Unbreakable

5.

Od incidentu s tím nafoukancem jsem měla malou dušičku pokaždé, když jsem sama kráčela po chodbách školy. Spíše jsem téměř běžela na své vyučovací hodiny. Děsila jsem se představy, že na něj narazím, že ho někde potkám. Někde na místě beze svědků. Z těch jeho propalujících očí, z toho, jak se ten pátek tvářil, mi to bylo všechno jasný. Že jsem to buď přehnala, nebo na podobný provokace nebyl zvyklej.
A tak nějak mě neopouštěl pocit, že mi to nedaruje.
„Laro, dneska seš nějaká podrážděná," tiše se zasmál Mike.
Zasmála jsem se taky, když na mě všichni koukli. V tu chvíli jsem za to byla vděčná, nikdo to nepoznal, že mi do smíchu vlastně vůbec nebylo. Ano, byla jsem nervózní.
Proč?
Vůbec jsem netušila.
Anebo možná trošičku jo.
Možná to mělo něco s mým dementním nápadem provokovat jedinou osobu, z které jsem kdy měla strach. Občas bych si měla za své nápady pogratulovat.
Anebo se prostě nakopat.
„Chci už Jessicu a ten seznam," zalhala jsem.
Seděli jsme u oběda a čekali na Jess, protože nám slíbila přinést seznam volitelných předmětů, které jsme mohli absolvovat od října v rámci odpolední výuky. Podle slov mého zatím nejoblíbenějšího učitele, pana Bunsena, měl být pod jeho taktovkou otevřen nějaký předmět ohledně lidské biologie. Chtěla jsem se zapsat.
Tak nějak jsem doufala, že mi to pomůže s prijímačkami na medicínu. A taky jsem se trochu bála, že než Jessica dorazí, bude kapacita předmětu plně obsazena.
Vlastně jsem až tak moc nelhala, vážně jsem chtěla Jessicu a ten seznam.
Beckie mi celou dobu vyprávěla historky z mé současné střední školy, sakra, že jsem to musela uznat. Ta holka měla talent pamatovat si nejspíš všechno, každičkej detail, chodící kronika. O všem. O všech.
„Podívej se na tu krávu," rozesmála se.
Poslechla jsem jí, jen abych uviděla absolutně dokonalou verzi panenky Barbie. Dopodrobna studovala kalorický obsah nějaké sušenky a divoce přitom gestikulovala přímo před očima znuděné kuchařky.
„Nejspíš se jí snaží vysvětlit, co je to zdravá strava," smála se Beckie dál: „žádné uhlohydráty, žádné proteiny, a chraň bůh, žádné tuky."
„Cože?" rozesmála mě taky.
To si snad ze mě dělala srandu, ne?
„Macy, královna krásy," Beckie zněla dost znechuceně: „drž se od ní dál, pokud můžeš. Je to přímo dokonala mrcha."
„Jo, Beckie, ještě, žes mě varovala," spiklenecky jsem na ni mrkla: „protože já a Macy toho máme tolik společného, že by nás osud nejspíš dřív nebo později svedl dohromady."
Moje informátorka vyprskla smíchy, jenomže mě spíše zaujal vražedný pohled, který Macy věnovala Scotchovi, a před kterým ucukl. Ne, nelíbilo se mi to, raději jsem se podívala, jestli už náhodou Jessica nevchází dovnitř.
„Laro," zasmála se Beckie: „už začínám být neklidná i já. Neboj se, ona přijde."
Chtěla jsem se omluvit za svou roztržitost, za svůj neklid, byla to ale úplně jiná věc, co náhle zaměstnala mou pozornost. Neobyčejně krásná dívka, která vešla do jídelny, ta ji teď celou měla.
Vysoká, štíhlá, dlouhé tmavě hnědé vlasy se jí vlnily na zádech, jak se natahovala a koukala po místnosti. Očividně někoho hledala.
„Kdo to je?" zeptala jsem se zvědavě.
Taky mě docela zajímalo, kde sehnala takové geny.
Beckie okamžitě sledovala směr mého pohledu, ta holka snad měla radar, co se drbů týkalo. „Tamara Lestrad," odpověděla nadšená, že jsem jí dala námět na rozebírání: „její rodina žije v podstatě za městem. To je všechno, co o ni vím, a to je už co říct."
