?
Pro změnu jsem teď nechápala já: „Jo, jen tak, úplně v pohodě. Cos čekal?"
A on se pořád nemohl přestat smát. „Ty sis myslela, že se chci s tebou vyspat a opravdu mě jen tak v klidu odmítneš? Jako kdyby se tě někdo ptal, jestli chceš třeba jíst? Žádné ty prase, co si to dovoluješ a podobně? Žádné urážky? Žádné scény?"
Přimělo mě to trochu vyděšeně na něj kouknout: „O čem to proboha mluvíš?"
„Myslel jsem si, že jsou jen dva typy holek," vysvětloval s úsměvem: „ty, co o to výslovně žádají a holky, co se urazí, když jim to navrhneš. Ale koukám, že ty jsi samostatná jednotka."
Karta se obrátila, v mžiku jsem to byla já, co nevěděla, jestli tomu porozuměla dobře. Taky jsem netušila, jestli jsem tomu porozumět vůbec chtěla.
„Nejsem samostatná jednotka," zakroutila jsem hlavou, tak trochu se ohrazujíc: „nejsem na sex pro zábavu, odmítnu ho stejně jako ty druhé holky, o kterých mluvíš. Jen s tím rozdílem, že se kvůli tomu neurazím. Vyrostla jsem v klučícím světě, kdybych se měla za všechno urazit, zešedivěla bych už ve dvanácti. A kromě toho, nemám důvod se urážet, taková nabídka je v podstatě kompliment. To samý, jako by mi někdo řekl, že se mu líbím."
Poslouchal mě se zdviženým obočím, řekla bych, že jsem ho překvapila. Nedovedla jsem ale přijít na to, jestli jsem s tím byla spokojená anebo ne.
„Tak proč si to odnesly Gaveovi koule?" zeptal se.
Sakra, proč jsem měla ten zpropadenej pocit, že se mě doopravdy snažil pochopit? Že mě chtěl skutečně přečíst?
„Protože ten kretén se neptal," zachmuřila jsem se: „nejsem maso, který si ohmatá, jako by si vybíral nejlepší kus k obědu. Nejsem tady pro něčí zábavu ani potěšení a kluci to stejně nijak jinak neberou. Většinou to pro vás nic neznamená. Já prosto nebudu pro někoho jednorázová záležitost."
Nebyla jsem si jistá, jestli mě správně pochopil, bílí rusáci už obsadili mou hlavu a blokovali propojení mých úst s tou částí mého mozku, ve který ještě zbylo nějaký logický uvažování.
Jenomže Eric na mě jen koukal.
Teď už s veškerou vážností.
„Udivuješ mě," řekl nakonec tiše: „nevyvádí tě z míry nabídky na sex, neurážíš se jako typická ješitná holka, a přesto si nikoho nepouštíš k tělu."
Ech, do prdele, to si jako myslel, že jsem puritánka?
„Můžu se na něco zeptat?" znovu zúžil oči, jak mě zase studoval. Jen jsem tiše přikývla, ačkoliv jsem měla strach.
Oprávněně.
„Kdo byl ten kretén, co ti ublížil?"
Těžce jsem vydechla zpracovávajíc jeho otázku, já od něj okamžitě odtrhla zrak.
A napila se.
Jak dlouho jsem se s ním bavila?
Hodinu?
Hodinu a půl?
A on už stihl najít minimálně tři moje slabiny.
Největší slabiny.
Naprosto úžasný.
„Nemusíš mi to povědět," slyšela jsem ho tiše zamumlat, ten zájem v jeho hlase přeslechnout ale nešel.
„Žádnej chlap mi neublížil," dostala jsem to ze sebe, naráz jsem cítila potřebu vysvětlit mu to.
Proč?
To kdybych tušila.
„Udělala jsem si to sama."
Sebrala jsem odvahu, podívala jsem se na něj, jen abych našla přesně to, co jsem čekala. Nechápavý výraz.
„Podvedl mě s mojí takzvanou kamarádkou. Ne, že bych byla nějak moc zamilovaná, nebo že by se mě to dotklo. Spíše urazil mou hrdost a já..., prostě jsem mu to jen chtěla vrátit. A to bylo pěkně pitomý. Pořád se za to nesnáším a od té doby mi vadí cizí doteky. Vadí mi, když se mě dotýká někdo, kdo ve mně vidí jen lehkou trofej, nic víc. Myslím, že bych nedokázala spát s někým cizím, ani kdybych chtěla."