Vyprskla jsem smíchy neschopná uvěřit, že by o někom něco netušila. Měla jsem pocit, že i FBI by jí mohlo za informace platit.
„Ona a její bratr jsou hodně uzavřený," pokračovala: „moc se zbytkem školy nekomunikují, nechodí na školní akce, ani na party. Občas mám pocit, že se nám vyhýbají."
„Má bratra?" vypadlo ze mě dřív, než jsem to stihla zadržet.
Faktem zůstávalo, že pokud vypadala jak ztělesnění anděla, vážně bych chtěla vidět její mužskou verzi.
Jakože , já ho chtěla vidět.
Teď hned.
„Erica," obeznámila mě: „určitě jsi ho už potkala někde na chodbách. Je až pekelně hezký."
Podivné křeče, tak bych to nazvala, všechno to, co můj náhle stáhnutej žaludek dělal. Jednoho pekelně hezkého kluka jsem skutečně potkávala. Shodou okolností měl i stejné jméno.
A jen tak, zničehonic, doopravdy opravdu, smrtelně vážně, už jsem ho vidět nechtěla.
„A podívej," řekla klidným tónem Beckie: „támhle je."
Sakra.
Nabrala jsem veškerou odvahu, skutečně nevím kde, byla jsem ale zvědavá, zatraceně moc zvědavá. Prosto jsem se pomalu otočila.
Tamařinbratr stál hned vedle ní, asi se spolu o něčem bavili.
Knedlík, co mi narostl v krku. Srdce, co se mi zbláznilo posílajíc můj tep do závratných hodnot. Kdybych stála, nejspíš by se mi podlomila kolena.
Jop, nic novýho pod sluncem.
Taková normální běžná reakce na kluka, který nějakým zvláštním způsobem ovládal mou schopnost logicky myslet. Nestydatě jsem na něj civěla a hlavou mi přeblesklo nejmíň tisíce myšlenek, než jsem byla schopná...
Ne, vlastně jsem nebyla schopná ničeho.
Ne, když mi ten pohled opětoval.
A mě to vyrazilo dech.
Čekala jsem zlostný výraz, ten, co měl pro mě vždycky, když jsme se potkali. Jenomže místo něj, on se usmál. Trvalo to tři vteřiny, pouhé tři vteřiny, úplně to ale stačilo na to, abych byla kompletně odrovnána.
On se usmál, já přísahám.
Na neštěstí, Beckie si toho všimla taky: „Vy se znáte, že jo?"
„Ne," okamžitě jsem jí ty představy zatrhla.
„Nepovídej," najednou zněla škádlivě, dost škádlivě. Chtě nechtě mě to přimělo obrátit svou pozornost výhradně na ni.
„Co?" zeptala jsem se podezřívavě.
Co měl znamenat ten její divnej zvědavej výraz?
„No, víš," začala, jako kdyby se mi chystala vysvětlit princip fungování atomové bomby: „Eric se neusmívá. Na holky..., nebo vůbec..."
„Co to plácáš?" zasmála jsem se, i když mi do smíchu nebylo.
Co tím chtěla do prdele říct?
A proč se vlastně zatraceně starám?
Proč prostě nezměním téma, nepřesměruji debatu na něco relevantnějšího?
Něco, co by mělo smysl řešit?
„No vážně, co se sem přistěhovali, byla do něj zamilovaná snad každá holka na téhle škole, ale on nikdy s žádnou nebyl na rande."
„Cože?" překvapila mě: „Přistěhovali?"
„Jo," Beckie pokrčila rameny, jako by to byla úplně nepodstatná informace. A nejspíš byla. „Odněkud ze severu. Jejich táta, doktor Lestrad, se prostě rozhodl vyměnit ruch velkoměsta a dobře placenou práci za tuhle díru. Osobně tomu nerozumím, ale budiž. Proti gustu, žádnej dišputát. Nejspíš tam nebyl šťastnej, tomu bych se nedivila. Je to velice příjemnej člověk a úžasnej doktor. Bez váhání bych mu svěřila svůj život..."
„Je hezkej viď?" přerušila jsem ji se smíchem. Neuměla jsem si představit, že by si Beckie vybírala doktora dle jeho zkušeností.
„Ani nevíš jak," vzdychla si zasněně: „a hlavně je fakt milý, což se o jeho synovi ani náhodou říct nedá."
„Jak to myslíš?" náhle mě to celý začínalo dost zajímat.
Něco jako sonda do soukromí nejhezčího kluka, jakého jsem kdy viděla, který mě ještě k tomu nemohl vystát. Jo, to zažijete jenom na střední.
„Eric je prostě hodně uzavřený," mluvila pomalu, přišlo mi to, jako by pečlivě vybírala slova, jakými ho opsat. „Nepochop to špatně, když na to přijde, mluví s tebou, a to hodně zdvořile. Ale jindy, pokud se s někým vysloveně bavit nemusí, tak to nedělá, je to takovej outsider. I když pravda je taková, že kdyby chtěl, měl by největší fanklub na škole. A já bych byla jeho popřední členkou."
Tak tohle mě rozesmálo. Dovedla jsem si ji představit celou v růžovým, jak za ním pobíhá jako věrný mazlíček. Beckie se ke mně přidala, náš společný výbuch smíchu přilákal pozornost kluků a tím skončila veškerá konverzace o Ericu Lestradovi.
Navenek.
V mé hlavě jsem si nemohla nepřetáčet její slova o jeho údajné zdvořilosti. Za ty dva týdny, co jsem tady byla, mě málem zavraždil pohledem a kompletně vyděsil jedinou větou, co mi kdy řekl.
No co, aspoň jsem mohla doufat, že jsem v něčem výjimečná.
„Co se děje?" zeptal se Colin pobavený naším vystoupením, téměř jsme od smíchu obě plakaly.
„Ach, Jessica je konečně tady," přerušil tu chvíli Mike. Byla jsem mu za to patřičně vděčná, protože jsem vůbec netušila, co bych měla Colinovi odpovědět.
„Jessico," téměř jsem poskočila pořád vyculená z předchozí konverzace: „konečně."
„Promiň, promiň," zpívala, jak si sedala podávajíc všem papíre: „omlouvám se, byla tam spousta lidi."
Jakmile se mi ten seznam předmětů dostal do rukou, okamžitě jsem pátrala po jménu pana Bunsena.
„Co to sakra? Vždyť jsou tady jenom sporty," znechuceně jsem pokřivila ústy.
„Jasně, proč se učit i odpoledne, bohatě stačí, že to musíme poslouchat během vyučování," zněla Colinova odpověď.
Chtěla jsem, fakt jsem mu na to chtěla říct svůj názor, přesto jsem si kousla do jazyka. Nemohla jsem ho urazit, tak jsem prosto otočila na druhou stránku a konečně našla, co jsem hledala.
„Tak co, Laro? Našla jsi něco?" zeptala se Jessica. Věděla jsem, že přemýšlí, že by se k někomu připojila, ale to, co jsem si vybrala, rozhodně k jejím zájmům nepatřilo. Málem jsem se bála říct svou volbu nahlas.
„Jo," řekla jsem tiše: „středoškolská fyziologie a patofyziologie."
Zvedla na mě obočí, jo, raději jsem se podívala zpátky do papíru.
„Teda, to bych nezvládla," zasmála se.
Já ale rozhodnuta byla, takže mi po zbytek obědu nezbývalo nic jiného než poslouchat kluky, jak řeší, jestli fotbal nebo basketbal.
Divná slova, ani jedno z toho mi nic neříkalo.
Přesunula jsem svou pozornost na těstoviny, ta kari omáčka nebyla tak špatná, vlastně by mi nevadilo, kdyby...
„Eric Lestrad na tebe zírá."
Byl to snad reflex, co mě přiměl přestat přežvýkat uslyšíc Jess zašeptat ty slova, jinak bych se zakuckala. Nebo možná udusila. Povedlo se mi na něj zapomenout, na to všechno, co jsme s Beckie před pár minutama rozebíraly. Teď to bylo zpátky.
Chtěla jsem, moc jsem chtěla předstírat, že jsem nic neslyšela, že vůbec netuším, že vlastně mluví ke mně. Prozradilo mě ale mé vlastní tělo, zradilo, to je ten správný výraz. Ztuhla jsem, takyto byl i dost zhrožený pohled, co jsem jí okamžitě vrátila.