Ta odvaha mě opustila, zničehonic byla pryč, jakmile jsem ta slova vypustila z úst. Neuměla jsem pochopit proč, z jakýho důvodu jsem mu to všechno prozradila.
„Nechci být pro někoho jen někdo, jedna z mnohých," zašeptala jsem a zase jsem nebyla schopná čelit mu. Ty vzpomínky ve mně pořád silně rezonovaly, zatřásla jsem se ve snaze zbavit se jich: „A končím s tímhle tématem."
Mlčení z jeho strany mě zabíjelo.
„Znovu jsem ti zkazil náladu," promluvil po chvilce. Bylo to všechno, co mi na to řekl.
A já, proč jsem měla pocit, že ho to opravdu mrzelo?
„Jo," byla jsem upřímná: „třeba bys mi ji mohl zkusit dolít."
Podala jsem mu prázdnou sklenku, konečně se odvažujíc vrátit svůj pohled zpátky na něj. Zkoumal mě těma obrovskýma hnědýma očima, mé gesto ho ale přimělo usmát se. Bez váhání se znovu odpoutal od ostrůvku, přiblížil se ke mně, aby ji ode mě vzal a já zas měla čím udržovat konstantní hladinu alkoholu ve svým oběhu.
Ne, že by to byl dobrej nápad.
Vůbec ne, když na mě takhle koukal.
Přísahám, ty jeho hypnotizující oči, měly moc provádět se mnou zvláštní věci.
„Líbí se mi tvůj postoj," pronesl tiše, jak mi pití pomalu vsunul do rukou, nechávajíc své prsty na malej moment obalit ty mé. Nechávajíc mé srdce znovu se pěkně rychle rozběhnout: „Máš na víc, Laro. Třeba na někoho, kdo udělá všechno, aby byl tvým vším taky. Myslím, že si zasloužíš kluka, kterého neomrzí tě dobývat."
Huh?
Do prdele, štípněte mě někdo, doopravdy?
Překvapeně jsem povytáhla obočí. Slyšela jsem tohle jeho prohlášení opakovat se v mé hlavě pořád dokola a dokola, přesto jsem si neuvědomovala jeho smysl. Nebo spíše nevěřila, že něco takového skutečně vyslovil.
Ten kluk, co mi žral nervy už pomalu čtyři týdny.
A ještě k tomu schválně.
Zasmál se nad mým výrazem, byl to ale nucený smích.
„Ano, vážně jsem to řekl," mrknul na mě pobaveně, jako by četl mé myšlenky a pak se ke mně jemně naklonil posílajíc mé srdce přes okraj útesu.
Hned, jakmile to byly mé rty, co začaly brnět.
Já ten dotek pořád cítila.
„Ale jestli to někomu prozradíš," zašeptal potlačujíc úsměv: „najdu si tě. Taky mi něco říká, že bych tě přepral. I když dneska možná ne."
Dělal si srandu, on si ze mě dělal legraci opakujíc mou výhrůžku, nemohla jsem se nad tím ale nerozesmát. „Jak to, že dneska ne?"
„To tílko, co máš na sobě, je až zatraceně moc rozptylující," jen pokrčil rameny: „nemohl bych se soustředit."
Málem jsem se rozkašlala ve snaze potlačit tu bouli, co mi narostla v krku. Zas a znovu mě dostal do rozpaků a od zrudnutí mě zachránila jen jedna, jediná věc.
Začal mi vibrovat zadek.
Neubránila jsem se širokému úsměvu, když jsem na displeji uviděla Joelovu grimasu. Byla jsem šťastná, že volal, ale teď jsem to už za nic na světě nechtěla zvednout v Ericově přítomnosti. Ne, když to byly perverzní kecy, co jsem od mých opilých prasátek očekávala.
„Dovolíš?" zeptala jsem se s omluvným výrazem.
„Och," vzdychl si a nahodil zklamanej výraz: „chceš mě obrat o zábavu."
Zasmála jsem se, přikývla na souhlas a byla vděčná, když poslechl a s nespokojeným odfrknutím odcházel z kuchyně.