Neviděla jsem na něj, nebyla jsem schopná obrátit se znovu, přesto mě vědomí jeho pohledu naprosto vykolejilo.
Nebylo to příjemný, to vůbec ne. Ale to, že nás uslyšela Beckie, to byla přímo katastrofa.
„Vidíš, říkala jsem ti to," tiše se zasmála.
V tu chvíli, v tu vteřinu já pochopila, jak fungují holky.
„Co? Co? Co? Co se děje?" Jessica se náhle tvářila, jako by jí unikala módní prohlídka roku. Málem převrhla svůj talíř se vším tím jídlem, jak se k nám naklonila.
„Ledovej král se usmíval na naši holku," zasvětila ji Beckie. Fakticky jsem zasténala pozorujíc Jessičiny oči roztahovat se pořád víc a víc.
Víc, jen víc a víc.
„Neee," vydechla, jako by se právě dozvěděla, že Santa vlastně neexistuje.
„Jo," Beckie až příliš prudce pokývala hlavou.
A já protočila očima.
„Tak se usmál a co?" pokusila jsem se zachránit to: „není nutné z toho dělat drama."
Přísahám, obě se na mě koukly v tu samou vteřinu, v tu samou vteřinu i obě povytáhly obočí.
Pochopila jsem, že vůbec nechápou, proč z toho nejsem stejně na větvi, jenomže...
Jenomže já věděla své.
„Laro, pro nás je to velká věc," zachichotala se Jess vysvětlujíc: „Eric, nejnedostupnější kluk na celý škole, věnuje pozornost nějaký holce, to se jen tak nevidí. Vlastně jsem to ještě nikdy neviděla."
Podrbala jsem se ve vlasech, neschopná něco říct, tohle se ubíralo nějakým divným pokrouceným směrem.
Ne, nelíbilo se mi to.
„Upřímně, docela ráda bych tu jeho pozornost oželela," rozhodla jsem se nakonec jít s pravdou ven: „nechci vám brát iluze a sny, ale dle toho, jak na mě pan Lestrad kouká vždy, když se náhodně potkáme na chodbě, bych řekla, že mě opravdu nesnáší."
„To fakt?" Jessica se téměř zakuckala: „Proč?"
„No," zasekla jsem se přemýšlejíc, jestli mám tu pravdu přece jen říct. To, že mě nesnášel na začátku, to jsem vůbec nepochopila. To, že na mě koukal škaredě teď, po těch mých provokacích, smysl dávalo.
Jenomže ta jedna věc, kterou jsem o ženské části populace věděla už dávno.
Uměly být pěkný drbny.
„Vlastně nevím," rozhodla jsem se některá fakta prostě zamlčet.
Obě se na mě znovu nechápavě podívaly, jenom jsem nevinně mykla rameny.
„Teda, to koukám," Jess zněla pořád překvapeně: „z mého úhlu pohledu je to nejgalantnější kluk, jakýho jsem kdy potkala. Teda ovšem, když už promluví."
Těžce jsem si vzdychla.
Říkám, aspoň v něčem jsem byla výjimečná.
„Ale pořád na tebe zírá," zašeptala Beckie drze na něj koukajíc.
Perfektní.
Nejspíš kuje nějaké plány, jak mě třeba utýrá.
Možná bych měla zavolat klukům, rozloučit se.
Napsat závěť.
Do prdele.
„Je mi to jedno, ať zírá," pokusila jsem se zasmát se, nejspíš to ale vyznělo dost nuceně. Raději jsem rychle zvedla ruku a jemným tlakem na Beckienu bradu ji přiměla odvrátit od něj svůj pohled.
„Ať si dělá, co chce, mě je to zasraně jedno," snažila jsem se přesvědčit je: „nechci s ním mít nic společnýho. Může být třeba i králem vesmíru a přilehlých vesnic, vůbec mě to nezajímá."
Obě zafuněly na souhlas a teď už jenom zbývala ta nejzásadnější věc.
Přesvědčit o tom i samu sebe.
Už v tu chvíli jsem očekávala, že tohle bude naprosto šílený týden.